Barnes napsal knihu o vnitřním dramatu Dmitrije Šostakoviče
Tomáš Weiss
Ta kniha se jmenuje Hukot času. Julian Barnes nepíše příběh tragického hrdiny uprostřed bolševicky bláznivého a krutého Sovětského svazu. Je to příběh člověka, který byl v odporu slabý, dělal kompromisy, ale ty měly hranici. Svoje dílo si bránil odvážně a bez zadních vrátek.
Kniha nám nabízí šíři celého života skladatele Dmitrije Šostakoviče na stranách útlé knihy. Čtenář jej navštíví během tří kritických momentů jeho života, mezi nimiž autor přeskakuje s neobyčejným šmrncem a virtuozitou. Poprvé se s Šostakovičem setkáme jako s „mužem, který stojí ve výtahu s malým kufrem u nohou, ve kterém má cigarety, spodní prádlo a pastu na zuby, stojí a čeká, až bude odveden pryč“. Usvědčující úvodník z Pravdy, pravděpodobně napsaný Stalinem, veřejně odsuzuje jeho Lady Mackbeth jako „nepolitickou a matoucí“, protože „lechtá perverzní vkus buržoazie svou neklidnou a neurotickou hudbou“. Šostakovič čeká na svou první konverzaci s mocí, vyjednávání s Lidovým komisariátem vnitřních záležitostí a podle všeho na exil nebo ještě hůř. Další setkání se skladatelem se koná po válce, na propagandistické cestě po Spojených státech. Podnětem k jeho návštěvě je druhé setkání s mocí, telefonát se samotným Stalinem. Navrácen mezi dobrá stranická díla úspěchem své patriotické Leningradské symfonie dává Šostakovič přednášky odsuzující vlastní práci a také dílo Stravinského, kterého má rád a kterého obdivuje. Třetí část knihy nám představuje Šostakoviče v letech, sedícího na zadním sedadle auta, zahořklého nevyčerpatelnými požadavky strany, přestože Stalinův teror otevřel cestu „Nikitovi – kukuřičnému klasu“. Skladatel se popisuje jako hrbáč, morálně i spirituálně.
připraveno podle literarni.cz
31.5.2017