Josef Sudek − Pracuji rád a upřímně...
Tomáš Weiss
Celou svou tvorbou přesvědčoval Josef Sudek (1896 - 1976) o tom, že od fotografie vyžaduje více než pouhé pasivní zobrazení skutečnosti. Z knihy rozhovorů vybíráme jeden z mnoha jako vzpomínku. Letos v březnu je to 120 let od Sudkova narození, v září 40 let od úmrtí. Číňani ať si mají jaký rok chtějí, v CZ je Rok Sudka.
Je fotografie umění, nebo řemeslo?
Fotografie jako výtvarný projev musí řemeslo alespoň dobře ovládat, má-li si zachovat fundament kvality.
Ve dvacátých letech probíhal vevaší tvorbě svár impresionismu s realismem. Jaký význam v úsilí o realistickou uměleckou fotografii mělo vaše přátelství s fotografem Jaromírem Funkem?
Termín realismus v tehdejších letech nebyl ještě vyhraněn. Nám šlo o samostatnost fotografického projevu čistě fotografickými prostředky, proti tehdejším takzvaným ušlechtilým procesům (bromolej a gumotisk) a ve snaze po radikálním řešení jsem asi všechny bromoleje zničil. (Škoda, potřeboval bych je dneska vidět.) V té době byl Funkeho názor daleko vyhraněnější než můj. Já sice impresionistické a secesní obrazy tenkrát bral na vědomí s výhradami, ale impresionistickou fotografii jsem dělal, až se ze mě kouřilo, a secesi jako sloh jsem objevil až teprve před deseti lety
Ve třicátých letech vzbudily pozornost vaše fotografie se sociální tematikou, zúčastnil jste se roku 1933 výstavy Levé fronty. Jaké místo má sociální fotografie ve vaší tvorbě?
Sociální fotografie byla podmíněna mým pobytem v Invalidovně, kde pro to byly podmínky. A
jelikož jsem tenkrát chtěl fotografovat všechno, o co jsem zakopl, tak mám dojem, že mi z té etapy moc uteklo.
Středem vašeho velkého zájmu je Praha a pražské pamětihodnosti. Vedle epických motivů se ve vašich fotografiích uplatňuje i prvek lyrický. To jistě klade na umělce velké nároky...?
To je dost komplikovaná otázka a nevím, jestli ji jasně vysvětlím. Vše kolem nás, ať mrtvý nebo živý inventář, se střelenému fotografovi dost často záhadně mění na moc variací, takže věc zdánlivě mrtvá oživne buď světlem, nebo okolím, ve kterém se nalézá, a když má fotograf trochu filipa, podaří se mu z toho něco zachytit – a to bude asi ta lyrika. Je to zkrátka taková kouzelná obálka, o kterou fotograf občas zakopne, ale také ji může nechtě nevidět.
Ve fotografiích jste zpodobnil mnoho velkých osobností české kultury, například Emila Fillu, S. K. Neumanna, Josefa Horu. Dá se mluvit o souvislosti vaší portrétní fotografie s portrétem ve výtvarném umění, vzhledem k vaší snaze zachytit nejen podobu, ale i charakter?
V době, kdy jsem portrétoval spisovatele a malíře, šlo mi hlavně o zachycení podoby portrétu a o to, abych je umístil kompozičně do plochy, ale zachytit charakter se mi podařilo velmi málo, a to jen u mých známých, které jsem dobře znal. Zachytit charakter byl pro mě tenkrát
dost tvrdý oříšek k rozlousknutí.
Jste znám tím, že odmítáte jakýmkoliv způsobem zasahovat do negativu i do fotografie, že odmítáte i zvětšování. Souvisí to se snahou po co nejvěrnějším zachycení skutečnosti?
Souvisí to se snahou zachytit obrazně skutečnost, ale stejně je obyčejně výsledek jiný, než předpokládám, a proto, aby zklamání bylo menší, zhotovím první kopie raději za delší dobu, aby mi moje vizuální představa z hlavy trochu vyprchala. Kontaktem se snažím zachytit obrazně skutečnost.
Čím je pro vás fotografování, nakolik v něm vidíte smysl svého života?
Dělá-li člověk své povolání rád a hlavně upřímně a překonává potíže, které jsou vždy s ním spojené, je moc rád, když se mu alespoň část z toho, co předpokládal, uskuteční. Myslím, že to stačí na celý život. A že se u toho člověk důkladně zapotí, to má ještě k dobru.
připravil Vladimír Kolár,Literární měsíčník, 1974
