Odmítnutý, a přece uznávaný Walter Benjamin
Josef Rauvolf
Walter Benjamin, německý filosof, esejista a literární kritik to neměl se svou knihou Původ německé truchlohry, jež nyní vychází česky, snadné. Když ji v roce 1925 předložil jako habilitační práci, byla odmítnuta – o rok později ale vyšla knižně a dnes patří k základním textům svého žánru.
K zamítnutí, jež zásadním způsobem ovlivnilo další Benjaminovu životní, a tím i profesní dráhu, přitom rozhodně nedošlo z důvodů nepostačující kvality předložené práce. Těžko dnes rozhodnout, co k němu vedlo, z posudku (celá nešťastná kauza je dokumentována v příloze) je ovšem cítit, jak si recenzent, a nejen on, ale i další, s prací v podstatě nevěděl rady, že ji nepochopil. Na druhé straně pak stojí nadšené přijetí jiných odborníků, ale i literátů, jako například Huga von Hoffmanstahla. Pravda bude nejspíš někde uprostřed: práce byla natolik novátorská, jak svým přístupem, tak jazykem, že se – vlastně – nelze slovutným akademikům ani divit, že nedokázali, nemohli vystoupit ze svých zažitých názorů. A pokud jde o Benjamina samotného, ten se sice nemohl věnovat akademické dráze, možná ale i díky tomu po sobě zanechal dílo, jež nabývá na stále větším významu, o čemž svědčí i česká vydání jeho spisů ale také například vliv, jaký má na pop-kulturní scéně: věhlasná západoněmecká kapela Einstürzende Neubauten se pojmenovala právě podle jednoho z jeho výroků.
V čem tedy spočívá význam Benjaminova Původu německé truchlohry? Práce, jak je naznačeno, se zabývá německým barokním dramatem, ovšem značně neortodoxně. Především, a možná právě proto tak u pánů profesorů narazila, činí to "nefilosoficky", přesněji řečeno, činí tak jazykem někdy spíše esejistickým, rozhodně však literárním. Ovšem, již úplně první větou oznamuje, že "Je specifikem filosofického písemnictví, že s každým dalším obratem znovu stojí před otázkou podání." A úvaze nad svým přístupem ke zkoumání, přístupem, který lze zobecnit a který je již sám o sobě podnětný, věnuje část předmluvy, v níž se například také dočteme, že "...je písmu naopak vlastní, že se s každou větou znovu zastavuje a znovu začíná. Kontemplativní předvedení se tohoto faktu musí držet víc než kterékoli jiné. Strhnout a nadchnout, to pro ně není cílem..."
Ano, o nějaké ekvilibristiky Benjaminovi rozhodně nešlo, jistě i proto si jako reprezentanty svých tezí zvolil autory, považované – neprávem – za minoritní, přesněji, za "podezřelé". Již tím si zaslouží náš zájem, škoda jen, že si dramata, o nichž píše, můžeme přečíst pouze v originále. Protože, jak píše, "Napětí mezi slovem a písmem je v baroku nezměrné. Lze tvrdit, že slovo je extází stvořené bytosti, je odhalením, troufalostí a bezmocí před Bohem, zatímco písmo je jejím usebráním, je důstojností, nadřazeností a všemohoucností nad věcmi světa..."
A cituje-li Walter Benjamin z dramatu Daniela Caspera von Lohenstein verš "Až nejvyšší na hřbitově k sklizni pokyn dá, / z mojí lebky umrlčí tvář bude andělská...," lze jej vztáhnout i na jeho práci, původně odmítnutou, posléze ctěnou.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
27.6.2017