Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
V pravidelném týdeníku, který v Črském rozhlase čte každou sobotu autor, kdežto na OKU si může každý přečíst sám, tentokrát Orwell esejista, Welsh průzkumník phlavního života siamských dvojčat, a výprava na literární Východ s Větrnými mlýny.
Knižní pól 20. 2. 2016
Jako dvanáctý svazek Orwellových spisů vydalo Argo třetí soubor jeho esejů pod názvem Úpadek anglické vraždy. Je to Orwellova publicistika z let 1945 až 1946. Zachycuje tedy dobu krátce před koncem války a první období, kdy se otřesený svět a zdevastovaná Velká Británie vzpamatovávaly z největšího masakru v dějinách. Podobně jako pro jednotlivce, tak i pro společnosti a státy se dá poválečná situace popsat jako posttraumatický šok: těžké období pro postiženého, ale výtečná situace pro terapeuta, který má nejen co léčit, ale také co studovat, popisovat, analyzovat. Pro spisovatele Orwellova nadání doslova historická příležitost. Z odstupu v délce bezmála jednoho průměrného lidského života v Česku se dá potvrdit, že George Orwell ji využil natolik, že i dneska jsou jeho postřehy ke čtení a hlavně k inspiraci.
Eseje různě akcentují dvě hlavní témata – politiku a literaturu. Často se prolínají, protože Orwell se velmi důsledně ptal Proč? a nacházel souvislosti v životopisech autorů a okolnostech vzniku jejich děl, nebo naopak pro politiku nacházel v literatuře analogie. Proto Orwellovy eseje oplývají jiskrnými, pořád živými postřehy politickými i literárními. Příkladem je jeden z nejdelších textů svazku James Burnham a revoluce manažerů. Ten je důležitý i proto, že známé dílo, na které odkazuje nejeden politolog, pokud vím, nevyšlo v českém překladu. Orwellova sedmdesát let stará úvaha je tak příležitostí alespoň k pronikavému interpretačnímu seznámení s Burnhamovou knihou, vydanou ve Spojených státech v roce 1941 a uváděnou v češtině též jako Manažerská revoluce. Jejím obsahem je předpověď a zdůvodnění, proč kapitalismus i socialismus budou nahrazeny společností, kterou vedou byznysmeni, vysocí úředníci, technici, vojáci, tedy manažeři, kteří budou organizovat společnost tak, aby všechna moc včetně ekonomické zůstávala v jejich rukou.
Orwell dochází k několika závěrům, které stojí za pozornost. Rozebírá další Burnhamovu knihu Machiavellisté a ještě esej Leninův dědic a dochází k závěru, že Burnham své knihy psal pod dojmem zrovna probíhající válečné situace a podléhal fascinaci úspěšnou mocí. Z toho vyplývají i mylné Burnhamovy předpovědi, třeba ta, že Německo zvítězí. Později, pod dojmem postupu Rudé armády, Burnham předpovídal, že se Sověti spolčí s Japonci a později že ovládnou celý svět. Orwell na Burnhamově příkladu ukazuje, jak mylné jsou předpovědi takzvaných realistů, ani k tomu nepotřebuje odkázat na Burnhamovu trockistickou minulost. I v jiných esejích v téhle knize upozorňuje na tentýž jev: intelektuálové mají značný sklon ke konformismu, mnohem větší než takzvaní obyčejní lidé.
Pokud jde o předpovědi, stojí za to, co právě v burnhamovském eseji Orwell napsal. Je to překvapivě optimistická vize, jejíž část se vyplnila a závěr snad nepřestal platit. Tohle napsal George Orwell na jaře 1946: …pokračování ruské politiky posledních patnácti let… může vést jedině k atomové válce, vedle níž bude Hitlerova invaze vypadat jako čajový dýchánek. Na každý pád se ruský režim buďto zdemokratizuje, nebo zahyne. Ta obrovská, neporazitelná, věčná otrocká říše, o níž Burnham zřejmě sní, nebude vybudována, anebo pokud vybudována bude, nevydrží, protože otroctví dnes už není stabilním základem společnosti.
Stejnou dataci jako burnhamovský esej má text nazvaný Zpověď recenzenta knih. Jako kdyby si Orwell potřeboval při psaní vážného pojednání ulevit. Začíná sugestivní karikaturou a do čtyř stránek nahustí veškerou bídu a paradoxy recenzentské činnosti. Samozřejmě jsem se v těch charakteristikách našel taky, i když nesedám u psacího stroje, nemám na sobě župan prožraný od molů, netrpím podvýživou, a v případě, že přijde honorář, ani kocovinou. Přes veškerou pochmurnost či tragičnost velké části své tvorby měl Orwell velký smysl pro humor, ironii i sebeironii.
Třetí svazek Orwellových esejů Úpadek anglické vraždy vyšel v překladu Kateřiny Hilské.
Skotského spisovatele Irvina Welshe nemusím představovat. Trainspotting zafungoval v roce 1993 jako zjevení. Popravdě řečeno žádnou z dalších knih Welsh podobného účinku nedosáhl. Ale stal se autorem očekávaných próz, vždycky z nějakého okraje, psané drsným stylem. S Orwellem má Welsh společnou ostražitost k politice a společnosti vůbec, ale soudě podle jeho vlastních občasných vyjádření žije v klidném monogamním manželství ve Spojených státech, nejdříve v Chicagu, nyní údajně v Kalifornii. I v příběhu Pohlavní život siamských dvojčat opustil Velkou Británii, přivádí nás na Floridu a místo chlapáckých postav rozehrává příběh dvou žen. Je to trochu Americká krása, ale jaksi naruby, poklidný život žijí jen rodiče. Dvě hlavní postavy se potácejí v kolotoči šoubyznysového světa, který klade nároky na tělo i psychiku. Lucy je trenérka z fitka, Lena je výtvarnice, kterým se říkává kontroverzní, ale především je opakem Lucy, je příšerně tlustá. A Welsh oběma posouvá jak v nějaké hře o zlobivých holkách, s nimiž to asi nedopadne dobře. Ale možná že ano, záleží na úhlu pohledu.
Příběh Irwina Welshe ze současné Ameriky Pohlavní život siamských dvojčat vydalo v překladu Roberta Tschorna také nakladatelství Argo.
Svět, o kterém píše Welsh, není výsadou Západu. V českých překladech se ale Východ objevuje podstatně vzácněji, také proto, že málokterý nakladatel věří, že by se z ukrajinské nebo ještě východnější knihy stal v Česku bestseller. Oles Uljanenko se narodil v roce 1962, napsal asi dvacet románů, za jeden z nich s názvem Stalinka dostal Ševčenkovu cenu, knihu Žena jeho snů nařídil Národní výbor pro otázky mravnosti jako pornografickou stáhnout z prodeje, za jinou byl autor exkomunikován z pravoslavné církve. Prvním Uljanenkovým českým překladem je novela Tady na jihu. Je to příběh z jakéhosi ukrajinského města koncem sedmdesátých let a drsňáci z Welshova Edinburghu vypadají vedle grázlů odněkud z Krymu nebo z jaké prašné díry jako kluci ze školky. Galérka na východě má jiné parametry a s obrazem příkladné země Sovětů nemá společného vůbec nic, spíš si vzpomenete na Pulp Fiction. Jde tam o život. Pořád a doslovně. Po literárních úspěších žádná Kalifornie. Oles Uljanenko zemřel v roce 2010 neobjasněnou smrtí. Psával blog na webu deníku Ukrajinská pravda, který založil Hryhorij Gongadze v roce 2000. Hned v tom samém roce byl Gongadze unesen a zavražděn.
Minithriller Olese Uljanenka Tady na jihu vydalo nakladatelství Větrné mlýny v překladu Jiřiny Dvořákové.
Ještě dál na východ se s Větrnými mlýny dostanete v novele ázerbájdžánského spisovatele Akrama Ajlisliho Kamenné sny v překladu Alexandry Stelibské. Autor v ní evokuje pogromy na Armény v Sumgaitu v roce 1988 a v lednu 1990 v Baku, tedy ještě za sovětské vlády. Touhle knihou, která vyšla rusky v moskevském časopise Družba narodov, se v roce 2013 stal Ázerbájdžánec Ajlisli ve své zemi nežádoucí osobou, manželku a syna vyhodili ze zaměstnání, jeho knihy veřejně pálili, parlament mu oficiálně sebral všechna ocenění a jeden z politických předáků vypsal odměnu 13 000 dolarů pro toho, kdo mu přinese Ajlisliho ucho. Tohle se stalo, pokud jste přeslechli, před třemi lety. Z českých médií jste se o tom asi nedozvěděli, stejně jako já. Ajlisli v Kamenných snech připomíná i genocidu Arménů Turky v letech 1915 až 1918. Tahle historie je zase tabu v Turecku a tam se o ní mluvit opravdu nedoporučuje. Pro ilustraci: turecké velvyslanectví v Bratislavě v říjnu roku 2006 zaslalo slovenskému ministerstvu zahraničních věcí diplomatickou nótu s žádostí odstranit památník povražděným Arménům v Petržalce. I takové je jednadvacáté století.
10.3.2016
