Mandaly, inspirované Amazonií

Gato

Postupně se do určitého poznání skládající povídky? Třeba do poznání, že nic není stálé a všechno je v pohybu? Gato (španělsky kocour) je pseudonym brněnského čaroděje castanedovsko-zenového ražení, který již před lety – tehdy ještě pod vlastním jménem Martin Pelčák - publikoval svou prvotinu „Soumrakodlak. Jeho nové povídky ilustroval výtvarník Otto Placht. Vznikla tak ojedinělá kniha kde napsané přechází do malovaného a zase se z něho vynořuje.

Tajemství El Fatáhu

    Tři muže spojila touha objevovat nepoznané, neznámé a to, co přesahuje tento svět. Již dávno věděli, že kdesi v zapadlých končinách leží městečko El Fatáh, kde místní mudrcové střeží tajemství, které je s to odhalit nejhlubší mystérium osudu každého člověka. Každý muž z El Fatáhu byl ke konci svého života zaveden do malé podzemní svatyně, kde se nacházel onen tajuplný předmět – klíč k největším záhadám – zvaný Tajemství El Fatáhu. Tato věc, o které nikdo z nezasvěcených nic nevěděl a o které každý ze svěcených mlčel jako hrob, byla podle legend ukryta v malé okované truhle. Tři muži, z nichž každý byl hnán svými pohnutkami, dali dohromady své schopnosti, síly a um a přede dvěma dny se zmocnili Tajemství El Fatáhu. Ve spěchu vložili malou okovanou bednu zamčenou na několik zámků do vaku, který připevnili na velbloudy, již obtěžkané nejnutnějšími zásobami na rychlý útěk pouští, a vyrazili na cestu. Dobře věděli, že je jen otázkou času, kdy Elfatáhští zpozorují ztrátu svého Tajemství a vyšlou oddíl nejstatečnějších mužů pronásledovat uprchlíky.

    Jeli už celý den a celou noc a další část dne. Ještě za rozbřesku si prozpěvovali písně o zašlých časech dávných hrdinů a o věčném pohybu písku v poušti. Ale k polednímu jeden velbloud nevydržel tempo útěku a pošel. Zbyli tři muži a dva velbloudi.

    Přeskládali tedy zavazadla a vydali se znovu na cestu. Na jednom velbloudu seděli dva muži. Ujížděli skoro celý další den. Když slunce znachovělo písečné duny, podlomily se nohy dalšímu velbloudovi, na kterém seděl jeden muž. Lehl si a odmítal jít dál. Muž slezl z nehybného zvířete a několika kopanci, kletbami i modlitbou se ho pokoušel přimět k chůzi.

    „Musí v tom být nějaké kouzlo spojené s Tajemstvím El Fatáhu, že nám velbloudi hynou jako mouchy,“ pravil první muž.

    „Prokleté Tajemství, bude stát hlavu někoho z nás,“ dodal druhý muž a odplivl si.

    „Zbývá už jen noc cesty a budeme v bezpečí,“ řekl třetí muž a pátravě se podíval po druhých dvou. „Ale máme už jen jednoho velblouda a tři na něm jet nemůžeme,“ řekl muž nad zjevně dodělávajícím zvířetem.

    „Dej nám trochu vody a vak s Tajemstvím,“ pravil bodrým hlasem jeden z mužů sedících na velbloudovi a ukázal při tom na měch s vodou a ranec přivázaný na hřbetě zvířete.

    „My pospíšíme do El Netafáhu a přijdeme ti na pomoc,“ dodal druhý. Všem bylo jasné, že do setmění budou Elfatáhští zde.

    „Proč bych tu měl zůstat já, když tvůj velbloud chcípl ráno?!“ řekl vyzývavě muž stojící nad mršinou a pravou rukou poodhrnul plášť. Zaleskla se pod ním rukojeť dýky vykládaná perletí.

    „Má pravdu, tvůj velbloud taky chcípl,“ řekl třetí muž. „Dejte mi Tajemství a já přivolám pomoc.“

    „Tak si pro ně pojď!“ vyzval ho první muž a vytáhl dýku. Oba muži seskočili z velblouda.

    První muž řekl: „Nechte si Tajemství a já si vezmu velblouda.“ Dva zbývající se jako na povel hrubě zasmáli.

    „Dva na jednom velbloudu jet nemůžete, Elfatáhští vás polapí dřív, než dorazíte do El Netafáhu. Ztratili jsme příliš mnoho času,“ řekl první muž smířlivě a krátce se podíval na každého z nich, pak na velblouda a nakonec na ranec s tajemstvím. Jeho slova je na chvíli zarazila. Koukli po sobě a znejistěli.

    „Prokleté Tajemství! Prokletý El Fatáh! Ďábel nám to byl dlužen!“ zaklel třetí muž a zastrčil dýku zpět. Stejný pohyb udělali i druzí dva. Chvíli zůstali nehybně stát, překvapeni svým jednáním v předešlých okamžicích.

    „Podívejte!“ vykřikl jeden z nich a ukázal rukou. Zpoza skály asi míli od nich se vynořil muž jedoucí na velbloudu. Za sebou měl přivázané další dva. Mířil k nim. Když se přiblížil asi na třicet metrů, pohledem zhodnotil situaci a řekl: „Koukám, že jste v pěkné kaši.“

    Muži se na sebe podívali a pomalým krokem se blížili k neznámému. Muž na velbloudu se pousmál a zpod pláště mu vykoukla hlaveň karabiny. Ti tři se zastavili. „Prodej nám dva velbloudy,“ řekl jeden z nich.

    „Proto jsem tady,“ odvětil neznámý tajemně. Do třech mužů jako by vlétla jiskra. Jeden z nich vytáhl měšec a pohazoval si s ním v dlani. Obsah těžce cinkal. Neznámý zakroutil hlavou. Pobídl velblouda a dojel k mršině. Po celou dobu nespouštěl muže z očí. Pak ukázal na vak s Tajemstvím El Fatáhu. Ten, který se jako první z těch tří vzpamatoval, vykřikl: „Ale dobrý muži … nemůžeme tě ošidit. V tom ranci není nic víc než pár ořechů, ovoce a sušené maso. Přijmi radši naše peníze.“

    „Jak víš, že jsem dobrý?“ zeptal se neznámý, bradou ukázal na vak s Tajemstvím a pronesl: „Ti, kdo vědí, to nepotřebují, a ti, kdo nevědí, kvůli tomu hynou a zabíjejí druhé.“ Postupně se podíval všem třem mužům do očí a pokračoval: „Dobře tedy, vyberu si něco jiného.“ Pak slezl z velblouda, chvíli se rozhlížel, aniž by přestal dávat bedlivý pozor na muže, a pak řekl: „Vybral jsem si. Vyměním svoje tři velbloudy za vaše dva.“

    Tři muži se po sobě pátravě podívali, aby se ujistili, zda i tentokrát mohou uvěřit vlastním uším. Neznámý s úsměvem dodal: „Jeden jezdec, dva velbloudi, tři zrnka v písečné bouři.“

    Muži neřekli nic, jen sundali věci ze živého i z mrtvého velblouda. Neznámý přistoupil k mršině a řekl: „Vstávej, bouře se blíží!“

    Muži se podívali na nebe. Nikde nebyl ani náznak blížící se bouře. Když se otočili zpět, omráčeni zůstali zírat. Ještě před chvílí mrtvý velbloud vstal s neznámým na hřbetě. Ten se ještě jednou otočil, pokynul jim a odjížděl i s druhým zvířetem směrem ke skále. Na chvíli se zde zastavil a pažemi udělal několik podivných pohybů. Pak opět pobídl velbloudy a uháněl dál k horizontu. Muži ho nehnutě pozorovali s vytřeštěnýma očima.

    „Rychle, nakládat!“ zvolal první, který se probral. Muži se vrhli k velbloudům. Sotva se jich však dotkli, velbloudi se začali zmenšovat jako jezdec uhánějící k obzoru. Muži jen hleděli, jak se zmenšují do velikosti písečného zrnka, jak rostou do země, až zanikli docela.

    „Bídák! Podvedl nás!“ zařval první muž a zahrozil směrem k neznámému. Ten, jako by to slyšel, se otočil a zamával na muže. Vzápětí zmizel za písečným přesypem.

    Zvedl se prudký vítr. Směrem od El Netafáhu se blížila písečná bouře.

    „Jsme ztraceni!“ vykřikl druhý muž a s modlitbou padl na kolena.

    Třetí muž rychle zhodnotil situaci a pak pravil: „Je třeba jednat. Pokud se dostaneme tam k té skále, nic se nám nestane.“ Pak popadl vak s Tajemstvím a přivázal si jej k tělu. Další dva vzali měch s vodou a vak s jídlem. Tryskem vyrazili ke skále.

    Obloha potemněla bouří a nocí. Vítr sílil. Muži utíkali a nohy se jim bořily do písku. Na chvíli se zastavili, aby popadli dech a nabrali nové síly.

    „Podívejte,“ řekl první muž naprosto bezbarvým hlasem a ukázal směrem, kde ležel El Fatáh. Na obzoru bylo vidět asi třicet teček. Stíhací oddíl Elfatáhských. Druhý muž zaklel, třetí zadrmolil modlitbu. Všichni se však znovu rozběhli.

    Když dorazili ke skále, bouře již nabrala plnou sílu. Zvedala oblaka písku a metala ho mužům do tváří. Přitiskli se břichem ke kamenné stěně a popadali dech.

    „Prý je zde někde jeskyně,“ řekl muž nesoucí tajemství.

    „Taky jsem o tom slyšel,“ přikývl druhý.

    „Měli bychom ji najít, dokud je alespoň trochu vidět,“ dodal třetí.

    Se zakloněnými hlavami pátrali po vchodu. Když obcházeli skálu přímo proti větru, spatřili asi v patnáctimetrové výšce černé místo. Nebylo pochyb, že je to jeskyně.

    Začali šplhat. První muž s měchem vody, druhý muž s vakem jídla a třetí muž s mošnou obsahující tajemství El Fatáhu. Vítr je bičoval a zrnka písku je pálila na tvářích jako žhavé uhlí. Už bylo vidět sotva na pár metrů.

    Obtížná místa se střídala s plošinkami, kde bylo možno odpočívat. Asi po čtvrt hodině konečně první muž stanul u vchodu do jeskyně. Vzápětí se vysoukal nahoru druhý a muž nesoucí na zádech Tajemství se už prsty zachytil o plošinu před jeskyní. Stačilo se jen přehoupnout přes okraj.

    Náhle však vykřikl. Pod jeho nohou se vydrolil kus zvětralé skály. Zůstal viset nad srázem, drže se rukama, nohy se mu klátily ve vzduchu a marně hledaly oporu. Druzí dva hned přiskočili a začali ho vytahovat za ruce.

    Ozval se zvuk přetrženého opasku. Pás, který poutal ranec s Tajemstvím k jeho tělu, se zachytil o výčnělek a praskl. Vzápětí bylo slyšet, jak vak s malou okovanou truhlou naráží na skálu a padá do hlubiny.

    Tři muži stáli na malé plošině před jeskyní, šleháni písečnou bouří. Nikomu z nich už nezbyly síly na kletbu nebo modlitbu. Jen na sebe zírali jako kamenné sochy. Pak se jeden z nich probral ze strnulosti a beze slova odešel do jeskyně.

    Když se ráno probudili, nebylo po bouři ani stopy. Jen písečné duny a přesypy změnily místo a tvar.

    Nejdříve se jeden z nich vyšplhal na vršek skály a rozhlédl se. Po Elfatáhských nebylo nikde ani vidu ani slechu.

    Všichni slezli dolů a chvíli bezmocně stáli u úpatí skály, kde někde pod tunami písku ležel vak s Tajemstvím El Fatáhu. Cítili jen naprosté vyčerpání a z posledních sil se mlčky vydali na cestu. K večeru spatřili hradby El Netafáhu a trochu pookřáli.

    Když procházeli branou, jeden z nich řekl: „Nemá to cenu.“

    Další dva hned pochopili. Mysleli na to stejné. Druhý dodal: „Stejně by nám nikdo nevěřil, jak blízko jsme byli odhalení Tajemství El Fatáhu.“

    Třetí přikývl a řekl nahlas to, na co každý z nich hledal odpověď celý den: „Byl to dobrý čaroděj?“

    A pak jako na povel jednohlasně pronesli: „Ti, kdo vědí, to nepotřebují, a ti, kteří nevědí, kvůli tomu hynou a zabíjejí druhé.“

20.11.2015