Knižní pól Zdenko Pavelky - tentokrát bravurní Soudruh Nula
Zdenko Pavelka
Pravidelní týdenní pořad literárního redaktora a publicisty má zopodvědnou práci - prohrabat se hromadou knih a najít v nich ty, které nejsou jen slovy potoištěným papírem. Zájemci mohou slyšet v sobotu na Českém rozhlasu 3 - Vltava nebo číst v OKU.
Knižní pól 16. 1. 2015
Kniha, o které vám teď povím, vyšla koncem loňského roku a přitáhla si mne na několik dní toho letošního. Vítám ji proto až dnes, zato jako výjimečnou událost. Je to román, pro jehož české vydání zvolil překladatel Denis Molčanov název Soudruh Nula. Autorem je čínský spisovatel Li Er.
Nejdříve o autorovi. Narodil se v roce 1966, tedy v době, kdy vypukla neblahá kulturní revoluce. Li Er ji tedy zažil jako dítě – když s Maovou smrtí v roce 1976 dozněla, bylo mu teprve deset. Možná díky tomu – že totiž jeho životní zkušenost není řáděním rudých gard bezprostředně poznamenaná – uvolňuje se v jeho fantazii také ohromující smysl pro ironii a vůbec humor. Další šťastnou okolností Li Erova života byla zřejmě chvíle prvního vydání románu Soudruh Nula. Ta přišla v roce 2002. Ve zpětném pohledu, jak píše Denis Molčanov v doslovu, to byla překvapivě tolerantní doba posledních roků šéfování prezidenta a generálního tajemníka komunistické strany Ťiang Ce-mina, i když i to je paradox, protože Ťiang Ce-min patřil k někdejším stoupencům tvrdého potlačení revolty v roce 1989. Podle Molčanova by dneska Soudruh Nula asi vyjít nemohl. Ovšem mezitím se román pevně usadil v čínském povědomí a kromě dalších cen získal i titul Nejlepší čínsky psaný román třicetiletí 1979 až 2009. Soudruh Nula však nespadl z nebe, napsal ho v té době už zdatný literát. Li Er je dnes kromě ještě dalšího románu autorem padesáti novel a pěti povídkových knih.
Denis Molčanov ve zhuštěném doslovu uvádí, jak obtížně hledal pro román český název. Doslovný překlad by prý zněl Květnaté hrdélko. Molčanov vysvětluje, teď ho cituji, že je to výraz označující umění, jež v našich zeměpisných šířkách nemá daleko ke „koloratuře“. V čínštině však, tedy kromě pěvecké techniky, znamená přeneseně i to, když vás balamutí pěknými slovíčky, snaží se vetřít do přízně, když se hezky lže, zkrátka: když vám mažou med kolem huby. Molčanov nakonec zvolil přímočarý český název, aby bylo na první dobrou jasné, že jde o příběh z komunistické Číny.
A teď tedy o příběhu. Vzpomněl jsem si už nad anotací na supervlastenecký americký film Zachraňte vojína Ryana! V Li Erově románu je motiv podobný, ale děsivě parodický: je třeba zachránit soudruha Kežena, pro utajení označovaného kryptonymem Soudruh O. Už samotná volba toho pojmenování zadavatelem úkolu naznačuje Li Erův smysl pro hru – je to takové pěkné, kulaťoučké. Ovšem další význam té nuly čtenáři dojde až ve chvíli, kdy zjistí, proč a jak má být Kežen zachráněn. Neprozradím pointu, když to povím: smyslem akce je zachránit národního hrdinu, jeho pověst. A to je možné jen tak, že bude utajeno, že nezemřel v jedné bitvě, že se ve skutečnosti ukrývá na čankajškovském jihu. A jak bude zachována legenda? No přece odstraní se její stále ještě živý nositel.
Základní půdorys vyprávění je nutné ozřejmit historickou vsuvkou, protože jde zároveň o vazbu na významný východoasijský kulturní fenomén. Zaprvé v roce 1942, kdy se akce na Keženovu záchranu odehrává, vyhlásil Mao Ce-tung mimo jiné svými Hovory o literatuře a umění první ideologickou kampaň nazvanou Za nápravu stylu práce. Jejím prostřednictvím Mao strhl do té doby ještě rozparcelovanou moc v čínském komunistickém hnutí na svou stranu. Tahle čistka, jejíž součástí byla veřejná kritika a následná sebekritika, stála život prvních asi deset tisíc lidí. Povedla se a Mao pak metodu používal opakovaně, podobně jako Stalin procesy. I zmíněná kulturní revoluce byla variantou stejného triku. Onen kulturní fenomén je takzvaná ztráta tváře. Je to asi největší společenská potupa, která se Asiatovi může přihodit. Z béčkových kung-fu filmů ji možná znáte – postižený kvůli tomu spáchá obvykle sebevraždu. Do tohoto mlýna Kežen spadl. Soudruzi nechtěli, aby byl v kampani podroben kritice a sebekritice, šlo jim o to, aby si zachoval tvář.
Tenhle zničující paradox je základem románu Soudruh Nula a je opravdu skoro zázrak, že taková satira v Číně nejen vyšla, ale že dokonce patří k nejoceňovanějším dílům současné čínské literatury. Ruku v ruce s tématem jde totiž i forma. Román je jakoby vyprávěn Keženovou vnučkou, která na přelomu tisíciletí pátrá po osudu svého předka. Sbírá nejrůznější svědectví. Ta hlavní jsou tři: prvním vypravěčem je lékař Paj Pustil, Keženův věrný přítel, obviněný z trockismu, vytažený z vězení a poslaný Kežena zachránit. Teprve ke konci své cesty Paj Pustil zjistí, že v motáku nese rozkaz ke Keženově likvidaci. Druhým svědkem je Čao Sláva, který měl Kežena zabít, ale vypovídá o té příhodě až v roce 1970 jako trestanec v převýchovném táboře za kulturní revoluce. Třetím a nevýznamnějším vypravěčem je bývalý generálporučík Fan Ťi-chuaj. Původně Keženův souputník a přítel po zajetí Čankajškovými vojáky vstoupil do tajné služby Kuomintangu, pak odešel do zámoří, stal se uznávaným mezinárodním znalcem čínského práva a nakonec dožívá – teď se, prosím držte – v Pekingu jako ctnostný a vážený muž. Je to takový čínský Joseph Fouché, největší chameleon z dob francouzské revoluce. Tahle tři vyprávění prokládá Keženova vnučka jednak svými komentáři, ale také množstvím dalších svědectví.
V rekonstrukci Keženova příběhu se prolíná všechno se vším, všichni se buď znají, nebo se aspoň potkali, nebo se aspoň odvolávají na jiné lidi, které všichni znají. Fikce a realita jsou tu dokonalým dvojhlasem, vyznívají v naprostém souladu. Důležitou součástí knihy je závěrečný slovník postav nazvaný Osoby a obsazení. Jakmile se v textu objeví jméno označené hvězdičkou, najdete ho ve slovníku. Díky tomu se před vámi postupně odkrývají souvislosti, pronikáte do krvavých čínských dějin 20. století. Román je v tomto smyslu jedinečnou příležitostí dozvědět se, co se to v Číně dělo, a porozumět i Číně dnešní.
A pak je tu literární bravura knihy. Soudruh Nula je bez nadsázky úchvatný román plný půvabných dějových kliček, významů a hlavně humoru, především černého. Je to kniha přebohatá ironií, s níž se může z českého písemnictví měřit snad jen Jaroslav Hašek. Teprve teď mi začalo být zřejmější, jak si mohli Osudy dobrého vojáka Švejka zamilovat i Číňani. V románu Soudruh Nula se ocitnete ve světě, kde zabití či vražda jsou běžným způsobem řešení problému. Autorův postoj je přitom jasný právě pro ironickou přímočarost, s jakou to líčí. Poslouchejte, jak dopadl pozdní příchozí v hostinci, kde nocoval na své pouti Paj Pustil: Obchodník se solí dostal v noci ránu sekyrou a navždy zmizel ve vyschlé studni někde v městečku. Hostinský nám vysvětloval, že u sebe měl spoustu peněz, na sobě samý satén a hedváb, což by ještě nebylo tak divné, ale on měl za zadkem schovanou pistoli. Kdo se strojí do hedvábí, když v zemi vládne chaos a válka, no řekněte? Ať už tak nebo tak, zkrátka a dobře to nemohl být správný člověk, buď byl zrádce, nebo zběh, takže bylo lepší zbavit se ho hned… Když jsme byli za městečkem, povídám vozkovi, že mi smrt toho chlápka přijde strašná. Neměl mít tolik prachů, vesničan na to. Správný muž nikdy neodkrývá svoji tvář, že jo.
Vydání Liova románu Soudruh Nula považuji za dosavadní vrchol edice Xin, v níž nakladatelství Verzone uvádí čínskou prózu. Pokud dáte na moje doporučení, zvolte pomalé tempo. I když je to kniha velice čtivá, vtipná, ocitáte se v úplně jiném světě, jehož poznávání se neobejde bez trpělivosti. Před Denisem Molčanovem smekám za překlad.
Čas vyměřený Knižnímu pólu využiju ještě pro jednu knihu z Číny. Ve stejném roce jako Li Er, 1966, se narodila Tibeťanka, z jedné čtvrtiny Číňanka Cchering Özer. Její esejisticko-reportážní Zápisky z Tibetu vyšly v roce 2003, ale takové štěstí jako Li Erův román neměly – vzápětí po vydání je postihl zákaz a Cchering Özer nasměroval i s jejím čínským manželem do disidentské role. Zápisky z Tibetu vydalo v překladu a s doslovem Kamily Hladíkové také nakladatelství Verzone ve stejné edici Xin. Přidalo k nim samostatně neprodejný sešitek fotografií Josefa Ptáčka z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, unikátních momentek zachycujících Tibeťany.
4.2.2016
