Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Dnešní Knižní pól má na svědomí literární redaktor a kavárník Zdenko Pavelka. Do hlavní role obsadil Viktora Pelevina a jeho Snuff. Ale také Poundovy Cantos nebo Goldflamův Horror a další hrůzy.
Knižní pól 15. 4. 2017
V dnešním Rusku má, myslím si, legendární Michail Bulgakov a jeho Mistr a Markétka několik důstojných následovníků. Předním z nich je Viktor Pelevin. Z jeho románů, podobně jako z Bulgakovova opusu, často mrazí. Pelevin bývá sice označován za scifistu, ale to je hodně přehnané zjednodušení. Ve svých příbězích bravurně mixuje minulost, přítomnost a budoucnost. Jsou to metafory, magické vize plné aluzí, ironie, sarkasmu, ale také velmi nekompromisních kritických pohledů na společnost. Tu dnešní, pochopitelně. Poslechněte si například, jak vypravěč v zatím posledním česky vydaném Pelevinově románu Snuff popisuje intelektuály: Normální intelektuál, který se pohybuje na veřejnosti, má za pohodlnější lhát takříkajíc podél siločar diskurzu, jež vždy začínají a končí kdesi v horní hemisféře Big Byzu. Tu a tam si dopřeje kohoutí křik svobodného ducha, ovšem jen v bezpečném pásmu a obvykle ve starofrancouzštině, aby si to náhodou s někým nerozházel. Samozřejmě trvale pranýřuje totalitní orkský režim. A to je všechno. O kousek dál Pelevin tuhle nevábnou charakteristiku podtrhne, když vypravěče nechá úvahu dokončit: Hlavně si nemyslete, že se na ty mládence dívám skrz prsty – sám v zásadě nejsem o nic lepší. Jako komerční vizuální umělec jsem bezesporu jen zbabělý konformista a takovýto stav věcí mi dokonale vyhovuje.
O čem je – alespoň ve zkratce – román Viktora Pelevina Snuff s upřesňujícím podtitulem Utopia. Svět někdy v daleké budoucnosti vypadá takto. Amerika a Čína se dávno rozpadly, zmíněn je také zkrachovalý Eureich, kde stejně jako jinde vládla krutá a amorální elita. Hegemonem v době příběhu je Byzantion, nadzemská, ale lidská civilizace, která dohlíží na zaostalou, podřadnou Urkajinu. Tohle nebylo přeřeknutí. Země primitivních Orků s mimořádně důkladnou byrokracií se v románu jmenuje Urkajina. Takhle si Pelevin hraje s mnoha jmény lidí i věcí. Vypravěč jménem Damilol Karpov dostane za úkol vyvolat válku číslo 221. To se odehraje tak, že z pohodlných polštářů má v Urkajině svou dálkově řízenou, zbraněmi vybavenou kamerou vyprovokovat a zdokumentovat nějakou humanitárně srdceryvnou scénku, která zdůvodní zásah Byzantia. Obvykle se zachraňuje nějaká vizuálně přitažlivá dáma v nesnázích, nejlépe skoro dětského věku. Damilolovým parťákem ve funkci pozorovatele-naváděče je Bernard-Henri Montaigne Montesquieu. Není těžké pochopit, že jde o jedovatou karikaturu francouzského publicisty a především ideologa, který zavedl pojem multikulturalismus, Bernarda-Henri Lévyho. Ten, jak známo, je také velkým propagátorem svržení syrského prezidenta Asada.
S touhle nápovědou už je zřejmé, že román můžete číst jako nemilosrdný obraz manipulací, které provázejí všechny novodobé konflikty a intervence – počínaje humanitárním bombardováním Srbska přes Irák, Libyi, Ukrajinu až po dnešní Sýrii. Žádná scifi, ale ten nejchmurnější Švejk, jakého si dovedete představit. Damilol Karpov je totiž podobný, možná ještě větší tlusťoch, ale mnohem aktivnější a cyničtější a také osudově zamilovaný. V duchu Pelevinova sarkasmu ovšem do umělé ženy, kterou si koupil a která mu nasadí kapitální parohy. Román Snuff je tedy také příběhem dramatické lásky, který by se svou nejednoznačností a nápaditostí líbil možná i Shakespearovi.
Román Viktora Pelevina Snuff vydalo nakladatelství Dokořán ve svižném překladu Libora Dvořáka.
Na rozdíl od Pelevinovy románové vize jeden z největších básníků 20. století Ezra Pound prožil důsledky mocenské manipulace na vlastní kůži. V překladu Anny Kareninové nyní vyšly jako pátý svazek Díla Ezry Pounda jeho proslulá Pisánská Cantos uvedená dvěma zpěvy, které byly z řady vydání pro svůj obsah vylučovány – jsou to zpěvy LXXII a LXXIII, pojmenované Italská Cantos.
Stručně k historii. Pound byl především za rozhlasová vystoupení v Radio Roma a za sympatie k Mussolinimu ve Spojených státech obviněn už v roce 1943 z vlastizrady. Všichni Poundovi někdejší američtí přátelé pak proti němu svědčili – s výjimkou Ernesta Hemingwaye. Pound se po dobytí Rapalla sám hlásil k Američanům, k nim ho na jeho vlastní žádost odvedli 4. května 1945 italští partyzáni. Pounda se v Janově ujali dva důstojníci CIC. Po 14 dnech ho odvezli do vojenského kárného tábora u Pisy. Strčili ho do venkovní otevřené klece s betonovou podlahou, jen s dekou a kýblem. Šedesátiletý Pound se po týdnu zhroutil, ale teprve po dalších dvou týdnech ho umístili do sanitní části, kde přežíval na polním lůžku v malém stanu. Po půl roce ho převezli do Washingtonu. V těchto podmínkách vznikaly zpěvy LXXIV–LXXXIV, Pisánská Cantos. Celý příběh podrobně popisuje německá překladatelka a badatelka Eva Hesse v eseji, který je k českému vydání připojen.
Pisánská Cantos jsou doslova zahlcená odkazy. Vysvětlující poznámky, bez nichž je orientace v eposu skoro nemožná, zaberou v knize 120 stran. Ezra Pound vytvořil těmito skladbami naprosto jedinečnou reflexi moderního světa. Základní téma možná vyjadřuje otázka ve dvojverší:
a kdo je mrtvý, a kdo ne
a vrátí se ještě do své dráhy svět?
Následuje povzdech, v kontextu stejně ironický jako smutný, za zmizelými restauracemi od New Yorku přes Vídeň po Sankt Petěrburg.
Pátý svazek Díla Ezry Pounda, Italská Cantos a Pisánská Cantos, vydalo stejně jako všechny dosavadní části tohoto velkého edičního projektu v překladu Anny Kareninové nakladatelství Atlantis. Je to počin, kterému bych přál titul překlad roku.
Také v Brně, ale v nakladatelství Větrné mlýny, vyšla nedávno ještě jedna kniha, která má rovněž charakter souborného vydání. Je to ale naše domácí, česká tvorba. Arnošt Goldflam je jakousi neokázalou divadelní a také spisovatelskou stálicí. Po sedmi letech od vydání knihy dvanácti jeho her pod názvem Písek a jiné kousky vyšel nyní druhý soubor – jmenuje se Horror a další hrůzy a obsahuje včetně tří kratičkých dramoletů celkem dvacet Goldflamových dramatických textů.
Goldflamova poetika je pozoruhodně jednolitá a díky tomu dobře poznatelná. Goldflam je neobyčejně klidným vypravěčem, ale díky smyslu pro detail a překvapivé zvraty dokáže z banálních všedních situací vytvořit působivá horká i hořká dramata. A ta se divákům, v případě knihy stejně tak i čtenářům vrývají do paměti jako drobná mementa. Mementa v tom smyslu, že něco podobného se může stát každému, vám i mně. Když jsem teď Goldflamovy hry pročítal, také mi připomněly Haškův velký román, ale jinak než Pelevinův Snuff. I v Goldflamových příbězích je vlastně všechno, nebo skoro všechno. Jen je to rozházené ve více textech, které postupně jako mozaika skládají obraz života a světa. A ten obraz se může jmenovat stejně jako kniha: Horror a další hrůzy.
Nakonec vám dnes nabídnu spolu s knihou výletní cíl. Uprostřed trojúhelníku s vrcholy Tábor, Bechyně a Soběslav leží obec Želeč. Farmář a dva roky už také provozovatel Pivovaru Obora Martin Novák koupil před lety starý želečský špejchar a rekonstrukcí do podoby muzea a galerie věnoval budově nový život. V muzeu je stálá expozice staré zemědělské techniky a obrazárna, v níž se od roku 2012 vedle stálé expozice střídají aktuální výstavy. Začátek roku patřil kresbám Jiřího Šlitra, Jiřího Suchého a Rudolfa Mejsnara. Po výstavě nazvané Moment, ostřím tužku! zůstala jako její trvalý doprovod nenápadná stejnojmenná unikátní knížka kreseb Jiřího Šlitra. Vydala ji s podporou obce Želeč Nová tiskárna Pelhřimov.
29.5.2017
