Našla se oranžová kočka. Chcete ji?
Michaela Keroušová
Ikona české pohádky Zdeněk K. Slabý (1930), měl dvě kočky. Kocoura Vavřince znáte. Oranžovou kočku, která vypadala jako smějící se pomeranč, v roce 1968 vypustil přes hory a oceány. Po jejích stopách se vydali věhlasní spisovatelé z celého světa. Čarodějův učeň O. Preussler z Německa, Jošitomo Imae z Japonska s Vousy na mašličku, Ludwik J. Kern z Polska a dalších šest autorů. Její tajemství odhalili na stránkách pohádkové detektivky. V Německu se čtenáři dočkali osmi vydání. A u nás?
Jste iniciátorem nevídaného literárního projektu Tajemství oranžové kočky, na které spolupracovalo 10 autorů z 10 zemí světa. Kde se vzal impulz k napsání?
Inspirovala mě kočka; vždycky se k nám nějaká vloudila v létě na chalupu, pozapomněla, že patří někam jinam, a neopouštěla nás, dokud jsme neodjeli zase do Prahy. Když jsme se třeba až za rok vrátili, přispěchala k autu, vyčinila nám, že jsme tu tak dlouho nebyli, ale opět setrvala. Druhým impulzem byla moje touha křížit pohádku s jinými žánry: se science fiction, s dobrodružným žánrem, později s hororem nebo thrillerem, s variováním základního tématu (Tři Karkulky) a podobně. Shledával jsem v tomto křížení (křížení nikoli suchou cestou, nýbrž s naprostou samozřejmostí pojetí) další šance pohádkové osobitosti, neobvyklosti, překvapování. To je ovšem pouze prvotní záměr. Když jsem však napsal zcela spontánně první kapitolu („ve které poznáme Davida a zjistíme, že oranžová kočka má své tajemství“), uvědomil jsem si, že mohu sice pokračovat sám, ale položil jsem si otázku, jak by příběh pokračoval, kdyby na ten začátek navázal někdo jiný. A s tím hned souvisel nápad, že ten někdo jiný by nemusel být český autor, ale někdo ze zahraničí. A tak jsem si vytvořil „literární mapu“ a zkoumal jsem, kteří spisovatelé by se mohli stát mými partnery. Důležité nebyly ani tak země, jako autorské osobnosti, o nichž jsem se domníval, že by v prolongování a završení mého příběhu obstáli.
Znáte nějaký podobný projekt?
Nikoli. Vím, že třeba v Německu pod fingovaným jménem nějaký příběh vytvořili asi čtyři autoři kolem Petera Abrahama. Vím, že o pokračování nějakého děje se pokusilo několik literátů českých, ale pro dospělé čtenáře, a že výsledek zapadl pouze v časopisecké verzi. Ale publikace, vzniklá ze spolupráce mezinárodní, a dokonce „pro děti od 6 do 106 let“, jak zní podtitul, neexistovala ani před Kočkou, ani po ní.
Na podobném principu autorské hry vznikla i Meluzínka Minka a Nedokončené pohádky. Všechny tři mají společného jmenovatele. Jste jím vy jakožto „vykopávač“. Ve všech případech jste začal psát a nechal ostatní, aby příběh dokončili. Ocitl jste se někdy v pozici toho, kdo zakončuje rozehranou hru?
Princip byl sice podobný, ale nechtěl jsem se opakovat. Proto jsem první kapitoly (už záměrně), ve kterých jsem Meluzínku Minku představil a uvedl do literárního života, nechtěl rozvíjet sám, ale prostřednictvím našich i cizích autorů, kteří mi byli blízcí. Nedokončené pohádky byly zase ze zcela jiného kadlubu: chtěl jsem jimi provokovat fantazii dětí, a to tak, že v nejzajímavějším nebo nejnapínavějším momentu děj přeruším a zeptám se čtenářů, jak příběh pokračoval. Ověřil jsem si při desítkách besed se čtenáři u nás i v zahraničí, zejména v Německu, že to funguje. Jestliže přede mnou sedělo čtyřicet nebo padesát zamlklých dětí, při oné otázce, „jak to bylo dál?“, se okamžitě zvedlo několik rukou. Když pak měla vyjít první reedice knížky, zeptala se mě redaktorka, zda bych nechtěl ona zakončení po dlouhé době, která proběhla od původního publikování pohádek v Mateřídoušce, napsat také sám. Což mne vyprovokovalo a rád jsem se do oněch příběhů znovu vloudil. Rozehranou hru, jak říkáte (protože hravost je jedna z příležitostí dětské literatury), jsme si vzájemně ozkoušeli s Ľubomírem Feldekem v projektu Pohádky ze smetiště, ale ten zatím setrvává pouze na stránkách Zlatého máje, věřím však, že se vbrzku vetře i do nějaké knížky.
Podle čeho jste vybíral zahraniční autory?
Jak jsem naznačil, nejdůležitější byla jejich stylová blízkost, ale na druhé straně neměli si být příliš podobní, aby detektivní příběh neprobíhal v matně vyrovnané poloze. Z Japonska jsem tehdy osobně znal pouze spisovatelku Tomiko Inui, ale tu jsem bral jenom jako poradkyni, protože její námětový okruh byl od mého dost odlišný. Ta skutečně svolala v Tokiu poradu nad překladem první kapitoly, a z tohoto dohadování vzešlo, že je mi nejbližší Jošitomo Imae, a ten tedy v odhalování kočičího tajemství na mě bezprostředně navázal. Sergeje Baruzdina jsem znal osobně a věděl jsem, že jeho blízkost niveau dětského čtenáře děj v této fázi příliš nezamotá, naopak, že jej dětem přiblíží. Pierra Gamarru předurčila pro další kapitolu jeho schopnost nápaditě fabulovat, Jense Sigsgaarda osobitost pojetí, kterou osvědčil třeba ve světově proslulé knížce Míťa sám na světě, Ahmet Hromadžić měl podle mne děj trochu propoetizovat, zato Friedrich Feld jako známý kočkofil mohl sice konflikt poněkud zašmodrchat (ve prospěch koček), ale to bylo v této fázi nejen únosné, ale i potřebné. Otfried Preussler se mi jevil od začátku jako někdo, kdo dokáže příběhu vrátit pevný řád a zbavit ho zbytečných nedůležitostí (což skutečně učinil), a připravit tak půdu pro závěr, který jsem záměrně svěřil Ludwiku Jerzymu Kernovi, který s nadhledem ve svých knížkách osvědčil, jak s veselou bravurou ovládá literární řemeslo.
V příběhu se prolínají tři světy. Jaká jste nastavil pravidla?
Nenastavoval jsem žádná pravidla, prostě jsem představil prostředí a hrdiny s tím, že jde o detektivku, ale s výraznými pohádkovými prvky. Z toho další autoři vycházeli. Z dochované korespondence, která je publikována v případě Otfrieda Preusslera v mém „listování v osudech“ Potkáváni setkávání (a v souvislosti s některými dalšími autory bude přetištěna v jednotlivých kapitolách dalšího dílu těchto „pamětí“), vyplývá, jak jsme při práci na textech a překladech i při jejich rozesílání všichni Oranžovou kočkou žili, jak jsme sledovali, co se průběžně odehrává, zaujímali k tomu stanovisko a povzbuzovali jsme se. Zmínil jsem se o tom už v dovětku k zlatomájové verzi: „Naše vzájemné dopisy se křižovaly mezi Prahou, Moskvou, Paříží, Tokiem, Sarajevem, Římem, Krakovem, Haidholzen, Bexhillem a Holtem týden co týden. Nás deset, kteří jsme se na začátku spolupráce vzájemně ani pořádně neznali, se stalo přičiněním Turandot dobrými přáteli.“
V doslovu stojí, že práce trvala 20 měsíců a naznačen je i postup, jak ale práce s 9 autory reálně probíhala ve světě bez internetu a google translaterů?
Bez pravidel a limitů by něco takového, jako je kniha o více než sto padesáti stranách, pochopitelně nemohlo vzniknout. Ale nebyl jsem striktní, vždycky jsem ponechával určitý časový prostor navíc, týden dva, což bylo nutné, když se například zrovna Preussler omlouval, že onemocněl a musí tedy termín o pár dní posunout. Podobné to bylo i s rozsahem, plus mínus dvě tři stránky textu nehrálo roli. Komunikovali jsme třeba o tom, jak na pozdější kapitoly určení autoři hodnotili došlé práce, co se jim zdá problematické a co naopak přínosné. Nebyl internet, vše jsme byli nuceni řešit poštovní cestou, ale stejně jsem si někdy připadal, jako kdybychom si vytvořili vlastní „virtuální“ prostředí, ve kterém jsme se všichni mohli vzájemně sledovat. Asi i proto byl výsledek pozitivní jak pro nás, tak pro čtenáře, protože všichni přijali ten můj nápad s nadšením a věnovali se mu s nejvyšším nasazením.
V té době jste byl redaktorem Zlatého máje a měl k ruce špičkové překladatele. Vytvořil jste si tedy něco jako rozvodnu a odsud rozesílal kapitoly ve všech jazycích. Jak jste přesvědčil svůj tým, aby takovou dobu spolupracovat na projektu, který byl držen v tajnosti, a prozatím neměl příslib knižního vydání?
Především jsme byli v redakci sehraní a nebrali jsme beletristickou přílohu k ročníku 1966 jako „pouhou“ detektivku. Záleželo nám na mezinárodní spolupráci, už předtím jsem inicioval pražské sympozium o dětské literatuře (1964), zainteresoval jsem bulharské, ruské, jugoslávské a slovenské nakladatelství (téměř i japonské) na vydávání povídkových sborníků s tematikou, jak žijí současné děti v různých zemích světa, mezi pravidelnými přispěvateli Zlatého máje byli nejlepší kritici z Francie, Ruska, Polska, Německa východního i západního a tak dále. V tom jsme viděli vedle kritického sledování soudobé literární a umělecké tvorby pro děti u nás a vedle teoretických diskusí další přínos Zlatého máje, v tom že se soustavně věnoval mezinárodním informacím i polemikám, ale hlavně spolupráci Východu i Západu, a do tohoto směřování se nám myšlenka pohádky, vyvolané v život v deseti zemích naráz, náramně hodila. Spolu se mnou pak na překladech pracovalo sedm odborníků, jejichž verze jsem pro konečné znění upravoval, aby vše probíhalo bez jazykových výkyvů a mělo svůj vnitřní řád.
Kompletaci textu, redakční úpravy jste tedy provedl vy a příběh poprvé vyšel jako příloha Zlatého máje, až potom knižně v Lidovém nakladatelství. V jakém nákladu?
Ještě než došlo k českému vydání knižnímu, navštívil mě v Praze ředitel Thienemanns Verlagu, podnícen k tomu Preusslerem, a dohovořoval eventuální německé vydání. Takže obě verze vyšly téměř současně. Ta česká ovšem (na rozdíl od německé) vyšla pouze v jednom vydání, třebaže náklad nebyl malý, ale jeho výši si teď neuvědomuju. I po ní se jen zaprášilo, ale doba spěla k normalizaci, a tu žádná kočka nemohla prorazit. Ani ta oranžová.
Kromě vaší verze existují ve světě další dvě. Preusslerova a potom ruská verze. Jak se liší? Jak se obecně vedlo TOK v cizích zemích, sledoval jste její stopu?
Nejmarkantněji byla Oranžová kočka představena na knižním veletrhu ve Frankfurtu, kde byl celý stánek stuttgartského nakladatelství Thienemann výtvarně „obkočkován“, portréty všech deseti autorů ho ozvláštňovaly a odlišovaly od jiných stánků, pracovníci nakladatelství rozdávali kočku Turandot k vystřihování, prostě marketing fungoval, jak měl, a to přineslo své výsledky. Kočka byla zapsána na čestnou listinu německých cen za dětskou literaturu, první vydání bylo okamžitě rozebráno, v průběhu sedmdesátých let vyšlo osm vydání v překladu Otfrieda Preusslera v jednotné podobě s ilustracemi F. J. Trippa (diametrálně odlišnými od pojetí našeho Miloše Nolla), tuto podobu převzala i rakouská licenční vydání nebo překlady Hemmeligheden om den orangefarvede kat (Inger Bang u dánského nakladatelství Gyldendal) či El misterio del gato anaranjado (Luis Navas Müller u španělských Aguilar). I japonský překlad byl pořízen z německé verze (Taró Šioja v nakladatelství Kódanša), ale vyšel v naprosto originální podobě s ilustracemi Šódži Jamafudžiho, a tím se zásadně liší – stejně jako vydání bulharské (Elena Matuševa-Popova, Narodna Mladež), které je doprovozeno obrázky Asena Starejšinského. Českou předlohu zvolili v Sarajevu, kde ji s titulem Tajna narandžaste mačke vydal podnik Veselin Masleša v překladu Jana Berana a v edici Pingvin. Je jediná bez ilustrací, zato s výraznou obálkou. Všechna tato vydání jsme mohli sledovat prostřednictvím Thienemannů, kteří všem autorům podávali hlášení, recenze i honoráře. V Polsku vyšla Kočka pouze časopisecky.
Jediná problematická země bylo Rusko, kde představitelé českého normalizačního svazu spisovatelů (Kozák, Šajner) protestovali proti tomu, aby překlad vyšel, protože prý by to bylo proti zájmu našeho státu (!). Přestože protestoval šéfredaktor Dětgizu Kompanijec i medailemi obtížený spoluautor Baruzdin, nebylo to nic platné, jak mi řekla pracovnice svazu sovětských spisovatelů. Kozák měl v Moskvě tehdy velké slovo. A tak se se kniha „roman-detektiv dlja dětěj ot 7 do 107“ Tajna ryžego kota dostal k ruským čtenářům až v roce 1991, tedy po perestrojce, a to v renovované verzi Sergeje Tacka, bazírující na doslovném převodu Iriny Čerňavské, a s přebohatým ilustračním doprovodem V. Ivanjuka, a to v moskevské Knižní palatě. Tack text poněkud přemudroval po svém (i s použitím veršů Edwarda Leara) a překotil hrdinku na kocoura. Každopádně jeho pokusnictví a celá výprava knihy působí velice originálně. Což se odehrálo s mým souhlasem a doslovem.
Kouzlo vašich knížek spočívá v tom, že nestárnou. Tři banány, Dívka z Černé věže, Bukukururuna a další knížky vycházejí v překrásných reedicích a setkávají se s nadšením současných malých i velkých čtenářů. Proč se takové reedice nemůže dočkat i TOK?
Sám to příliš nechápu, stejně jako čtenáři, kteří mě s touto otázkou často oslovují. Hlavní příčinou může být, že mých devět spoluautorů už přešlo na jiné literární latifundie, na ty za-životní, a já jsem tu s odkazem Oranžové kočky osaměl. Asi se nakladatelé obávají komplikací, s jakými by shledávali dědice jednotlivých autorů. Možná by v tomhle ohledu pomohlo, kdyby se český editor spojil s tím německým původním. Společně by se jim snad podařilo otázku copyrightů vyřešit a Oranžové kočky, dnes už nedostupné v knihovnách i antikvariátech, by se dočkaly i děti dnešní. Myslím, že by je mohla zaujmout bez ohledu na takzvané „nečtenářství“ dnešních dětí, stejně jako se to daří Třem banánům, Bukukururuně, Pohádkovému detektivovi a knížkám dalším.
ptala se Michaela Keroušová
4.3.2016
