Kurt věčně junior
Dan Wakefield
Vydat česky všechno, co Kurt Vonnegut napsal je ušlechtilý cíl. Z promočních projevů, které teď vycházejí pod názvem No není to krása?, je sice samozřejmě cítit, že live to muselo být ještě zajímavější, ale i tyhle drobnosti ukazují Vonnegutův světonázor, kterým byla ironie ve službách humanismu. Ukázka je z předmluvy přítele Dana Wakefielda.
Vonnegut píše, že „spisovatel je v první řadě učitel“, a jeho proslovy k absolventům vždy obsahovaly ponaučení, které se nese celým jeho dílem, ponaučení, jež neomaleně pronese postava v jednom z jeho raných románů a které předával fanouškům, když od něj žádali radu: „Znám jen jedno pravidlo – ksakru, musíte být laskaví.“ Vonnegut pocházel z dlouhé linie německých volnomyšlenkářů,a tedy nebyl křesťan, i když Ježíše nazýval „největším a nejlidštějším z lidí“. V projevu „Květná neděle“, který přednesl v episkopálním kostele svatého Klementa v New Yorku, řekl: „Jsem okouzlen Kázáním na hoře. Zdá se mi, že nic lepšího než milosrdenství nás zatím nenapadlo. Časem třeba dostaneme nějaký další dobrý nápad – a pak budeme mít dva.“
Působil jako čestný předseda Americké humanistické společnosti a v jednom ze svých proslovů vysvětloval: „My humanisté se chováme co nejčestněji, aniž bychom očekávali odměnu nebo trest v posmrtném životě. Sloužíme, jak nejlíp umíme, jediné abstrakci, o níž máme nějaké povědomí, a tou je naše obec.“ Vonnegut byl horlivým zastáncem služby vlastnímu společenství, ať už je to cokoli a kdekoli. I když z některých absolventských ročníků vzejde „hrstka celebrit“, které to dotáhnou až na celostátní scénu, poukazoval na to, že většina absolventů bude „budovat a posilovat svou obec. Prosím mějte ten úděl rádi, pokud vás potká – protože lidské obce jsou to jediné, co má na světě nějakou váhu. Zbytek je jen humbuk. Pro vaši světoběžnickou generaci tou obcí může být zrovna tak New York nebo Washington, Paříž nebo Houston – či Adelaide v Austrálii. Anebo Šanghaj či Kuala Lumpur.“
A může to být i město či městečko, kde jste se narodili a vyrostli. Oba jsme se s Vonnegutem narodili a vyrostli v Indianapolisu, ale odešli jsme studovat a žít daleko odtud. Když jsme jednou šli po ulici v New Yorku, Vonnegut se ke mně otočil a povídá: „Ty, Dane, na to, abychom se stali spisovateli, jsme vůbec nemuseli odjíždět z domova, protože u nás jsou lidi stejně chytří a stejně hloupí, stejně hodní i stejně zlí jako všude jinde na světě.“
Byl pyšný na vzdělání, které získal na Shortridgeské střední, kde pracoval pro školní noviny
The Daily Echo, tak jako já o deset let později. Když se Kurta jeden novinář v rozhovoru zeptal, kde přišel ke svým radikálním názorům, odpověděl mu hrdě a bez zaváhání:
„Na státních školách v Indianapolisu.“ Vonnegut se účastnil společenského života všude,
kde žil: V Alplausu ve státě New York, kde bydlel, když pracoval pro General Electric ve Schenectady, sloužil jako dobrovolný hasič. Když žil v Barnstablu na mysu Cape Cod, pořádali s manželkou pro místní komunitu přednášky o literatuře. (Jane, členka prestižní Společnosti Phi Beta Kappa na Swarthmorské univerzitě, ho na svatební cestě nutila číst
Bratry Karamazovy) Když se Kurt přestěhoval do New Yorku, aktivně se zapojil do práce v PEN Clubu, byl jeho viceprezidentem a zasazoval se za práva spisovatelů na celém světě.
Pokud není vaším údělem žít a pracovat ve velkém městě nebo cizí zemi, je podle Vonnegutova názoru stejně důležité a obdivuhodné sloužit místu, kde bydlíte a kde se cítíte
naplněni, bez ohledu na to, jak malým nebo neznámým se může jevit zbytku světa. Když ho jeho přítel, učitel a literární kritik Jerome Klinkowitz, požádal o radu, zda se má kvůli prestižnějšímu zaměstnání přestěhovat z malého města v Iowě na východní pobřeží, Vonnegut mu napsal: „Jsem si jist, že si tě vysoce váží a naléhavě tě potřebují přesně tam, kde jsi. To ti jistě dodává pocit naplnění. Když se odstěhuješ na východ, možná zjistíš, že je tam život mnohem více odcizený.“ Klinkowitz jeho radu vyslyšel a zůstal. Po letech se mi svěřil, že to „byla ta nejlepší rada, jakou kdy dostal“. Ve svých proslovech stejně jako v knihách, povídkách a esejích Vonnegut přináší poselství, jež podle něj tolik lidí „zoufale potřebuje“:
„Cítím a přemýšlím do značné míry jako vy, leží mi na srdci stejné věci jako vám, i když většině lidí na nich nesejde. Nejste v tom sami.“
Zatímco většina projevů v této knize byla adresována absolventským ročníkům, jeden byl pronesen před Indianskou unií občanských práv a další při převzetí Literární ceny Carla Sandburga. To, co Vonnegut říká v těchto dvou, je pro mladé lidi stejně relevantní jako jeho slova k promujícím absolventům. Obsahují vzkaz, jejž poslal předsedovi školní správní rady ve městě Drake v Severní Dakotě. Ten nejenže zakázal jeho román Jatka č. 5, ale navíc nechal jeho výtisky spálit ve školní kotelně:
„... kdybyste se obtěžoval mé knihy číst a choval se jako vzdělaný člověk, zjistil byste, že nejsou nemravné a nezastávají se jakýchkoli prostopášností. Úpěnlivě žádají, aby se lidé chovali laskavěji a zodpovědněji, než tomu leckdy bývá. Je pravda, že některé z postav mluví obhrouble. To proto, že lidé obhrouble mluví i v životě. Zejména vojáci a těžce pracující muži mluví obhrouble a vědí to i ty nejúzkostlivěji střežené děti. A my všichni také víme, že tato slova dětem nijak zvlášť neškodí. Neuškodila nám, když jsme byli malí. Ublížily nám až zlé skutky a lži.“ Ve Vonnegutových radách žádné lži nenajdete. Je jedním z pravdomluvných naší doby.
Dan Wakefield
11.2.2016
