Navzdory zdánlivě filosofujícímu tématu se autor vyhýbá dlouhým expozicím a čtenáře nechává (téměř vždy) vstoupit do již rozehraných příběhů. Bez varování se ocitnete v psychiatrické léčebně (Sezení), v redakci bulvárního média (Kdyby hajzly mohly mluvit) nebo zaseknutí ve výtahu s rockovou hvězdou (Rockstar). Přes minimální prostor krátkých povídek a absenci seznamování se s postavami je Buštova sbírka (ne)normálních charakterů plastická – skvěle je vykresluje pomocí svižných dialogů, vizuálních detailů a také spádným dějem. Úsporný režim autor neopouští ani v realizaci textů samotných. Nerozptyluje estetičností a metaforikou, ale koncentruje se krátkými údernými větami na hlavní linku a postavy.

Hrdinové jsou outsideři a osoby psychicky narušené. Někdy se zdají pouze směšně jiní, jindy je střídají zoufalci vyvolávající smutek. V žádné z povídek se ovšem protagonisté nevyhnou konfrontaci s realitou nebo s postavami, které se jeví jako normální, popřípadě jsou tak společností identifikovány. Tyto konflikty vedou k nevyzpytatelným dějovým zvratům a k (většinou) promyšleným pointám, kterými Bušta převrací chápání normality. V povídce Sezení si během terapie vymění místo chovanec blázince Jiří Pecháček s doktorem Löflerem a navzájem se přesvědčují o své nenormálnosti – je pak zcela na čtenáři, aby vyhodnotil příčetnost obou protagonistů. Kontrast mezi postavami podporují i strojeně intelektuální promluvy nevyšinutých hrdinů. Občas je tento rozdíl bohužel natolik znatelný, že dialogy působí nelidsky (a to i navzdory tomu, že tak mluví většinou doktoři nebo psychologové).

Ke zkoumání psychické lability nevyužívá autor pouze těchto kolizí a výrazných point, důležitým prostředkem je také vypravěč, který nehodnotí a zaujímá roli pozorovatele. Ve chvílích, kdy je ovšem třeba situaci subjektivně okomentovat nebo vysvětlit pohnutky postav, promění se vypravěčova poloha na první osobu. V rámci jednotlivých textů využívá Bušta změnu perspektivy skvěle. Text Boj začíná pozorováním Tamary, která se snaží pomoci Lence s jejími nočními můrami a posedlostí řádem. Vzápětí ovšem přijde sugestivní vstup do Lenčiny pomatené mysli. Transformace z er-formy na ich-formu a zpět je plynulá a při čtení neruší, naopak – doplňuje obraz, který si čtenář vytváří.

Veškeré povídky a především pointy ovšem stojí na originalitě a uvěřitelnosti nápadu. Tam, kde se autor snaží vymýšlet příliš, se texty bortí. Poslední mohykán odehrávající se v dystopickém světě, kde korektoři dělají z lidí prázdné schránky pomocí televize, je jedinou žánrově ukotvenou povídkou. Ve chvíli, kdy by tak mohlo dojít k příjemné změně, dochází naopak ke zklamání – na to, aby byl příběh chápán jako nadsázka, je málo vtipný a na to, aby byl brán jako dystopie, zase příliš úsměvný. Volavka v síti o voyerovi, který sleduje studentky dalekohledem, se také pokouší odlišit od formy většiny povídek – začíná dlouhou expozicí a je protkána mnoha popisy. Její tempo následně drasticky zrychlí, veškeré informace se před čtenářem objevují zcela náhodně a děj tak nepůsobí uvěřitelně.

Přestože příběhy všech postav Sigmundových můr, od dlužníka, který si přeje konec světa (Konec světa), přes malé kluky, kteří najdou mrtvolu (U dvou milenců), až po lektora svádění (Profesor Divnoláska), končí určitými způsoby fatálně, jsou podávány s ironickou nadsázkou, a stávají se tak skvělými tragikomickými náhledy na lidskou normalitu.

Michal Beck, www.dobracestina.cz