Kniha, která není o chudobě, ale spíš o těžkém životě boháčů

Kamila Míková

George Mikes (1912–1987) byl vystudovaný právník a maďarský novinář, narozený ještě za Rakouska‑Uherska. Před druhou světovou válkou se pracovně dostal do Londýna a už tam zůstal – přes deset let pracoval v maďarském vysílání BBC, později žil jako novinář a spisovatel na volné noze. Napsal přes třicet knih, převážně humoristických.

 Kniha Jak být chudým vyšla poprvé v roce 1983, několik let před autorovou smrtí. Novodobé následování příkladu svatého Františka z Assisi v ní ale nehledejte, navzdory tomu, že anotace na zadní obálce tvrdí: „Naučte se být chudým od opravdového odborníka… Celoživotní nuzák, George Mikes, nás učí chudobě s elegancí, nadšením a vtipem. […] Osvětluje nám základní principy chudoby a seznamuje nás s promyšleným systémem, jak chudobu snášet s náležitou důstojností.“ Ale v knize vůbec o chudobě není řeč a George Mikes vůbec není celoživotní nuzák! Je to člověk, který je zvyklý cestovat, vlastní auto a dům a v knize dává k dobru své zkušenosti s boháči, s nimiž měl jako novinář v BBC možnost se seznámit a mezi nimiž se bez problému pohyboval, někteří dokonce patřili mezi jeho přátele.

 

Staňme se středním stavem

Už sám název je nejspíše ironický – kniha obhajuje pozici střední třídy. Čtenáře v první chvíli zarazí, že si autor ani trochu neláme hlavu s opravdovou chudobou, naopak je patrné, že je sám dobře situován a totéž předpokládá u svého publika. Ale uvádí příklady, jak sám mohl získat výrazně velký majetek a programově to odmítl, protože „peníze nechce“. Svým způsobem z jeho knihy vane duch starých časů, duch výchovy v solidní rodině kdesi ve střední Evropě.

„Ze své vlastní zkušenosti vím, že většina milionářů jsou přepracovaní a stresovaní lidé,“ píše Mikes a své tvrzení dokládá humornými historkami o boháčích, kterým strach nebo péče o majetek tak zkomplikovaly život, že si ho pak už nedokázali bezstarostně užívat. Tak se dozvíme o majitelích vzácných obrazů, kteří se nemohli hnout z domu, aby jim obrazy někdo neukradl. O americkém boháči, který aby se vešel do částky, na niž banka zaručuje návratnost při bankrotu, uložil peníze do mnoha bank po celých USA a dědicové se po jeho smrti nemohli peněz domoci, protože nevěděli, kde všude jsou uložené. Jiným příkladem jsou majitelé nemovitostí – když mají volno a mohli by vyrazit někam do světa, myslí si, že jsou povinni navštívit své venkovské usedlosti, „aby si je užili“ – jednak to nestíhají, jednak se vracejí z dovolené uštvaní a unavení.

George Mikes svůj postoj k „bohatým a majetku“ shrnuje do životního názoru, jak sám říká „utopie“, pojmenované „mikešismus“. Spočívá v myšlence, že bychom měli usilovat o to, „abychom se všichni stali středním stavem“. Tedy nikoli proletáři, nikoli boháči, ale lidmi, kteří „vlastní domy, řídí svá vlastní auta a s volným časem nakládají podle svého“. Střední stav s sebou nese i určitou etiku – být slušným člověkem. Celé to zní dost měšťácky, ale je to míněno humorně.
 

Starosvětská idyla

Podobný humor – nenáročný, oddechový, svým způsobem provokující – nemohl vzniknout nikde jinde, než vznikl – v Maďarsku před druhou světovou válkou, v Londýně mezi zahraničními redaktory BBC… Jak protichůdně vůči myšlení George Mikese vyznívají knihy o majetku vycházející z „amerického snu“ – například Bohatý táta, chudý táta (1997, česky 2001) od Roberta T. Kiyosakiho a Sharon Lechterové –, které doporučují myslet na zbohatnutí už malým dětem, což je evidentně úchylné. Mikesův buržoazní humanismus, snad blízký humanismu Karla Čapka, navozuje atmosféru příjemné idyly. Ta je realitě dnešního světa dost vzdálená, ale proč ne – autor je humorista a snaží se své čtenáře pobavit.

Český překlad by zasloužil pečlivější redakci. Zmíněná anotace – ať už její autor knihu nečetl, anebo měl humoristické ambice – zaujme zcela jiného čtenáře, než jakému je kniha určena. Hned na úvodní straně jsou chyby v podtitulu („Kniha o tom jak být sůtojně chudým a zbavit se zbytečných nástrah velkých peněz jistě přesvědčí každého strádajícího boháče, že se vyplatí být chudým a šťastným“) a drobné chyby se vyskytují i v textu.

Smysl toho, že kniha vyšla v češtině, vidím v pozoruhodné shodě tohoto autora s českými spisovateli jeho generace, v myšlenkové blízkosti vyplývající z poněkud měšťáckého, ale humanistického ducha Rakouska‑Uherska, v němž měli všichni středoevropští spisovatelé a novináři své kořeny, byť byli přesazeni třeba do Velké Británie. Touto blízkostí napříč Evropou Mikesova trochu zastaralá humoristická kniha mile překvapí a dojme.

Kamila Míková, www.dobracestina.cz/basta

19.4.2016