Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Psy do saní! Nenechat zmrznout knížky, které stojí za to. Literární týdeník redaktora a publicisty Zdenko Pavelky zaměřil tentokrát polohu Mise Afghánistán, Spravedlnosti, Židovského blues a Velké říše kočovníků.
Knižní pól 31. 10. 2015
Proč jsem tam jel? Protože i tam jsou lidi. Co jsem zjistil? Že jsou stejný jako my. Proč? Řeší totéž: peníze, pohodovej život, rodinu, přátele, vztahy a sex. Je mediální obraz Afghánistánu korektní? Ne. Co jsem si přivezl? Kromě pravděpodobných škrkavek i zjištění, že se máme výborně a nemáme si na co stěžovat. Co plánuju? Bude-li to jenom trochu možný, tak ještě jednu misi v Kundúzu. Celkovej dojem? Úžasný!
Tohle napsal Tomáš Šebek, když se v roce 2013 vrátil z Afghánistánu. V provinčním Kundúzu strávil skoro dva měsíce jako chirurg v nemocnici vedené organizací Lékaři bez hranic. Letos na jaře tam byl znovu, vrátil se včas – před čtyřmi týdny americký bitevní letoun omylem nemocnici bombardoval, zemřelo tam dvaadvacet lidí včetně 12 z organizace Lékaři bez hranic.
Šebek už byl s Lékaři bez hranic na kritických místech planety letos počtvrté. V letech 2010 a 2012 pomáhal na Haiti, které se dodnes nevzpamatovalo ze zemětřesení před pěti lety. Psal o tom na blogu a v nakladatelství Mladá fronta pak vyšla knížka Mise Haiti. Nová knížka, která má taky základ na Šebkově blogu, se jmenuje Mise Afghánistán a vydala ji Paseka.
Tomáš Šebek není jediným Čechem, který s Lékaři bez hranic jezdí. Jan Trachta byl v Africe a také na Haiti a za knihu Tichý dech byl oceněn cenou Magnesia Litera 2014 v kategorii objev roku. O některých z dalších Čechů a Češek, kteří takhle pomáhají, se dozvíte z Šebkových a Trachtových svědectví.
Podobně jako Trachta je i Šebek nadán talentem k psaní a tak jsou také jeho zápisy zároveň dokumentem i mimořádnou literaturou. Šebek má navíc dar někdy až drtivé sebeironie, která mu asi pomáhá zvládat extrémní vypětí. Počítejte s tím, že jeho vyprávění vás vcucne tak, že zapomenete na čas i spánek. Za nejdůležitější Šebkův přínos však považuji jeho otevřený pohled na svět, na to, jak žijí lidé jinde a jak se s jinakostí vyrovnávat. O Šebkovi se nedá říct, že je to naivní sluníčkář, který si neuvědomuje, co obnášejí kulturní rozdíly. Přesto nebo právě proto v závěru druhé, letošní cesty do Afghánistánu vzkazuje Tomáš Šebek tohle:
Je úplně scestný myslet si, že křesťanství je jiný a že jsme snad mírumilovný. Nejstrašnější války minulýho století vedli křesťani. Jde totiž o lidi, ne o náboženství. Lidi chtěj práci, rodinu, domov, jídlo, sex, přátele, zdraví, smích. Všichni na světě to tak maj a já to konečně na vlastní kůži od svých kristových let na misích poznávám. Extrémně křesťanský Haiti a extrémně muslimskej Afghánistán. Dejte náboženství volnej průchod a běžte se podívat do Istanbulu, jak tam žijou všichni dohromady a v pohodě. Náboženství není špatný. Špatná je jeho chybná interpretace ve prospěch jednotlivců anebo skupin lidí. To vám říká kovanej ateista, kterej ví o náboženství celkem kulový.
Jiný, americký pohled na stejný problém představuje Michael Sandel v knize původně televizních glos Spravedlnost: Co je správné dělat.
Sandel si ve svých úvahách nehraje na soudce, nedemonstruje špatné a dobré. Spravedlnost je ošidná kategorie – co je spravedlivé pro jednoho, nemusí být spravedlivé pro druhého. Zvlášť v dnešním propojeném světě. Jak chcete zajistit stejně spravedlivý nárok na pěkné dětství pro děti české i pro děti afghánské?
Sandel ukazuje tuhle obtížnou situaci na příkladu dvou sousedních měst – Laredo ve Spojených státech a Juarez v Mexiku odděluje jen řeka. Děti narozené v Juarezu nemají na nic z podmínek k životu za řekou nárok, dokonce ani nárok překročit řeku. Ochrana společenství tu má jasnou přednost před rovností jako všeobecnou kategorií a nelze ji jednoduše řešit odstraněním hranice, protože by to nejspíš vedlo ke kolapsu sociálního systému v Texasu a postupně i v USA.
Jiný příklad. Izrael ve dvou vlnách, v roce 1984 a v roce 1991, zachránil leteckými mosty přes dvacet tisíc etiopských Židů, Falašů, před smrtí hladem. Bylo spravedlivé, že Izraelci zachránili jen Falaše a ostatní ponechali osudu? Proč vybírali jen své lidi, a ne z ostatních, třeba losováním? Proti všeobecné spravedlnosti tu stála odpovědnost komunity.
Řešení těchto otázek spočívá podle Sandela nikoli v jednom daném způsobu, ale v diskusi a v morálně nelhostejném pohledu. V bohatším a angažovanějším občanském životě, ve schopnosti podílet se na veřejném životě. Nespokojovat se s mediálním obrazem světa. Přitom – a to je nejdůležitější – Sandel upozorňuje, že, a teď ho cituji, nelze zaručit, že veřejná rozprava o složitých morálních problémech povede v jakékoli situaci ke shodě, anebo i jen k docenění morálních a náboženských názorů druhých. Vždy se může stát, že jak budeme víc pronikat do určitého morálního či náboženského postoje, bude se nám zamlouvat čím dál méně. Ale to nemůžeme vědět, dokud jsme to nezkusili.
Úvahy Michaela Sandela Spravedlnost: Co je správné dělat vydalo nakladatelství Karolinum v překladu Tomáše Chudého.
Úplně z jiného úhlu zvažuje problém německý spisovatel Maxim Biller v krátkých autobiografických črtách, který vyšly pod českým názvem Židovský blues. Musím připomenout, že Maxim Biller je Němcem od deseti let, kdy se s rodiči přistěhoval do Hamburku. Narodil se v roce 1960 v Praze, jeho otec je původem český Žid, ale narozený v Rusku, a jeho maminka pochází z ázerbájdžánsko-židovské rodiny. Takové zázemí do jisté míry vysvětluje nejen Billerovy kritické, ironické i sebeironické sklony, ale i potíže, které s takovým genetickým vybavením má. Román Esra, který vydal v roce 2003, byl v Německu zakázán a soud nařídil jeho stažení z prodeje.
Kniha Židovský blues je celkem jedenašedesát sloupků, v nichž se Biller vyrovnává se svým židovstvím, jak se jeho přístup proměňoval, že chtěl žít v Izraeli, ale nakonec za svou zemi, kde žít musí a chce, považuje přece jen Německo. Aby se v sobě vyznal, cílevědomě se setkával s lidmi, kteří mu mohli povědět, jak si komplikovanou otázku identity řešili oni. Tak vás seznámí s Gabrielem Laubem. Tomu dnes literární historie přisuzuje skromné místo, přitom to byl v šedesátých letech známý český esejista a aforista, který odešel do Hamburku ještě před Billerovými, hned v srpnu 1968. V Německu pak byl několik let velmi populární, ale postupně se propadl do zapomnění, zájem o něj se jen nakrátko oživil v Československu po roce 1989. Mnohem větší roli v Billerově sebepoznávání a sebeuvědomování však sehrál slovutný, dnes legendární literární kritik Marcel Reich-Ranicki. Zápisy o něm jsou pozoruhodným svědectvím, jak tahle hvězda německé kultury, přitom původem z Polska, dokonce z varšavského ghetta, s minulostí diplomata i příslušníka komunistické tajné služby, střídmě vystupovala a uvažovala v soukromí.
Knihu Maxima Billera Židovský blues vydalo nakladatelství Labyrint v překladu Jany Zoubkové.
Jako na aktuální objednávku k debatám o migraci právě vyšla kniha Milana Škody Velké říše kočovníků. Milan Škoda učí od roku 1984 na přeloučském gymnáziu a fenoménu, který patří k historii Asie i Evropy, se věnuje soustavně. V roce 2008 začal své texty o dávné historii zveřejňovat na blogu.
Povědomí o tom, co se dělo v obrovském prostoru od Číny po Atlantik mezi lety 400 a 1400 našeho letopočtu, máme poměrně malé. Evropa si připomíná především jen svou vlastní historii, od Říma přes Franskou říši. U nás začínáme ještě později, u praotce Čecha asi v šestém století, ale dějiny pro nás začínají jaksi doopravdy až s Přemyslovci. Jenže mezitím a ještě za jejich panování se Evropou proháněli hordy z východu a nechybělo mnoho, aby Evropa vypadala úplně jinak. Ostatně ve francouzské oblasti Champagne se prý dodnes rodí děti s takzvanou mongolskou skvrnou, což se považuje za genetické dědictví po Attilově vpádu v roce 451. Úspěšní vládci kočovných národů ovšem nemívali dobré následníky a tak se prosadila jiná, vytrvalejší civilizační alternativa.
Knihu Milana Škody Velké říše kočovníků s podtitulem Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie vydalo nakladatelství Vyšehrad.
18.11.2015
