Tak to okopči a prodej!
Topi Pigula
Monu Lisu ukradli, aby následně mohly být prodány její napodobeniny. Je to pravda nebo fikce?Michelangelo vyráběl podvrhy a falzifikátoři 20. století se díky své „práci“ stávají celebritami. Ano nebo ne? Kniha Umění falzifikace je průvodcem dějinami s mnoha detektivními zápletkami. Ne vždy jde o peníze a vrahem není zahradník.
Je dobré znát rozdíl mezi padělkem (kopie uměleckého díla) a podvrhem (dodatečně upravený originál s cílem zvýšit jeho cenu), neboť Noah Charney s těmito pojmy dál pracuje a proto je vysvětlí hned v úvodu. Padělek je kopií, ovšem trestného činu se dopouští ten, kdo ho vydává za originál. Z tohoto úhlu pohledu je nejčastěji padělaným „dílem“ bankovka. Přestože jde o ukázkový příklad, kdy se kopie vydává za originál o mnohem větší hodnotě, tak penězokazectví autor nezmiňuje. Pokud víme, že jde o padělek, má „bankovka“ nulovou hodnotu. Leč jakmile uvěříme v jeho pravost…
„Zadržte! Vy lstiví, jimž je řádná práce cizí, vy zlodějíčci cizích myšlenek. Ani na chvíli neuvažujte o tom, že byste se svýma zlodějskýma rukama dotkli mého díla. Mějte se na pozoru. Cožpak nevíte, že podle výnosu nejvelkolepějšího císaře Maxmiliána nesmí nikdo v celé říši vydat tiskem ani prodávat jakékoli napodobeniny těchto rytin? Slyšte a vězte, že pokud tak učiníte, ať už zlého úmyslu, nebo z chamtivosti, budou vaše statky zabaveny, nýbrž i sami sebe vystavíte smrtelnému nebezpečí.“ Tato slova měl poslat do světa Albrecht Dűrer. Byla-li by jeho militantní výhrůžka pojata ad absurdum, platil by zákaz prodeje i na hloupoučké dětské kresby či omalovánky udělané podle jeho díla. Šlo by totiž o napodobeninu, byť okamžitě rozeznatelnou od originálu. A podle Dűrerových slov je zakázána jakákoli napodobenina. Stejného nesmyslu se dopouštějí nakladatelé a vydavatelé větou, že „žádná část této publikace nesmí být reprodukována, elektronicky stahována…“ V tomto kontextu je zvláště vtipné, že Umění falzifikace je obrazově postaveno na dílech autorů, s nimiž nakladatel vzhledem k datu jejich úmrtí rozhodně nemohl mít uzavřenou smlouvu. Jestlipak Noah Charney neopsal Dűrerův citát z knihy s podobným zákazem? Byl to právě Albrecht Dűrer, kdo spor o padělky svých děl vyhrotil a jako první dotáhl k soudu. Tehdejší rozsudek lze označit za vpravdě šalamounský. Prý v tomto případě jde o přesné kopie, vynikající napodobeniny, což může poškozený brát jako poctu svému dílu. Zároveň však mohla být dál tato díla nabízena k prodeji jen s výslovným uvedením, že se jedná o kopie. Albrecht Dűrer je jen jednou z mnoha historických osobností představených na stránkách Umění falzifikace.
Kniha hýří příběhy dávno minulými i „současnými“ (míněno 20. století). Historický exkurs vedený pomocí falšovaných děl má spád i styl. Na straně jedné stojí Archimédes coby „forenzní technik“ odhalující padělek, na straně druhé Salvátor Dalí podepisující prázdné papíry za účelem zvýšení počtu „svých“ děl bez ohledu na fakt, že je namaloval někdo jiný. Archimédes měl pomocí vody odhalit pokus o padělání zlaté královské koruny. Porovnal objem vody vytlačené „zlatou“ korunou s objemem, který by vytlačilo skutečné zlato. Výsledek se různil, což znamenalo, že padělek musel být vytvořen ze slitiny zlata a nějakého lehčího kovu. Krásná praktická aplikace Archimédova zákona. Mezi těmito dvěma muži stojí stovky let a desítky příběhů, tipů, rad. Například jak vytvořit na starém obrazu krakeláž, síť jemných trhlinek vznikajících stářím. Napadlo by vás pečení v troubě? Není bez zajímavosti, že padělatelstvím se živil i mistr nad mistry – Michelangelo Buonarotti. Jeho Spící Éros byl záměrně vytvořen tak, aby vypadal, jako dílo starořímského mistra. Tady si autor plete vlastní pojmy, neboť nejde o padělek v pravém slova smyslu, ale o podvrh, neboť Buonarotii nekopíruje originál.
Nepadělají se jen samotná díla, ale i jejich průvodní listy, dokazující původ či stáří, což může zcela zásadně navýšit jejich cenu. Samotné dílo se nijak nezmění, jen se „vylepší“ jeho životopis. Následně je nutno padělaný dokument dostat do archívu, sbírky či k některému uměním se zabývající instituci. Z toho je více než jasné, že obraz či sochu prodává její příběh a ne dílo samo o sobě. Autor nevynechal známé krádeže a falšování, včetně zlodějny v Praze, kde došlo ke zcizení olejomalby Lucase Kranacha a jejího nahrazení plakátem. Zato chybí zmínka o rukopisech Královédvorském i Zelenohorském v kapitole věnující se dokumentům, jež měly změnit vnímání dějin. Pokud jsou odhalené napodobeniny skutečně dobré a jejich tvůrci odhaleni, často se stávají celebritami prodávající „pravé padělky“ a píšící paměti. Někdy je ve hře touha po penězích, jindy po uznání a v neposlední řadě i o napálení znalců uzurpujících si právo na jedinou správnou odpověď. V případě znalců je ve hře ego a renomé, takže ve vyhrocených případech musí jít stranou i vědecké poznatky. Lze si snadno představit, jak moc opojný musí být padělatelův pocit zadostiučinění ve chvíli, kdy je jeho dílo uznáno „pravým“.
Umění falzifikace se věnuje zejména malovaným dílům, sochám a jedna kapitola je zasvěcena vínu. Ale nevyhne se ani kostem. Občas byly, a bezesporu ještě leckde jsou, věřícím předkládány zvířecí kosti jako ostatky svatých. Není náhoda, že církev v naprosté většině případů nenechává ostatky vědecky ověřit. Co kdyby se ukázalo, že kapka údajné Kristovy krve uchovávané v Bruggách, pochází z těla ženy. Popsán je i případ Turínského plátna, kdy se už ve 12. století vzešla z církevních kruhů prosba o prohlášení plátna za podvrh. Bez ohledu na fakt, že plátno je dnes „úředně potvrzeným“ falzem, pořád hraje důležitou roli coby relikvie. Kosti zvířat se staly i součástí „vědeckých padělků“, jako v případě Pildownského člověka, majícího představovat lebku – přechodový článek – mezi opy a člověkem. Dolní čelist pocházela z gorily. Na podobný podvrh naletěl i renomovaný National Geographic, který představil novou zkamenělinu. Tu však šikovné ruce sestavily z několika zcela různorodých zvířat.
Topi Pigula, pigula.blog.respekt.cz
25.11.2015