Kit měl ze všeho nejraději noci, kdy se konal stínový trh.Při těchto příležitostech měl dovoleno vyjít z domu a pomáhat otci na stánku. Na stínový trh chodil od svých sedmi let. Vždycky když  v Kendall Alley ve staré části Pasadeny přistoupil k obyčejné cihlové zdi a prošel jí do světa hýřícího barvami a světlem, pocítil chvilkové leknutí a údiv, jež ho neopustily ani po osmi letech pravidelných ná- vštěv.Jen pár bloků odtud sídlily prodejny Apple nabízející nejrůznější technické vymoženosti a notebooky, restaurace, krámky s biopotravi-nami, obchody s oděvy American Apparel a trendy butiky. Tam, kde teď stál Kit, však boční ulička ústila na rozlehlé náměstí chráněné ze všech stran zábranami, aby nemohl na stínový trh z nepozornosti vstoupit někdo nepovolaný.Losangeleský stínový trh se konal za teplých nocí a zároveň byl i ne-byl. Kit dobře věděl, že mezi řadami křiklavě vyzdobených stánků se ocitá na místě, které s východem slunce zmizí.Dokud tam ale byl, náramně si to užíval. Bylo náročné žít s darem, který nikdo kolem něj neměl. Darem to tedy nazýval jeho otec, ačkoli podle Kita to žádná velká výhra nebyla. Hyacinta, kartářka ze stánku na okraji trhu, mluvila o jeho daru jako o vnitřním zraku.Takové označení už Kitovi dávalo větší smysl – jediné, čím se lišil od obyčejných dětí, bylo totiž to, že viděl  věci, které ostatní nevidí. Ně-které z těch věcí byly neškodné, třeba skřítci vylézající ze suché trávy podél popraskaných chodníků, bledé obličeje upírů na benzínových pumpách uprostřed noci nebo muž, který bubnoval prsty o pult v bis-tru, a když se na něj Kit podíval pořádně, zjistil, že má místo nehtů drá-py jako vlkodlak. Takhle to měl od raného dětství, podobně jako jeho otec. Vnitřní zrak byl dědičná záležitost.Nejtěžší bylo odolat nutkání nějak reagovat. Jednou odpoledne ces-tou ze školy spatřil, jak se na opuštěném dětském hřišti surově rve par-ta vlkodlaků. Stál na chodníku a křičel, dokud nepřijela policie, jenže muži zákona vůbec nic neviděli. Od toho incidentu ho otec po větši-nu času nechával doma a dával mu staré knihy, aby se z nich sám učil. Kit hrál ve sklepě videohry a ven chodil jen zřídka – buď ve dne, nebo když se konal stínový trh.Na trhu se nemusel snažit zvláštní věci přehlížet, protože i ostatní návštěvníci toto místo vnímali jako barevné a plné bizarností. Byli tam ifriti, kteří drželi na vodítkách džiny plnící přání, a nádherné tanečnice peri před stánky, kde se prodávaly nebezpečné třpytivé prášky. V jed-nom stánku seděla bánší a nabízela kolemjdoucím, že jim sdělí datum  jejich smrti, i když Kitovi vůbec nebylo jasné, proč by to chtěl někdo vě-dět. Byl tam taky klurikón, který se zabýval hledáním ztracených věcí, a mladá čarodějnice s nakrátko ostříhanými vlasy jasně zelené barvy prodávající kouzelné náramky a přívěsky k probuzení romantického citu. Když se na ni Kit podíval, usmála se.„Hele, ty jeden Romeo.“ Otec šťouchl Kita do žeber. „Nevzal jsem tě sem, abys mi tady flirtoval. Koukej jít pověsit ceduli.“Nohou Kitovi přistrčil kovové schůdky a podal mu dřevěné prkno s vypáleným názvem stánku: JOHNNY ROOK.Nebyl to zrovna nejnápaditější vývěsní štít, ale Kitův otec zkrátka fantazie příliš nepobral. Což bylo celkem překvapivé, přemítal Kit, když ze schůdků věšel ceduli, zvlášť u člověka, mezi jehož zákazníky se vy-skytovali čarodějové, vlkodlaci, upíři, šotci, ghúlové a při jedné příleži-tosti i mořská panna. (Jejich tajná obchodní schůzka se konala v moř-ském parku SeaWorld.)I když možná byla jednoduchá cedule opravdu nejlepší volba. Ki-tův táta sice prodával různé lektvary a prášky – a pod pultem dokonce i ne tak docela legální zbraně –, jenže ve skutečnosti k němu zákazníci chodili z jiného důvodu. Hlavní tahák jeho stánku spočíval v tom, že Johnny Rook věděl spoustu věcí. V losangeleském podsvětě se sotvakdy stalo něco, o čem by se nedoslechl, a nebyl v něm nikdo tak mocný, aby Johnny neznal některé z jeho tajemství nebo způsob, jak se s ním spo- jit. Byl zkrátka dobře informovaný, a pokud jste měli peníze, milerád se o část svých vědomostí podělil.Kit seskočil ze schůdků a otec mu podal dvě padesátidolarové ban-kovky. „Někde mi to rozměň,“ nařídil Kitovi, aniž by se na něj podíval. Vytáhl zpod pultu červenou účetní knihu a začal ji studovat. Zřejmě se snažil vyčíst, kdo mu dluží peníze. „Nic menšího nemám.“Kit přikývl, sehnul se a vyklouzl ze stánku. Byl rád, že se dostane ven. Každá pochůzka znamenala příležitost chvíli bloumat po trhu. Prošel kolem stánku s bílými květinami, které vydávaly temnou, sladkou, je-dovatou vůni, a pak kolem dalšího, v němž několik lidí v drahých oble-cích rozdávalo letáky. Za nimi visel nápis JSTE ZČÁSTI NADPŘIROZENÁ BYTOST? NEJSTE V TOM SAMI, STOUPENCI STRÁŽE VÁS ZVOU K LOTERII! VPUSŤTE DO SVÉHO ŽIVOTA ŠTĚSTÍ! Nějaká tmavovlasá žena s rudými rty mu strčila leták pod nos. Když si ho Kit nevzal, vrhla přes jeho rameno smyslný pohled na Johnnyho a ten jí oplatil širokým úsměvem. Kit obrátil oči v sloup – takových sektiček, které se zhlédly v uctívání nějakého bezvýznamného démo-na nebo anděla, existovaly stovky. Nikdy z nich nevzešlo nic zajíma- vého.Objevil jeden ze svých nejoblíbenějších stánků a koupil si kelímek načerveno obarvené ledové tříště, která chutnala jako maracuja smí-chaná s malinami a smetanou. Snažil se být při nakupování ostraži-tý, protože se na trhu prodávalo i cukroví a nápoje, které by jednomu dokázaly nadobro zkazit život, ačkoli na syna Johnnyho Rooka by si stejně nikdo netroufl. Johnny Rook na každého něco věděl. Kdo si ho proti sobě popudil, brzy zjistil, že jeho tajemství už vůbec nejsou tajná Kit se oklikou vrátil k čarodějnici s kouzelnými šperky. Neměla žád-ný stánek, takže jako obvykle seděla na levném sarongu s křiklavým potiskem, jaké se prodávají na pláži ve Venice. Když k ní přistoupil, zvedla hlavu.„Ahoj, Wren,“ pozdravil ji. Pochyboval, že je to její skutečné jmé-no, ale na trhu jí tak říkali všichni.„Ahoj, krasavče.“ Posunula se, aby mu udělala místo, a náramky na  jejích zápěstích a kotnících se při tom rozcinkaly. „Co tě přivádí do mého skromného příbytku?“Sedl si vedle ní na zem. Měl na sobě obnošené džíny s dírami na ko-lenou. Zamrzelo ho, že si nemůže peníze od otce nechat a koupit si pár nových kousků oblečení. „Táta mě poslal rozměnit dvě padesátky.“„Pst.“ Mávla rukou, aby ho umlčela. „Jsou tady lidi, co ti kvůli dvěma padesátkám klidně podříznou krk a tvoji krev prodají jako dračí oheň.“„Já jsem v pohodě,“ prohlásil sebejistě Kit. „Tady by si na mě nikdo nedovolil ani sáhnout.“ Zaklonil se. „Ledaže bych to chtěl.“„A já už myslela, že mi amulety na bezostyšné flirtování došly.“„Tvůj amulet na bezostyšné flirtování jsem já.“ Usmál se na dva kolemjdoucí – vysokého, hezkého chlapce s bílým pramenem v tmavých  vlasech a hnědovlasou dívku ve slunečních brýlích. Nevěnovali mu po-zornost. Wren však vzápětí ožila při pohledu na dva návštěvníky trhu, kteří šli hned za nimi. Byl to urostlý muž a žena s tmavými vlasy sple-tenými do copu, který jí visel na záda.„Ochranné amulety?“ nabídla jim Wren vstřícně. „Zaručeně vám zajistí bezpečí. Kromě stříbra mám i zlaté a mosazné.“Žena si koupila prsten s měsíčním kamenem a pokračovala v chů-zi, zabraná do hovoru se svým společníkem. „Jak jsi poznala, že jsou to  vlkodlaci?“ zajímal se Kit.„Podle toho, jak se dívala,“ odpověděla Wren. „Vlkodlaci často na-kupují spontánně. A při pohledu na cokoli stříbrného uhnou očima.“ Povzdechla si. „Co se začaly dít ty vraždy, jdou ochranné amulety na dračku.“„Vraždy?“Wren se ušklíbla. „Jde o nějakou šílenou magii. Objevují se mrtvoly pokryté nápisy v démoních jazycích. Šušká se, že prý jsou oběti popálené a utopené a mají useknuté ruce. Jak to, že zrovna ty jsi o tom ne-slyšel? Copak se nezajímáš o drby?“„Ne,“ opáčil Kit. „Ani ne.“ Díval se za vlkodlačí dvojicí mířící k se- vernímu okraji trhu, kam si lykantropové chodili nakoupit všechno, co tak mohli potřebovat – dřevěné a železné nádobí, oměj vlčí mor nebo třeba kalhoty, které se dají jedním pohybem strhnout z těla (Kit v to as-poň doufal).Přestože měl být trh místem, kde se setkávají všichni podsvěťané,  ve skutečnosti měli návštěvníci ve zvyku seskupovat se podle druhu. V jedné části se shromažďovali upíři a nakupovali ochucenou krev nebo si vybírali nové služebníky mezi těmi, kdo přišli o své pány. Jinde zase stály altány z popínavých rostlin a květů, v nichž se shlukovaly víly, vy-měňovaly si amulety a šeptem si navzájem věštily osud. Zbytku trhu se  víly stranily, jelikož měly na rozdíl od ostatních zakázáno obchodovat. Stánky na samém konci trhu patřily čarodějům. Bylo jich poskrovnu a ostatní se jich báli. Každý čaroděj byl nějak poznamenán svým démo-nickým původem: někteří měli ocas, jiní zase křídla nebo zahnuté rohy. Kit jednou zahlédl čarodějku, která měla úplně modrou kůži jako ryba.Kromě toho se na trhu pohybovali ti, kdo byli podobně jako Kit a jeho otec obdařeni vnitřním zrakem – obyčejní lidé se schopností vi-dět svět stínů a prohlédnout iluze. Patřila k nim i Wren, která zaplatila  jednomu čaroději, aby ji naučil základní kouzla. Snažila se být nenápad-ná, protože magie nepatří do rukou lidských bytostí. Navzdory tomu tajný obchod s výukou kouzel utěšeně vzkvétal. Daly se tak vydělat sluš-né peníze, ovšem pokud vás nechytili –„Lovci stínů,“ vyjekla Wren.„Jak jsi poznala, že na ně právě myslím?“„Protože támhle jdou. Jsou dva.“ Ukázala bradou doprava a v očích se jí zračilo znepokojení.Celý trh jako by znervózněl a prodavači začali nenápadně sklízet amulety s lebkami i lahvičky a krabičky s jedy a lektvary. Džinové na  vodítkách se choulili za svými pány. Tanečnice peri strnuly a jejich pů- vabné obličeje, najednou chladné a tvrdé, se obrátily k lovcům stínů.Byli dva, chlapec a dívka ve věku sedmnácti nebo osmnácti let. Chla-pec měl zrzavé vlasy a vysokou, atletickou postavu. Dívka byla ke Kitovi obrácená zády, takže z ní viděl jen hřívu blonďatých vlasů, které jí sahaly až k pasu. Mezi lopatkami jí na popruhu visel zlatý meč a z její chůze čišela sebedůvěra, jaká se nedá jen hrát.Oba měli na sobě bojovou zbroj – ochranný oděv z tuhého černého materiálu, který je jasně řadil mezi lovce stínů neboli nefilim, lidské bytosti s andělskou krví, nesporné vládce nadpřirozeného světa. Té-měř v každém velkém městě na planetě od Ria po Bagdád a od Láhau-ru po Los Angeles si vybudovali Instituty, což bylo něco jako obrov-ské policejní stanice. Většina lovců stínů se jako nefilim narodila, ale když to bylo potřeba, mohli se jimi stát i obyčejní lidé. Spousta lovců stínů zahynula v Temné válce, takže teď všemožně usilovali o doplně-ní svých řad. Povídalo se, že prý unesou každého, komu ještě nebylo devatenáct let a jeví aspoň nějaký potenciál stát se obstojným lovcemstínů.Jinými slovy každého, kdo je obdařen vnitřním zrakem.„Jdou ke stánku tvého táty,“ zašeptala Wren. Měla pravdu. Kit ztuhl a jen sledoval, jak lovci stínů zahýbají do jejich uličky a neomylně míří k ceduli s nápisem JOHNNY ROOK.„Vstávej.“ Wren vyskočila a chvatným gestem naznačila Kitovi, ať se také zvedne. Sklonila se a všechno své zboží začala balit do kusu lát-ky, na němž předtím seděli. Kit si všiml, že má na hřbetě ruky zvláštní symbol, něco jako čáry značící vodu a nad nimi plamen. Možná si to načmárala sama. „Už musím jít.“„Kvůli těm lovcům stínů?“ zeptal se překvapeně a ustoupil stranou, aby se mohla sbalit.„Pst!“ Vyrazila pryč tak chvatnými kroky, že jí barevné vlasy za chů-ze poletovaly.„Divný,“ zamumlal si Kit a vydal se zpátky k otcovu stánku. Vzal to k němu ze strany, se sklopenou hlavou a rukama v kapsách. Bylo mu jas-né, že kdyby se lovcům stínů ukázal, pěkně by to od táty schytal, zvlášť když teď kolují ty zvěsti o násilném verbování všech civilů s vnitřním zrakem do devatenácti let, ale přesto nedokázal odolat a aspoň potají si musel vyslechnout, o čem mluví.Blonďatá dívka se předkláněla a lokty se opírala o dřevěný pult. „Rá-da tě vidím, Rooku,“ řekla s podmanivým úsměvem.