Je to docela maso - rozhovor s hercem Pavlem Rímským
Šárka Nováková
Herec Pavel Rimský (1949) je momentálně v angažmá v pražském Divadla na Vinohadech. Jeho charakteristický hlas je ale "herec" sám o sobě. Už popáté ho můžeme slyšet jako vyšetřovatele Joony Linna v příběhu švédské autorské manželské dvojice Alexandra Ahndorila a jeho manželky Alexandry Coelho Ahndorilové, skryté pod pseudonymem Lars Kepler.
Dočetl jste zatím poslední pátý díl Stalker řady s Joonou Linnou od dvojice skryté za pseudonymem Lars Kepler. Jaký máte jako interpret z celé série pocit?
O tom se těžko mluví. Mně osobně se ze všech dílů nejvíc líbila Paganiniho smlouva, ale to neznamená, že bych měl pocit, že má série sestupnou tendenci, nebo že by se v ní něco opakovalo. Nápadů mají autoři spoustu, někomu se ta přehršel podnětů může zdát až příliš, ale mně se to líbí.
Jak se z vašeho pohledu vyvíjí postava Joony Linny v průběhu celé série?
Všeobecně se ví, že Lars Kepler je pseudonym dvou lidí a už tím se celá série trochu vymyká. Mám trochu tendenci si představovat, že autor se do hlavní postavy aspoň částečně projektuje, nebo čerpá z něčeho, co dobře zná, nebo tvoří toho, kým by si chtěl zkusit být… A podle toho se pak daná postava nějak vyvíjí, až si nakonec žije vlastním životem, někdy třeba i proti vůli svého stvořitele. V pátém dílu se posluchači o Joonovi mnoho nového nedozvědí, neboť tam tentokrát vpadne skoro jako deus ex machina a vyřeší případ. Avšak jeho postava má už v předchozích čtyřech audioknihách určitý vývoj a jak to říci, abych nic neprozradil… Ve Stalkerovi zkrátka už na scénu přicházejí jiní protagonisté, ale on se tam přesto za jistých okolností objeví.
Co se vám na „keplerovkách“ nejvíc líbí?
Nejradši jsem měl, že mají autoři bujnou fantazii a že jsou to hrozně zajímavé, dobře vymyšlené příběhy s trochou bizarnosti. Že nejde o žádnou jednoduchou, prvoplánovou detektivku. Baví mě ta mnohovrstevnatost a komplikovanost.
Jak se vlastně na jejich natáčení připravujete?
Je to docela maso, protože jsou to rozsáhlé texty. Nakonec jde stejně o schopnost okamžité reakce, protože těch čtyři sta stran si nikdy dopředu nenačtete natolik důkladně, aby vás ve studiu nic nepřekvapilo. Děláte si samozřejmě poznámky a spoustu grafických znamének do textu, aby člověk věděl, jak má zrychlit nebo zpomalit či změnit intonaci, protože to se v tom rozsahu jinak nedá zapamatovat.
A co na jejich četbě bylo nejobtížnější?
Nejobtížnější bylo, že autoři píší celkem složitá souvětí a člověk si je pro sebe musí nějak rozklíčovat; udělat si interpunkce i tam, kde nejsou uvedené, protože text, když ho interpretujete, má jinou dynamiku, než je popsaná interpunkcí v knize. Těžké a zároveň zajímavé je to, jak je potřeba neustále měnit rytmus: někdy do toho pořádně šlapete a vzápětí je to naopak velmi pomalé. Hodně se to střídá, ale to je na tom pěkné.
Věnujete se skandinávským detektivkám i ve volném čase jako čtenář?
Čtu je rád, i jiné tituly než keplerovky. Hrozně mě mrzelo, že jsem nemohl načítat třeba i Stiega Larssona, protože se mi série Milénium hrozně líbí. A čítával jsem i detektivky dvojice Maj Sjöwallová-Per Wahlöö, které frčely už někdy před třiceti lety a jimiž pro mě celá tahle vlna nord krimi začala. Jinak nejsem zrovna čtenářem detektivek, ale tyhle severské mám velmi rád.
A co ještě rád čtete? Co máte na nočním stolku?
Teď nemám na nočním stolku vůbec nic, protože jsem poslední dva měsíce v divadle intenzivně zkoušel na Vinohradech hru Kašpar H. (Dítě Evropy) v režii Natálie Deákové a pak inscenaci Caligula režiséra Martina Čičváka. A jak už to tak bývá v mém povolání, kdy buď dlouho neděláte a nic a pak naopak děláte příliš mnoho věcí naráz, tak do toho jsem teď točil hraný dokument o Janu Husovi a chystám se na natáčení nové kriminální série Rapl, kde v jednom díle hraju krásnou roli zločince. Jinak ale mám rád Grahama Greena, Sto roků samoty a všechny Marquézovy knihy a spoustu dalších věcí…
Jak jste zmiňoval toho Larssona, máte podobně vyhlédnutého někoho dalšího autora, jehož knihu byste rád načetl do audio podoby?
Vzhledem k tomu, že mě baví severské detektivky, tak cokoli z tohoto ranku. Larssona už skvěle namluvil Martin Stránský, to už je „vyprodáno“. Nesbøho čte zase Hynek Čermák, zajisté znamenitě. Ale kdyby se našlo něco dalšího… Třeba nedávno jsem četl výbornou detektivku Mráz, kterou sice napsal francouzský autor Bernard Minier, ale je atmosférou pomalu severštější než seveřani.
Účinkoval jste i v audioknize Poslední Laponec, kde jste se střídali v trojhlasé interpretaci. Co máte raději – vícehlasé střídání, kde mluvíte jen jistou roli, nebo četbu celé audioknihy?
S údivem i s potěšením jsem při práci pozoroval kolegy, jak tak mluvíme na střídačku všichni tři. Ale já jsem takový samotář, takže když bych si měl vybrat, tak si to raději načtu celé sám.
A co byste doporučil nejen jako divadelní herec, ale i jako divadelní divák?
Samozřejmě chodím do divadla, ve kterém sám účinkuji, abych věděl, co se ještě hraje a jak to kolegům jde. Jinak do divadla moc nechodím, protože mě to na stará kolena nějak tiše přestalo bavit. Ale má to veliké výjimky a jednou z nich je Dejvické divadlo, které navštěvuji často a rád. Kvůli zkoušení jsem ještě neviděl jejich nejnovější kusy, ale vynikající je komedie Dealer´s Choice, hra Dabing Street nebo Ucpanej systém je úžasnej. Myslím si o nich, že jsou s divadlem někde úplně jinde než Praha i zbytek republiky. Tam se chodím vyvětrat a připomenout si, že jsem to divadlo šel před čtyřiceti lety dělat z nějakého důvodu.
Co byste chtěl na závěr vzkázat posluchačům audioknihy Stalker?
Že jsem se s tím celkem popáral, činilo by mi velké potěšení, kdybych posluchače nezklamal.
4.11.2015
