Kafe a cigárko a historky z hereckého podsvětí

Marie Doležalová

Mladá herečka Marie Doležalová si založila, jako mnoho jiných lidí, na webu blog. A začala na něm sdělovat veřejnosti, co všechno se děje v divadle, když tam nejsou diváci, co v hereckých šatnách, co při zkouškách, při hereckém vínu atd. atd. Psaní je to vlastně hodně holčičí. Holky, jak známo, často prokecnou něco, co se jinak nahlas třeba neříká. Jako ukázku autorčina stylu uvádíme jeden z textů jejího blogu.

Čtyři druhy hereckých večírků

Ačkoli navenek se zdá, že my herci žijeme jen divadlem, pravda je taková, že ve skutečnosti žijeme hlavně našimi večírky. Večírky jsou plánované, neplánované a někdy dokonce nechtěné. Jaké jsou jejich nejčastější podoby?

1) večírek popremiérový

Večírek, který se strhne po premiéře, má mezi herci své speciální místo. Po dvou měsících tvrdého režimu, kdy herec dennodenně poslouchá připomínky nespokojeného režiséra, znamená premiéra pro herce něco jako konec války, je to naše malá revoluce, po které zase budeme moct žít obyčejným svobodným životem. Po premiéře se na večírku mluví několi hodin pouze o představení. Všichni se chválí, vynášejí do nebes, vyříkavají si, jak se jim spolu vlastně dobře pracovalo a u toho se bez pocitu viny všichni víc a víc opíjejí. Po premiéře se vám často stane, že za někým přijdete a bujaře se mu svěříte: “Ivo, ahooooj, my jsme si ještě ani nepoděkovaly, byla jsi skvělá a moc hezky se mi s tebou zkoušelo!” a je možné, že to Ivě ten večer říkáte už potřetí a je taky možné, že ani Iva si to nepamatuje a potřetí vám říká: “No jooo, Maru, byla jsi skvěláááá, nevíš, jestli tohle cigáro je moje?” U nás na Fidlovačce se po premiéře pravidelně stává, že někdo vyskočí na bar a spadne do řady nedopitých sklenic. Případně že někdo vyrve z radosti celý barový pult z pantů. Ale nikdy se nikomu nic nestane, vždyť víte: opilci mají štěstí. Ti popremiéroví obzvlášť. Barmani, kteří se jindy mračí, když chce někdo tančit do sedmi do rána, shovívavě nalévají komukoli, kdo je schopný svou objednávku formulovat. I barmani totiž vědí, že stres po premiéře se musí vybouřit.

2) večírek poderniérový

V něčem se podobá tomu popremiérovému. Ale má mírný tragický nádech. Nějaká hra se hrála čtyři roky, všichni si zažili své a dnes, právě dnes, se hrála naposledy. Tak jako po premiéře, ani po derniéře se hercům nechce domů. Vzpomínají, chválí se a společně nadávají na toho, kdo hru stáhnul z repertoáru. Čím víc jste představení měli rádi, tím déle zřejmě na večírku zůstanete. Smutek, že představení navždy skončilo, se u herců totiž projevuje tím, že pouští své oblíbené písničky a vesele na ně tančí. Například já začínám derniérový večírek vždycky stejně: chladně si objednávám první skleničku a říkám nezúčastněně: “Všechno jednou končí a mně se nestýská, prostě už přišel čas, aby se to stáhlo…” načež o několik hodin později zůstávám jako poslední nad ránem na baru a pláču barmanovi na rameni, že už se to nikdy, ale nikdy nebude hrát. Po derniéře, stejně jako po premiéře, bývá hercům hrozně, ale hrozně špatně.

3) neplánovaný večírek

Nejlepší možný druh večírku. Začíná většinou velmi nenápadně. V divadelním klubu se po představení sejde několik náhodných herců, z nichž každý má svůj racinální důvod, proč by měl jít dnes brzy domů. Například:

“Trochu mě škrábe v krku, potřebuju se dnes vyspat.”

“Pozítří točím a zítra se musím naučit hrozně moc textu.”

“Já bych neměl pít, včera jsem to trochu roztočil.”

“Mám tady auto, dám si jenom malé pivo.”

Těžko říct, co takový velkolepý večírek odstartuje, někdy je to vtipná historka někoho u stolu, která všechny rozesměje a oni začnou přidávat svoje. Někdy je to zase jenom pocit, že zítra už budou jen povinnosti a dnes se přeci jen tak dobře sedí s přáteli. Každopádně od určitého momentu se posezení “na jedno a domů” zvrhne v hlučnou filosofickou debatu, která se posléze zvrhne ve zvrhávání židlí a sklenic. Barman či barmanka se v takových případech tváří víc než zoufale, protože to dneska vypadalo tak slibně, že všichni pojedou brzo domů. Na neplánovaném večírku je nejhorší, když ho nerozpoznáte a odejdete předčasně. Když totiž druhý den přijdete mezi kolegy a zeptáte se jich: “Tak co, asi jste jeli domů hned po mně, co?”, oni vám za kocovinového třasu s úsměvem řeknou: “Ale ne, tady se to rozjelo…” a vy jste potom celý den naprosto vyčlenění z kolektivu, protože posloucháte neuvěřitelné zkazky o tom, co se dělo, a u čeho jste nebyli, což je příšerně protivné.

4) večírek, který zemřel předčasně

To je zase opačný případ. Všichni vědí, že by se měli chvíli zdržet. Někdo slaví narozeniny, nebo se všichni domluvili, že posedí a popijou. Nikomu se ale ve skutečnosti nechce. Každému, včetně vás, se nad první skleničkou zavírají oči a rozhovor u stolu se zadrhává po každé druhé větě. Každý se uvnitř odhodlává třicet až padesát minut, kdy bude za sketu a řekne: “No nic, já mám zítra (vymyšlený důvod, proč musím jít), tak dobrou noc.” a ostatní ho přemlouvají, ať zůstane, ale přitom mů hrozně závidí, že se odhodlal to rozseknout a jet. I takové večírky se můžou protáhnout do ranních hodin, ale nikdo většinou není druhý den rád, že zůstal. Ten, kdo svou lenost přepije, většinou potom do rána filosofuje a zvrhává sklenice, ale bez valného nadšení. Případně, a to je ještě horší, zůstane v divadelním klubu úplně sám a vypráví barmanovi dokola, co ho trápí. A druhý den, což je ještě horší, poslouchá za příšerných bolestí hlavy historky o tom, jak se druzí báječně vyspali a jsou rádi, že si včas zavolali taxíka.

To, že my herci prostě občas zažíváme nějaký z těchto druhů večírků, z nás pro ostatní lidi dělá tak trochu divoká bohémská stvoření a celkově nám to lehce kazí dojem z našeho povolání. Jenomže večírky jsou stejně důležité jako všechno ostatní, co děláme. Na večírcích se totiž čistí a zjasňují vztahy, vyříkávají se křivdy a přestože spolu jinak trávíme celé dlouhé dny, často se z nás stanou opravdoví přátelé teprve ve chvíli, kdy pod námi barman naštvaně uklízí rozbité sklenice.

Večírky jsou pro hereckou duši blahodárnou chvílí, kdy přestaneme na chvíli řešit jenom sami sebe a své role a začneme taky trochu poslouchat druhé.

Večírky jsou pro to činem naprosto nesobecké pokory a zodpovědného přístupu k našemu povolání. A proto je my herci zodpovědně podstupujeme, i za tu cenu, že je nám druhý den příšerně špatně.

Marie Doležalová, www.kafeacigarko.cz

25.11.2015