Díváte se na svět skrze Pynchona a je v tom křik, ale i hodně speciální humor
Michal Jareš
Legendární americký spisovatel nabízí ve své zatím poslední knize Výkřik techniky opět karnevalový mišmaš nejrůznějších žánrů, ale též kombinaci historických i zcela vymyšlených událostí, s mimořádně důmyslnými skladišti nejrůznějších odboček a (ne)funkčních nápadů, v nichž dřímají tuny mimořádně odpudivých lidských i zvířecích vlastností, které jsou slepované metafikcí a též podivuhodným smyslem pro – dodejme, že velmi specifický – humor.
ukázka z doslovu:
Thomas Pynchon v mnohém přesvědčivě popsal ještě před internetem dnešní dobu tweetů, a i když poukazuje na jedince, mluví vždy o společnosti a myslí tím na celý svět. Neustále se mu však daří stát mimo něj, udržovat si od něj odstup a hrát s ním hru podle vlastních pravidel. I když třeba jeho poslední díla nejsou tak vyhrocená a autor přistupuje ke čtenáři s „vlídnějším“ pojetím, v němž začíná vlastní ne-hrdiny podávat i jaksi lidštěji. Jako kdyby je dokonce začínal mít i rád – neznamená to, že by se mu obrousily hrany, ale spíš právě s tou špetkou sympatií nachází sám větší manévrovací prostor pro promyšlenější hry. Je jistě zábavnější popisovat pestrost manického světa roztříštěného na kousky, které nelze vnímat jinak než jako bizarní kaleidoskop, než mluvit jen o paranoidní temnotě, kterou víceméně vyčerpal v maximální možné míře v Duze gravitace. Ale paranoia je pořád přítomná, jak jsme mohli
vidět i v této knize: „Paranoia je česnek v kuchyni života, že jo, toho se člověk nikdy nepřejí.“ Společně s Donem DeLillem a řekněme Cormakem McCarthym, dnešními osmdesátníky, patří Pynchon k opravdu silné generaci prozaiků, která dospívala v padesátých letech, a ta do nich zanesla trvale přízraky postapokalyptického světa, dovolila jim neustálé zpochybňování toho, co bylo, a v refrénech jim vrací neustálé otázky po možnosti ještě jednou pochopit historické souvislosti Ameriky. Do těchto opakovaných traumat patří samozřejmě i nejnovější dějiny, a to zejména temnota Spojených států po Mansonově vraždící Rodině, pokračující do traumat z Vietnamu, z Watergate i ze Salvadoru, a končící u vleklé války na Blízkém východě a terorismu.
K tomu by se dalo dodat, že i ve Výkřiku techniky nacházíme tyto trvalky pynchonovského stylu i ozvěny jeho bytostných témat, ať jsou to velké dějinné události (v tomto případě 11. září 2001), též jistá ztřeštěnost a zdánlivě nelogické chování postav, které je ovšem postavené na pevně daných matematických vzorcích. Co vládne pokaždé, je nejistota vztahů i vlády nad věcmi a technologiemi. Cituje třeba americkou hudební popkulturu od Beach Boys, Hendrixe, přes nudné stadiónové kapely typu Journey, až po Madonnu a Britney Spears, zmíní jen tak funkční matematickou rovnici vedle psychoanalytických teorií, otře se o grotesku i komiks, aby nás pak odzbrojil postmoderními hrátkami se slovy: třeba Azrael je u něj stejně ponuře vážný jako židovský anděl smrti, ale lze ho chápat i jako Gargamelova kocoura ze Šmoulů. Navíc tahle polarita funguje u Pynchona vždy: cokoli si o jeho dílech myslíte a tvrdíte, má přinejmenším tři a více možných řešení a čtení. Je vážný i směšný, temný i světlý, nudný i zábavný. Nejlépe najednou, netřepat, promíchat. O to víc u něj hraje roli svět, jaký žijeme dnes – doba takzvaně postinternetová, která nás dobíhá všude možně. Už nto není ani tak doba vystrašeně „matrixová“, jako spíš doba zvláštním způsobem navazující na cosi magického. Vezměte si například některé pasáže z Výkřiku techniky: „(Benfordův zákon) předpokládá, že první číslice, od 1 do 9, budou v sadě rozloženy rovnoměrně, a každá se tudíž objeví v 11 % případů. Jedenácti a něco něco. Ale ve skutečnosti u většiny sad není rozložení prvních číslic lineární, nýbrž logaritmické. Ve zhruba 30 % případů bude první číslicí 1 – v 17,5 % případů to bude 2, a tak dále, po křivce klesající až ke 4,6 % výskytů, které připadají na 9.“
Nepřipomíná vám to tajemné zaříkávání, ve kterých slyšíme slova, která běžně používáme, ale dáváme jim jiný smysl, než mají? Pynchon totiž dlouhodobě pomáhá na svět specifickému románovému útvaru, ve kterém je námi sledované dění vlastně jen oparem, látkou položenou na něčem jiném, podstatném. Mluvením se probojovává k mlčení a naopak, podobně jako když v DeLillově Bílém šumu mluví celá rodina najednou, dohromady se zapnutou televizní obrazovkou, aby vytvořila nový Babylon, nové zmatení a zřejmě i nový konec, a tím zároveň i nový začátek.
Co vlastně Pynchon chce? K čemu nás vede? Proč vlastně čteme jeho místy ironicky nenávistné věty a místy zvláštně ulítlé informace třeba o bojových sportech, psychoanalýze a hledání čokoládové zmrzliny? Protože to je dnešní svět přeinformovanosti, který ovládá jedna firma, třeba hashlingrz. Nebo by se měla jmenovat hashtaggrz? A také protože se právě v těchto řečech naplňují některé Pynchonem vyslovené názory: „Klidně si říkej svoboda, ale celý internet stojí na kontrole. Všichni jsou navzájem propojení, neexistuje, že by se ještě někdy někdo ztratil. V další fázi ho připojíš ke všem těm mobilům, a máš z něj totální sledovací síť, před kterou neníúniku. [...] To je sen všech v Pentagonu, celosvětové stanné právo.“ Vida, jak rychle snowdenovská Amerika naplnila literu fikce.
Michal Jareš
23.6.2017