Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Pravidelný týdeník literárního redaktora a publicisty, tentokrát o komiksovém drakovi, troše českých historických postav, pak defilé československých prezidentů a v závěru reportážní kniha o "době zhulené".
Knižní pól 30. 1. 2016
Jednou ze starých českých legend je ta o trutnovském drakovi. Odkud se vzala, není úplně jasné. Písemně ji zmiňuje kronika z 16. století, ale městský znak s drakem je starší. Občanské sdružení Trutnov – město draka nabízí na svých internetových stránkách i verzi pro mateřské školy. Parta nadšenců však dělá i další věci, pořádá například slavnosti nazvané Už ho nesou. Stála také u vzniku knihy o drakovi a tu nedávno vydala. Je to komiks Drak nikdy nespí. Nakreslil ho už známý tvůrce, trutnovský rodák Jiří Grus, příběh napsali Džian Bahan a Vojtěch Mašek. Komiks Drak nikdy nespí je kniha velmi pěkná výtvarně, ale její libretisté se nespokojili s jednoduchou historkou o zabití draka. Jak název napovídá, tahle pohádka míří k eseji. Do příběhu jsou vloženy zápletky o věrnosti, ideálech a zradě, a drak, i když zabitý, v pojetí autorů přetrvává jako symbol, jako varování před draky v nás samých. Komiks Drak nikdy nespí je tak mimořádným dílkem, které doporučuji i dospělým čtenářům.
Skutečné české dějiny jsou však ještě pestřejší než legendy. Také proto se znovu a znovu píší, odkrývají se nové a nové podrobnosti a mění výklady některých událostí. Libor Jan pracoval několik prvních let po vysoké škole v novinách a také v televizi, ale od roku 1995 se na Masarykově univerzitě věnuje především českému středověku. Jeho zatím poslední knihou je dosud nejpodrobnější monografie o předposledním Přemyslovci Václav II. Král na stříbrném trůnu. Historikovu praxi v médiích jsem připomněl proto, že jeho vyprávění o králi Václavovi II. je špičkovou odbornou prací, ale zároveň psané velmi dynamicky, skoro jako reportáž. Začtete se možná stejně dobře jako do posledního dílu Přemyslovské epopeje Vlastimila Vondrušky Král básník Václav II.
Kniha Václav II. Král na stříbrném trůnu je v duchu současného dějepisectví koncipovaná také jako přiblížení doby. Jan však nemíchá obě témata, ale knihu rozdělil na dvě části. První je Václavovým velmi podrobným životopisem, druhá část se jmenuje Mechanismy královské vlády a je podobně detailním obrazem, jak na přelomu 13. a 14. století v Čechách vypadalo vládnutí a například výběr daní. Systém to byl poměrně komplikovaný, ale neméně složité byly i společenská struktura a dvorská etiketa. Dnešní bruselská Evropa se tak nad líčením pozdního feudalismu jeví docela úlevně. Jan v jedné z kapitol připomíná také tehdejší rozkvět rytířských turnajů a Dalimilovu moralitu, že Češi, dokud turnajová klání neznali, bývali statečnější.
Knihu Libora Jana Václav II. Král na stříbrném trůnu vydalo nakladatelství Argo.
V Argu vydali ještě jednu knihu věnovanou středověku, první svazek nové edice Litteraria et poetica. Je to epos Vilém ze země Slovanů, jehož autorem je Ulrich, česky Oldřich z Etzenbachu, který napsal také mnohem proslulejší Alexandreidu. Originál byl napsán na konci přemyslovského kralování a mimo jiné také dokládá kulturní a intelektuální úroveň dvora. Dochoval se jen v opisech z 15. století a ze střední horní němčiny ho přeložila Dana Dvořáčková-Malá. Vznik hrdinského příběhu Vilém ze země Slovanů historici přičítají propagandistickým důvodům, paralel s životem Václava II. je v nich dost. Ale Václav II. byl umění nakloněn a sám psal básně, což nebylo zvláště tehdy mezi panovníky příliš běžné, a tak těch souvislostí bylo asi víc. V každém případě je vydání českého překladu eposu Vilém ze země Slovanů velkou událostí, zpřístupňuje sice opomíjenou, přesto významnou literární památku.
Po zatím jen dvou autorech, Liborovi Budinském a Janu Bauerovi, tedy beletristech, kteří se věnují také literatuře faktu a troufli si na knihy s portréty všech československých prezidentů, vyšla konečně o nejprvnějších politických reprezentantech země knížka historiků. Jmenuje se jednoduše Českoslovenští prezidenti a podílelo se na ní devět autorů. I když československých prezidentů už bude vždycky také jenom devět, má kniha Českoslovenští prezidenti kapitol jedenáct. Edvard Beneš totiž byl prezidentem ve třech zcela různých dobách – před Mnichovem, v exilu a pak v úplně změněné situaci po válce.
Kniha vznikla na základě přednášek pořádaných v letech 2010 a 2011 Sdružením historiků České republiky – Historického klubu 1872. Už odstup od prvního kola naznačuje, že přípravě publikace věnovala její editorka Marie Ryantová hodně péče. U takových projektů s mnoha autory je nutné sladit koncepci i rozsah příspěvků, s ohledem na čtenáře věnovat pozornost i stylu. Pokud bylo záměrem připravit knihu fundovanou, střízlivou a zároveň dostatečně čtivou, přitažlivou, myslím si, že tohle předsevzetí bylo naplněno. Dozvíte se o každém z prezidentů to nejdůležitější, vyprávění se poctivě drží faktů a nepodléhají ideologickým výkladům. I Klement Gottwald je Jiřím Pernesem líčen bez emocí, velmi realisticky – díky tomu lze porozumět Gottwaldovu úspěchu i konci. Byl člověkem nepochybně pracovitým, spolehlivým a výkonným, v rakouské uniformě za první světové války mu zřejmě nechyběla ani odvaha, ale ve vrcholné politice se projevily jeho poddajnost a závislost, které pro stát a jeho obyvatele vyústily v tragédii, jejíž stopy jsou zřetelné dodnes. O to víc – upozorňuje Pernes – chybí celistvější Gottwaldova biografie. Ta však bez přístupu do sovětských respektive ruských archivů zůstává neúplná.
Knihu Českoslovenští prezidenti vydalo nakladatelství Paseka.
Téměř shodnému období, tedy československé dějinné epizodě, se věnuje Jan Rychlík v knize Češi a Slováci ve 20. století, podtitul zní Spolupráce a konflikty 1914–1920. Tahle kniha vychází už podruhé, první vydání z roku 2012 je rozebrané. Autor nemusel knihu nijak revidovat, jen do ní zahrnul některé nové poznatky. Na klíčovou otázku společných dějin, přesněji společné cesty odpovídá v předmluvě k novému vydání jednoznačně: Za zánikem Československa nestálo žádné spiknutí ani temné síly, ale šlo naopak o logický důsledek neexistence společné československé identity. Tuhle větu jako varování Jan Rychlík jistě nemyslel, ale dá se jí rozumět i takto: Pokud občané neprojeví o svůj stát dostatek zájmu a péče, pokud nemají vůli svůj stát zachovat, bránit, stát zanikne. Nestačí si to jenom nepřát.
Knihu Jana Rychlíka Češi a Slováci ve 20. století vydalo znovu nakladatelství Vyšehrad.
Na závěr jsem dneska vybral knihu sice také o historii, ale velmi neobvyklou. Je to dráždivý koktejl veselé zábavy a jejího tragického zákulisí. Jmenuje se Poslední pirát, podtitul vás už nasměruje lépe: Otec, syn a zlatý věk marihuany. Autorem je americký novinář Tony Dokoupil, jeden z potomků takzvané Velké doby zhulené, a vypráví o svém otci, pašerákovi kolumbijské marihuany do Spojených států v sedmdesátých a osmdesátých letech, a o tom, jak se s tím jako dospělý vyrovnával. V předmluvě to říká takhle: Spíš než uzavřenou strastiplnou historii jedné rodiny jsem se snažil sepsat kroniku Ameriky, která kouřila trávu a brala drogy.
Jenže právě díky tomu, že píše také a hodně o rodině, je ta kronika živá, uvěřitelná. Je v ní nadhled, smích, ale i obyčejný strach, úzkosti, vypráví se tu o chlapáctví z odvrácené strany a na sokly hrdinství tu jsou stavěny ženy dealerů, které musely volit mezi útěkem a péčí o děti. Nejvýmluvnějším hodnocením té doby je úvaha někdejšího člena pobřežní stráže, který pašeráky honil. Přemýšlí prý o tom, že je budoucnost postaví na úroveň paličů ilegální kořalky za prohibice a některý z jejich vnuků se stane prezidentem. Protože i Tony Dokoupil mohl za otcovy peníze z drog vystudovat prestižní školu na Floridě spolu s vnoučaty prezidenta Bushe.
Reportáž Tonyho Dokoupila o drogové Americe Poslední pirát vydalo nakladatelství Dokořán v překladu Lydie Kárníkové.
15.2.2016
