Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Jak mi nedávno říkal Zdenko Pavelka, taková týdenní povinnost jako je Knižní pól drží člověka uprostřed knižního světa pěkně ve střehu. Je třeba být orientován a nezpohodlnět. Takové úderníky v literární vřavě potřebujeme jako sůl. Takže, račte panstvo, další díl textové podoby rozhlasového Knižního pólu..
Knižní pól 28. 11. 2015
Začátkem listopadu se v Šumperku už pojedenácté odehrával literární a filmový festival Město čte knihu pořádaný Městskou knihovnou Šumperk. Tu knihu, kterou město čte, při této příležitosti vydává Nakladatelství Pavel Ševčík – Veduta, které sídlí ve Štítech. Obvykle to byla nová vydání knížek autorů dobře zavedených, abecedně například Vladimíra Körnera, Jiřího Suchého, Ludvíka Vaculíka, Jana Wericha. Tentokrát ale v Šumperku připravili malý objev a také poprvé je autorkou spisovatelka. Knížka se jmenuje Kulaté rámy slov a jsou to povídky Markéty Pilátové. Část z nich vyšla v novinách a časopisech, některé příběhy jsou povědomé z vydaných próz, teprve teď se jimi ale Markéta Pilátová představuje jako povídkářka knižně. Podobně jako ve svých novelách vypráví i v povídkách prostřednictvím svých postav, většinou žen, hlavně příběhy z jižní Ameriky – z Argentiny, Chile a Brazílie. A protože během svých pobytů v těch zemích poznala hodně lidí, kteří měli kořeny v Evropě a v Česku, je to vlastně taková česko-latinskoamerická knížka.
Název Kulaté rámy slov prozrazuje, co je pro autorku důležité: jak spolu lidi mluví, jak se pokoušejí dorozumět, jak důležitá proto slova jsou. A příběhy z těch slov utkané jsou jako malé tapisérie, obrazy, výjevy, v nichž se naplňuje životní osud. Markéta Pilátová má mimořádný dar zkratky – na několika stránkách dokáže popsat to nejdůležitější ze života žen i mužů a zamířit k pointě, někdy tušené, jindy překvapivé. A ještě něco, co je v české literatuře celkem vzácné: Markéta Pilátová se nebojí mystiky a věcí obtížně vysvětlitelných, třeba zlaté kobry nebo hada z indiánských legend. Dokáže s nimi zacházet, jako kdyby to byly ty nejsamozřejmější průvodci lidského světa. I našeho, českého.
Povídky Markéty Pilátové Kulaté rámy slov ilustrovala něžně fantaskními kresbami Veronika Holcová.
Německý spisovatel Gregor Sander se drží Evropy a Německa zvláště. V roce 2004 mu v nakladatelství Větrné mlýny vyšel český překlad povídkové knihy Ale já se tu narodil. Teď ve stejném nakladatelství vyšla druhá jeho povídková sbírka nazvaná Zimní ryby.
Gregor Sander pochází ze severoněmeckého Schwerinu, odkud je skoro stejně blízko do Rostocku jako do Hamburku. Dneska je to znovu hlavní město spolkové země Meklenbursko–Přední Pomořansko. Jenže Schwerin byl do roku 1990 východoněmecký a na Sanderově psaní, úhlu pohledu, tématech i náladě próz je to podle mne hodně znát. Syrová atmosféra pobřeží Baltu – pokud jste tam někdy byli, asi vám utkvěla na sítnici šedomodrá barva vln. Sander začíná jednu povídku velmi sugestivní větou: Ta vlna byla černá jako noc a vysoká jako zeď domu a naprosto bezhlučná. Tohle se hlavní postavě povídky zdá, ale realita po probuzení není moc daleko: Slunce vyšlo teprve před chvílí a hladina Baltského moře je spíš lahvově zelená než modrá…
To je ale jen materiál, z něhož Sander povídky tká. Důvod a smysl spočívá v paměti, v tom, že život skládáme v nějakých souřadnicích, že minulost kdysi byla přítomností a že právě proto se minulosti nemůžeme zbavit, můžeme se s ní jen vyrovnávat, líp nebo hůř. Nejsilněji tenhle motiv vyjadřuje povídka Stüweho dcera. Stüwe byl totiž důstojník Stasi, nyní je to sebevědomý a nijak o své minulosti nepochybující spolumajitel bezpečnostní agentury. A vzpurná dcera Andrea s tím má pochopitelně problém. Od Sandera ale nečekejte nějaké akční řešení – on tu povídku uzavírá opravdu mistrovsky, tak, že o tom příběhu budete přemýšlet.
Povídky německého spisovatele Gregora Sandera Zimní ryby přeložila Tereza Semotamová.
Skotského spisovatele Irvina Welshe představovat nemusím. Od zjevení Trainspottingu uplynula dlouhá doba a Welsh se změnil i nezměnil. Styl jeho vyprávění je pořád charakteristicky drsný až neúprosně. Ale v románu Špína se už velmi zřetelně projevuje Welshova řemeslná zkušenost. Příběh kriminalisty Bruce Robertsona je portrétem člověka, který pustil ze řetězu sebekontrolu a podlehl pocitu nadřazenosti. Robertsonův příběh se dramaticky zrychluje až do pomyslného výbuchu, do nečekaného, přitom ale zákonitého závěru. Welsh přitom dávkuje Robertsonův osobnostní rozpad skoro lékárnicky, jestli se dá v takovém divokém stylu mluvit o jemnostech a finesách. Jestli jste se zájmem četli Welshovy dosavadní knihy, ani tahle vás nezklame.
Román Irwina Welshe Špína vydalo v překladu Víta Penkaly nakladatelství Argo.
Román americké spisovatelky Donny Tarttové Stehlík může být odpovědí na skeptické hlasy o úpadku četby či literatury. Je to jeden z nejtlustších současných románů, v právě vydaném českém překladu má přes 700 stran. Což napovídá, že čtenáře nečeká jen příběh, ale různé spisovatelské fígle: popisy, úvahy, obsáhlé dialogy. A opravdu tohle všechno v knize najdete. Ovšem zřejmě to všechno funguje jako přitažlivý text, protože autorka za Stehlíka dostala loni jednu z šesti udělených literárních Pulitzerových cen za rok 2013.
Sama Dona Tarttová se vymyká z plejády současných uznávaných spisovatelů. V prosinci jí bude dvaapadesát, údajně skoro nepoužívá internet, s rozhovory šetří, na veřejnosti se moc neukazuje a Stehlík je teprve její třetí knihou. Dvě předešlé – vydané s odstupem vždy kolem deseti let – v českém překladu ještě nevyšly.
O čem je román Stehlík? Vypráví životní příběh kluka, jehož matka přišla o život při teroristickém útoku v galerii. Stehlík se jmenuje obraz nizozemského malíře Carla Fabritia, uznávaného Rembrandtova žáka. Po Fabritiovi zbylo pouhých dvanáct obrazů, Fabritius zahynul ve své dílně při výbuchu prachárny v Delftu ve svých dvaatřiceti letech. Exploze tedy spojuje autora obrazu s románovým příběhem, Theodor totiž při tom výbuchu v galerii zmíněný obraz vynese a od té chvíle začíná obraz v románu fungovat jak ta příslovečná červená nit. Na ní je navěšen Theodorův další život, všechny jeho zákruty, paradoxy, dobrodružství. A zároveň je to obraz současného západního světa. Na tenhle román si vyhraďte hodně času, nedá se číst příliš rychle. Donna Tarttová do něj vpletla osudy mnoha dalších postav i kunderovsky pojatou filosofující esejistiku.
Román Donny Tarttové Stehlík vydalo také nakladatelství Argo v překladu Davida Petrů. Pokud jde o Fabritiův obraz velikosti zhruba A4, tedy asi jako větší tablet, najdete ho ve wikipedii s odkazem na obrazárnu Mauritshuis, nizozemské národní muzeum v Haagu.
Román Stehlík je pozoruhodný v tom, jak přirozeně a nenápadně zachycuje fenomény, kolem nichž se svět otáčí, totiž peníze a jejich moc. Český filosof Jan Sokol se pokusil tyhle veličiny a jejich nezbytného průvodce zachytit v knize Moc, peníze a právo.
Jan Sokol je vysokoškolský učitel a mezi jeho oblíbené postavy patří Sokrates. Jeho knihu tedy mohu nazvat jakousi nepovinnou učebnicí a zároveň sokratovským průvodcem po dnešním světě. Sokratovským proto, že Jan Sokol ví, že k pravdě se můžeme více nebo méně přibližovat, ale nárokovat si na ni patent nelze. Zároveň je Sokol filosofem, který ctí mravnost. Tohle říká o takzvaném paradoxu peněz: peníze sice fungují tím lépe, čím úplněji regulují směnu, a tedy i moc jednotlivců – jednoduše řečeno, čím víc různých věcí je na prodej. Na druhé straně ale fungují jen tam, kde určité věci na prodej v žádném případě nejsou: peníze samy, policista, starosta, soudce nebo zákonodárce.
Knihu Jana Sokola Moc, peníze a právo vydalo nakladatelství Vyšehrad.
14.12.2015
