Končím nejen s prokurátorem Szackým, ale s detektivkami vůbec - rozhovor se Zygmuntem Miloszewským
Tomáš Weiss
Byl to v Polsku hotový poprask. Autor napínavé série detektivek s prokurátorem Szackým v hlavní roli oznámil, že už ho svět detektivních příběhů otrávil natolik, že se svojí poslední knihou Hněv rozloučil jak se svým hrdinou, tak s celým žánrem.
Po přečtení už chápu, proč jste svoji zatím poslední knihu nazval Hněv….
Snažil jsem se, aby byl název přiměřený.
Zdá se mi, že právě takhle zareagují fanoušci Szackého. Co je to za zakončení série?
Takzvaně otevřené. V dějinách literatury se taková zakončení objevují. Nebudu prozrazovat, co v knize je, ale pokud jste četli, tak víte, že bez ohledu na konec a poslední stranu, neexistuje, po tom, co se v tomto románu stalo, žádná možnost, aby vznikl další román s prokurátorem Szackým.
Takže tak, jak jste to avizoval: trilogie a konec?
Ano. A vůbec nechápu, proč to budí tolik emocí.
Protože jste vytvořil dobrou postavu. Čtenáři si ji oblíbili.
Vždyť mi trochu důvěřujte. Když se mi podařila jedna, podaří se mi i další. Nebo má mít spisovatel odněkud zvrchu předepsanou jen jednu jedinou postavu? Jeden vydařený hrdina a konec? Pak se má přeorientovat na výrobu uměleckého nábytku?
Věřme, že se na nábytek nedáte. A proč jste si vlastně jako hlavní postavu svých detektivek vybral prokurátora? Je prokurátor pro psaní nějak vhodnější než policajt?
Prokurátor může chodit v obleku, zatímco policajt musí mít tříčtvrteční koženou bundu. Nenávidím kožené bundy. Říká se, že je třeba psát ne o tom, co víte, ale o tom, co se dozvídáte. Ale hlavně je třeba hodně pracovat a poznat co nejlépe skutečnost, o které píšeme. A pak se to zúročí. Nikdy jsem nepracoval na prokuratuře, nikdy jsem neměl co do činění s justicí, ale dnes ráno jsem mluvil s prokurátorem a ten mi řekl, že se mi podařilo zobrazit specifický způsob prokurátorského myšlení. Jsem na prokuratuře celkem oblíbený, protože je, jako jediný, představuju v pozitivním světle.
Stereotyp superhrdiny je jedna věc, ale Szacki se hodí i do jiného trendu v současné detektivce, který hledá jiné hrdiny, než jsou soukromí detektivové, policajti nebo advokáti. Takže máme patologa, forenzního znalce a prokurátora. Je to projev určité únavy tvůrců žánru?
Detektivek je nepřeberné množství, není se co divit, že se autoři pokouší z této masy probít někam pryč a čím dál častěji hrají se čtenářem hry. Ten totiž na jedné straně očekává od detektivky známou a ustálenou konvenci, prostě na začátku má být mrtvola a tou se začne někdo zaobírat. Pokouší se odhalit, odkud se vzala a na konci se dozvíme rozuzlení záhady. Ale v tomto schématu chce čtenář najít i něco nového: nesamozřejmý příběh, společenské pozadí, popis profesí, o kterých nic netušil, překvapivého hrdinu. My se snažíme naplnit tato očekávání: dodržet formu, ale vložit do ní dostatečné množství nových elementů, aby čtenář neobracel oči v sloup, že to všechno už přece četl.
Nevím, jestli to není trochu slepá ulička. Všimněte si, jak se rozmnožili „divní“ detektivové – jeden má Aspergra, druhý obsedantní neurózu nebo nějakou jinou odchylku od normálu. Není těch podivínů trochu moc?
Ano, jsou to důkazy úpadku žánru. Závody o nejpodivnější vyšetřovatele, nejkrutější vraždy a nejhorší vrahy způsobily, že to už nedokážu číst, protože podle mě to už hraničí s pornografií. Hledání čím dál víc šokujících témat způsobilo, že jsou děti znásilňované v každé druhé knize, to je jasné, pedofilie, traumata z minulosti – to má tah. Ale tenhle jev narůstá – už nestačí jen znásilnění, je třeba znásilňovat aspoň pět let, nejlépe ve speciálním ústavu, který byl postaven jen na znásilňování dětí. Běží příliš neskrývané závody, kde je třeba trumfnout předchůdce. To je jeden z důvodů, proč tenhle žánr opuštím.
Ale v Hněvu představujete vraždu nutno říct dosti sofistikovanou. Takže se přece jen těch závodů účastníte?
Když jsem se tím žánrem zaobíral, účastnil jsem se. Chtěl jsem, aby si čtenář moji zápletku zapamatoval. Příběhy o tom, že druh zabil družky při společném pochlastávání tím prvním, co měl po ruce, jsou možná vzaté přímo ze života, ale od detektivky přece jen očekáváme víc. Já se to „víc“ snaží čtenáři dodat.
Promyšlenost vraždy vám umožnila uvést zajímavou druhoplánovou postavu excentrického patloga?
Velmi oceňuji hrdiny druhého plánu. Nevím, proč se na n často zapomíná. Od mistra Dickense jsem odkoukal trik: hlavní hrdina by měl být celkem normální, ale u ostatních postav je třeba se vyřádit, aby si měl čtenář koho zapamatovat.
ukázka z rozhovoru Katarzyny Nowakowske pro deník Gazeta Wyborcza, překlad OKO
Zygmund Miloszewski (1976), proslavil se svými detektivkami s prokurátorem Szackým. Za první dva díly série, Zapletení, Zrnko pravdy obdržel za nejlepší polský kriminální román a obě knihy byly rovněž zfilmovány.
18.4.2016
