Když na konci války nahnali na jatka nezletilé
Ralf Rothmann
Zemřít na jaře je, jak poznamenal na stránkách týdeníku Der Spiegel kritik Thomas Andre, protiválečný román, který snese srovnání s nejlepšími díly tohoto žánru, jako je Na západní frontě klid spisovatele Ericha Marii Remarquea. „Nejsilnější pasáže jsou ty, v nichž autor vypráví o otcích a synech, které spojuje tatáž válečná zkušenost v obou světových válkách, které Německo vedlo.
Ukázka z knihy:
V noci dojeli bez ostřelování až téměř k Ingolstadtu, kde bylo čtyřicet mužů z vlaku ubytováno v dílenském skladišti, ve stodole na kraji lesa. Na korbě transportéru byla ledová zima, a tak se potom všichni tlačili k žáru kolem komína, kde jim ustavičně někdo spílal, protože překáželi v cestě. Zdravotní jednotka vyrazila předchozí večer příliš brzy a dostala se na mušku amerických stíhacích letounů. Přeživší, z nichž někteří na sobě měli obvazy, společně s muži z údržbového oddílu opravovali své vozidlo, značně rozstřílený skříňový Opel Blitz, a v řezání, bušení kladivem a svařování nebylo na spánek ani pomyšlení.
Seděli na balících slámy a kouřili, a když bylo třeba sehnat nějaké dobrovolníky, aby zašli do vesnice pro jídlo, skoro všichni vystřelili ruce do výšky. Dva smaltované kbelíky museli nést vždy dva a dva vojáci na tyči opřené o ramena, a Egon Vatteroth, jejich scharführer, si posunul čepici z čela a pozoroval oblohu s tenkou vrstvou mraků, dříve než na ně mávl, aby prošli bránou na polní cestu. „Mějte oči na šťopkách!“ křikl za nimi. „Nechci tady mít ajntopf s lidským masem. Amíci mají bezchybný zaměřovače, odstřelej vám vajgla od pusy.“
Vybral Oleho a Harryho Laatzovy, dvojčata od Plönu, také Waltera a hubeného Paula Jeppsena, a muži vyrazili rychle se svažující cestou, jízdní stopou mezi žlutavou trávou, která jim máčela kabáty. Přitom se drželi blízko vrb u příkopu, jejich rozježených, tu a tam kvetoucích výhonků, a Paul, selský synek z husumské oblasti, utrhl jednu větvičku a řekl: „Tohle pokroucený proutí by se mělo ořezat. Jinak se z nich stanou smuteční vrby.“
„Hloupost,“ řekl Ole, který nesl tyč s Walterem. „To můžeš klidně nechat včelám, ať si pochutnaj. Času dost, až odkvetou kočičky.“ I dvojčata, která si sotva byla podobná, pocházela z venkova, ale pihatý Ole se učil na strojníka ve Flensburgu, odkud ho před třemi týdny vytáhli přímo ze školního dvora a odvedli do kasáren. „Dřív je náš otec v zimě často zastřihával, protože nebylo co dělat. A pak jsme museli plíst tyhle podělaný ploty, jako nějaký ženský. Mám pravdu, milej Harry?“
„Ale ne,“ opáčil bratr, „já to dělal rád. Každopádně když u toho byla Hildička.“ Podíval se na Waltera. Byl o něco silnější než bratr, chodil na zemědělskou školu v Kielu, kde vojáci divize Frundsberg obstoupili kino Gloria a každý muž, který vyšel ven, byl prohlášen za dobrovolníka. „Naše sestřenice, víš. Něco tak zkaženýho jsi ještě nezažil. Svlíkala kůru z klouzavejch vrbovejch větví jako prezervativ a…“ Zasténal. „To se ani nedá vyprávět. S ní jsem viděl ten film Romance v dur, nebo jak se to jmenovalo, z poslední řady. A hádej, kde jsem měl ruce?“
„Sklapněte!“ sykl Paul a všichni se zastavili a zadívali do mraků, které se před něžně modrým březnovým nebem tu a tam protrhávaly. Ale vypustil ze sebe jenom pšouk, vysoký tón jako z dětské trumpetky, a se smíchem pokračovali dál. Stezka přešla v dlážděnou cestu svažující se mezi chmelnicemi, a když podcházeli železniční násep, zvuk jejich podrážek zesílil. V úžlabině za tunelem ležela vesnice, čtyři nebo pět statků, hospoda a pestře pomalovaný kostel. Zeď pod cibulovitou věžní kupolí byla vyvalená a bylo vidět do zvonice, na prázdnou zvonovou stolici. Mezi krokvemi seděl sokol.
Před lokálem stály dva motocykly wehrmachtu, bez maskování. Těžké dveře zavrzaly ve veřejích, a když vstoupili do chodby plné skříní a truhlic, objalo je studené ticho prodchnuté zápachem kvasnic a vařeného ovoce. Černé kamenné desky na podlaze se leskly ve světle svíčky, která plápolala před krucifixem, plakát na zdi ukazoval zkosený stín jakéhosi muže v klobouku a s vyhrnutým límcem, a Ole vykřikl: „Ať žije Hitler, milí lidé! Je tady někdo? My jsme polívková parta.“
Kdesi kvičela prasata. Na konci chodby se rozlétly dveře a z chléva vyšla mladá žena v pracovní zástěře bez rukávů. „Šmankote, to už jste tady?“ Vlasy měla na šíji svázané a v první chvíli to vypadalo, jako by měla červené rukavice. Také na jejích gumových holínkách byla čerstvá krev, a když si všimla pohledů chlapců zaměřených na její nahá kolena, musela se ušklíbnout. „Právě porážíme,“ řekla a ukázala nožem do kuchyně, kde se topilo pod kameninovým hrncem. „Pomozte si sami. Pytle na chleby jsou v komoře.“
Dveře do chléva se zabouchly. Mastné cákance na kuchyňské zdi se rozpíjely ve sluneční skvrně, která dopadala zamřížovaným oknem, a ve stínu se zase stékaly. „No, panejo,“ řekl Ole a shýbl se nad hrnec. „Co to má bejt za polívku? Vypadá to jako zejtřejší lejno, že jo?“
Rozvařená čočka, na které plavala černá kolečka cibule, páchla octem a občas byly vidět plátky brambor, ale nikde ani kousek masa. „Ne,“ odpověděl jeho bratr a olízl si prst. „Nene, jako včerejší.“
Paul vyndal pár naběraček z hromady kuchyňského nádobí ve dřezu, a zatímco jeho kamarádi nabírali vlahou kaši do kbelíků, otevřel Walter okénko na výdej jídel a nahlédl do lokálu. Přestože bylo poledne, panovala i tady tma; v tlustých zdech vypadala okna jako skuliny. Jakýsi blonďatý mladík v pumpkách, který dřepěl na lavici a četl si, odpověděl na jeho „Nazdar!“ plachým „Pozdrav Pánbů!“. Přitom dál komíhal nohama v selských botách a jen letmo pohlédl do rohu s kamny, varovné pokývnutí.
Walter se předklonil, a ještě než mohl v cigaretovém kouři postřehnout tváře obou mužů, zahlédl na jejich hrudi lesk štítků polního četnictva, jako vycíděné stříbro. Před nimi stály prázdné půllitry, talíře se zbytky jídla a koš s nedotčeným bílým chlebem. Měli na sobě polní uniformy, dopnuté až ke krku, a podle výložek šlo o hauptscharführery. Jeden už měl šedivé skráně a ten druhý, kterému chyběly tři prsty na pravé ruce, potáhl z cigarety a řekl: „No, co čumíte jako hovado? Neumíte pozdravit? Všichni nástup!“
Walter zavřel okénko, zapnul si kabát a sykl: „Psi na řetězu!“ Paul si odplivl na podlahu. Všichni si urovnali opasek a lodičku, a když létacími dveřmi vstoupili do hostince, byl ten hoch pryč; kniha Poslední Mohykán ležela na sudu. Předpisově pozdravili a čekali v pozoru. Polní četníci si mezitím nasadili čepice s hliníkovými proplétanými šňůrami a invalida měl bílé rukavice, scházející prsty vycpané. O lavici na konci jejich stolu, pod obrazem Panny Marie s planoucím srdcem, se opíraly dva samopaly.
Mouchy bzučely v okenním výklenku a šedovlasý vytáhl z tašky brýle, ukázal na Harryho a řekl: „Vojenskou knížku a rozkaz k pochodu.“ Krabička zápalek vedle jeho talíře byla potištěna stejným motivem jako plakát na chodbě; pod širokým stínem muže stálo zářivě žlutým písmem: „Pst! Nepřítel poslouchá!“
Harry prudce vytáhl váček, který měl na hrudi, přistoupil ke stolu a řekl: „Poslušně hlásím, že jsme nosiči jídla.“
Důstojník se zamračil. Vedle něho na lavici ležela tmavě zelená, na hranách odraná dřevěná krabička, a on rekrutovi ukázal pohybem hlavy, aby se zařadil. Otevřel vojenskou knížku, v níž, vyjma osobních údajů, nebyly žádné záznamy. Na fotce měl Harry ve vlasech pomádu a civilní oblek s kravatou. Z knížky vypadl zlatě potištěný papír od bonbonu Storck. „Má to snad znamenat, že nemáte rozkaz k pochodu?“
„My jsme jenom nosiči jídla,“ řekl nyní taky Paul, a ten druhý zvedl bradu a praštil dlaní o stůl.
„Jsem snad hluchej, vojíne? Vy budete mluvit, až budete tázán – to vás nikdo nenaučil?“ Přimhouřenýma očima si mladíka pozorně měřil. Vedle pivních půllitrů stály menší skleničky s malovanými hořci, také prázdné, a zatímco si nehtem palce projížděl mezery mezi zuby, ukázal malíkem téže ruky na Oleho. „Jaká rota?“
Ole těžce polkl a chraplavě řekl: „Poslušně hlásím, že jsme ještě nebyli k žádné jednotce přiděleni. Přijeli jsme ze zkráceného základního výcviku v Hamburku-Langenhornu, čtyřicet vojínů SS, scharführer Vatteroth.“
„Výzbroj? Vozidla?“
„Pušky K98, ruční granáty a ruční palné zbraně. Dva transportéry Vomag.
„Ubikace a směr pochodu?“
Walter, který stál vedle Oleho, otočil nohou na podpatku a drcl do něho, ale Ole napřáhl ruku, ukázal do neurčita. „Kilometr severně odtud, v dílenském skladu Zbraní SS. Až se setmí, pojedeme dál do Štýrského Hradce, přesněji řečeno do Abelsriedu, kde budeme přiděleni divizím. My opravdu jenom neseme jídlo pro náš vlak.“
Důstojník s vycpanou rukavicí, který si dělal poznámky, odložil svou knížku a otevřel stříbrnou etuji. Ležely v ní cigarety s oválným průřezem. „A to vám máme věřit, jo? To vypadáme tak hloupě?“ Silně zaklepal náustkem o víčko. „Vy všichni se nacházíte bez velitele za hlavní bojovou linií, kde se žádné jednotky nevyskytují. Nemáte ani helmy, ani hodnostní označení, ani nemáte propustku nebo rozkaz k pochodu. Nemáte dokonce ani oznámení o převedení do stavu nemocných, a proč jste při vašem údajném směru cesty dorazili právě do týhle díry, taky není jasný.“ Na štítku ve tvaru půlměsíce, který mu visel na krku, se zrcadlil plamínek zápalky. „Chtěli jste snad navštívit babičku?“
Všichni se uchichtli, nikdo neodpovídal a šedovlasý se podíval na hodinky, černý chronometr pro piloty, a taky si navlékl rukavice. „Takže dobrá, kamarádi,“ řekl, „prověříme vaše údaje. Běda vám, jestli nebudou pravdivé; před náma se nikdo neschová, ani u babičky. Pak byste viseli na prvním stromě dřív, než řeknete ,dezerce‘. A teď koukejte padat!“
Chlapci srazili podpatky, zvedli ruce k německému pozdravu a zase šli do kuchyně, kde vybrali zbytky polévky z kotle a k opasku si přivázali pytle s chlebem. Jejich náklad byl těžký, Walter si svou lodičku položil pod žerď tyče, ostatní to udělali po něm a mlčky opustili hostinec a přešli ulici, aby se dostali pod ochranu zdi chléva. Nebe bylo bez mráčku a před kostelem zářily na slunci první krokusy, bílé a fialové.
„Páni, to byli teda týpci,“ řekl Ole, když za sebou nechali poslední stavení vesnice. „Přesně podle předpisů. Ty bych jednou rád potkal v civilu, po soudku piva. Proč jsi do mě vlastně drcnul?“
Paul a Harry už byli v tunelu; vystrašení netopýři profi čeli pod obloukem a Walter se po očku rozhlédl.
„No, protože říkat pravdu nebylo moc chytrý,“ řekl tlumeně. „Ti chlapi měli esesácký uniformy, přijeli ale na motorkách wehrmachtu. Kromě toho měli vysílačku a zahraniční cigarety.“
Lanová poutka zavrzala a kbelík ho bouchl do lýtek, jak se Ole najednou zastavil. „Cože? Co to má znamenat? Myslíš si, že to byli zběhové? Dobytek, co zradil spolubojovníky? Tady v Bavorsku?“
Promnul si nos. „To je blbost, člověče. Žádnej špion se neodváží tak daleko do týlu. To všechno mohla bejt kořist po zajatcích nebo sestřelenejch pilotech.“
Walter zavrtěl hlavou. „Můj kámoš z práce, dojičský mistr, co padl minulý rok, se k nim přidal, dobrovolně. Dostal dokonce železnej kříž. Každej z těchhle psů na řetězu přesně ví, jaký vojáci se mu pohybujou v revíru, jinak by to nebyl polní četník. Typ výzbroje, síla mužstva, typy vozidel, kde dělají pauzu a jakým směrem budou pokračovat – na to se nepotřebujou vyptávat. Všechno mají probraný po vysílačce ještě dřív, než vůbec vyrazíš na cestu.“
Ole otevřel pusu. Ale nic neřekl. Někde za domy a stodolami byl slyšet rachot motorů a oba se ohlédli zpátky do vesnice. Sokol pořád seděl ve zvonici, čistil si pera, ale místo před hostincem bylo prázdné, pokud se odhlédne od ženy v zástěře. Drbala malého psa po srsti a nechala se jím olizovat a mladíci vystoupili z podchodu na úzkou cestu šrafovanou stínem chmelových tyčí a pospíšili si, aby dohnali ostatní.
Harry, s cigaretou mezi rty, cvakl zapalovačem. „Vezmu si ji,“ řekl přes rameno Paulovi. „To udělám. Víš, nejsme přímí příbuzní. Takže děti nebudou švihlý. Taky si umíme pěkně pokecat, a už mi do kasáren psala kvůli zásnubám. Jenže teď, když jsem u Himmlera… on říkal, že žena příslušníka SS by měla mít aspoň metr šedesát. To se bude muset ta malá trochu povytáhnout, má jenom metr pětačtyřicet.“ Otočil se dozadu a podal druhému cigaretu. „No jo, tak si prostě vezmu nějakou velkou ženskou a budeme víst dvojí život jako ve filmu Romance v moll. Viděl jsi ho?“
Paul zavrtěl hlavou, zhluboka potáhl. Ve vzduchu, který páchl brakickou vodou z příkopu, visely pavučiny a zřejmě za to mohl směr větru, že letadlo neslyšeli dřív. Byl to jednomotorový bombardér, stříbrně šedý, a když odstavovali kbelíky a odhazovali tyče, aby se přitiskli k vrbám, polévka vyšplouchla zpod pokličky. Na trupu byla patrná čísla a bílá hvězda v černém kruhu, a pilot v prosklené kabině, který je viděl pochopitelně už dlouho, zvedl ruku.
Vypadalo to, jako že je zdraví, takže si na okamžik mysleli, že obě bomby, které shodil kousek od nich, měly úplně jiný cíl. Jenže nepadaly kolmo. Blyskotavě se otáčely v jarním povětří a téměř do sebe narazily, dříve než, jen zlomek vteřiny poté, co kluci skočili do příkopu, vybouchly po stranách silnice. Okamžitě je to ohlušilo. Každopádně Waltera, s tváří v zahnívající trávě zahlédl jenom Paulovu otevřenou, výkřikem zkřivenou pusu, než mu přes obličej chlístlo bláto, stříkající zemina zatemnila oblohu a chmelové tyče vyhozené do vzduchu zabubnovaly na dláždění jako déšť z kopí, nehlučně.
Chleby se mu svezly do zátylku. Něco se mu otřelo o nohu. Na okraji příkopu kouřila střepina, černofialová, a když se narovnal, rozšklebila se holeň jeho pravé holínky. Přesto až na jeden škrábanec zůstalo lýtko nedotčené, a i ostatní měli očividně štěstí. Kbelíky na poli ležely pomačkané jako plechovky a oni stáli mezi korunami vrb, které tlaková vlna odtrhla od kmenů, a čepicemi si oklepávali čočku a špínu z kabátů. Všichni byli bledí, dýchali otevřenými ústy a Walter, jednu nohu ještě v příkopu, otřel rukávem jeden chleba. Byl žlutý, jak se do něho otiskly jívové kočičky.
překlad Tomáš Dimter
20.6.2017