Zpráva o jednom souboji na život a na smrt
Josef Rauvolf
Filmový vědec Jiří Cieslar si deníky psal celý život, zabýval se jimi i jako esejista. Jak se ale postavit k obsáhlému deníku jeho posledních tří let života, nazvaném podle jeho terapeuta prostě Matouš? Jak vlastně – obecně – k deníku, a to jako žánru, přistupovat?
Cieslar sám nabízí ve své knize Hlas deníku (2002) tento návod: „Deník poskytuje dobré přístřeší... kam se lze odebrat s nadějí, že ten, kdo přichází, může v sobě rozeznít nejrůznější vibrace, objevit něco, co by jinak nenašel. Co je obvykle zatuhlé, dá se tam do pohybu... Deník se však také může proměnit v past. Autor se v něm pozvolna ztrácí – cítí, že do něho smetá jako do hrobu popel slov, která mohl ještě hořící nebo doutnavá povědět určitým lidem či je zapsat do textu určeného právě těm druhým – zatímco se od nich odtáhl a zahrabal se do sebe.“ Jaký je tedy jeho Matouš? S trochou nadsázky jej lze vnímat jako klasický Bildungsroman, ovšem v daleko drsnějších konturách. Cieslar, který na tom v roce 2003 nebyl psychicky zrovna nejlépe se seznámil s Matoušem Řezníčkem a začal k němu docházet. Léčba to byla nelítostná, založená na hlubokých odkryvech a ponorech, žádné foukání neurotických bolístek. „Splnil se sen, poprvé v životě, po kterém jsem marně léta tak toužil, spíše celý život: objevil jsem duchovního otce, průvodce...,“ zapsal si v prosinci 2003 a my můžeme sledovat, jak se – nejdříve – zbavuje svého pití, jak si vše zdůvodňuje, probírá, jak se ve svém rozhodnutí utvrzuje. Stále je však pouze na začátku bolavého nacházení, přicházejí pochyby, chvíle beznaděje, vše si přitom zapisuje. A navzdory možná rezignujícímu konstatování „Nevím vůbec, jak rovnat mé stavy do slov...“ se mu text nerozplývá do rozmělňující šíře, ani nezačíná být neproniknutelnou houštinou slov a myšlenek. Cieslar své zápisky prokládá citacemi z Matoušových terapeutických skupin, cituje i další terapeuty, jejich rady a pokyny, píše si tedy vlastně pro sebe – a dnes i pro čtenáře – jakýsi manuál, bedekr na trnitou cestu k sobě sama. A to vše se děje současně s autorovým bohatým osobním životem, s milenkami, přáteli, rodinnými a pracovními záležitostmi, opět popisovanými s naprostou upřímností, a pokud používá „konspirační“ iniciály, o pár stran dál klidně vypisuje jména celá – nadšením jejich držitelů si ovšem nejsem jistý. Přestože si Cieslar poznamenal, že „Člověk by si měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá...,“ a ne že bychom podobné momenty v deníku nenacházeli, více než dva roky před svou sebevraždou si zapsal: „Teprve dnes naplno cítím, co se ve mně tuší jistě měsíce: že jsem opravdu přežil svou smrt, tak šílené údobí, že jsem měl na vybranou opravdu zemřít, anebo dál živořit s rychlou vidinou smrti, anebo pak zázrak...“ Zázrak se však nekonal a Jiří Cieslar nezadržitelně postupoval ke svému konci. Ještě předtím nám však zanechal zprávu o svém boji, zprávu, která snad bude někomu k užitku. Zprávu o boji, který nebyl vůbec marný, a rozhodně ne ztracený.
Josef Rauvolf, překladatel
