Show Ivana Krause - samí šampióni
Ivan Kraus
Vyšla nová kniha autora, jehož ironický pohled na lidskou komedii všude kolem nás, je už něčím, jako tradiční značkou. Jistý konzervativní přístup ke světu, určitá nepraktičnost, ďábel zádrhele ukrytý v detailu. Často takové saturninovské psaní čili parodie na gentlemanství a malicherná světáckost ve fraku od slámy.
VE ČTVRTEK VEČER byla řada na Karlovi. Když má službu, vyhýbá se kopcům kvůli problému s brzdami svého prastarého vozu. Pokud musí parkovat na nerovném terénu, zajistí kolo, aby auto nesjelo. Někdy vozí s sebou i cihlu. Miluje bezmezně svou starou renaultku. Mohl by si koupit nové auto, ale je přesvědčen, že jeho model, který se už nevyrábí, je dokonalý. Kdykoli auto zavylo, Karl sykl, jako by se uhodil. Tvrdí, že je s autem srostlý. Ví přesně, na kolik má zmáčknout spojku, jak přidat rozumně plyn, jak brzdit a řídit.
Renaultka je jeho milenka, o kterou se nemusí s nikým dělit.
„To jsou péra,“ řekne, když se ozve záhadný zvuk.
„Tohle bylo levý zadní,“ upřesní diagnózu a sdělí spolucestujícím, že zadní péro vydává hlubší zvuk než přední. Zvuk pravého zadního péra je hlubší než zvuk levého zadního péra. To nejprve kvikne a teprve pak zabručí.
„Je vidět, že jsi měl bejt lékařem,“ řekne Eugen.
„Odborníkem na klouby a šlachy,“ dodá Albert.
Karl si zapálí cigaretu a požádá je, aby byli tak laskavi a trhli si nohou. Když se mu podaří na křižovatce zabrzdit, ozve se jiný zvuk. Eugen na to reaguje poznámkou, že by neměl jezdit tak rychle, měl by snížit rychlost.
„Na takových třicet kilometrů v hodině,“ navrhne Albert.
„To je moc, neměl by jet víc jak dvacet.“
„Za hodinu?“
„Za den,“ vysvětlí Eugen.
Karl poznámky nesnáší.
„Komu nevyhovuje tento dopravní prostředek, může si vystoupit.“ S tím nemohou ti dva souhlasit. Všichni tři se střídají ve službě a každý z nich má mít spolehlivé, pohodlné a
jízdy schopné vozidlo. Karl se hájí. Auto je v pořádku, jen je poněkud přetížené. Chvilku je ticho. Pak se Eugen zeptá Alberta, co měl k večeři.
„Salám, chleba a sýr.“
„Kolik čeho?“
„Tři kolečka salámu, tři chleby a tři plátky sýra.“
Eugen odhadne váhu své večeře. Pak se zeptá Karla, kolik čeho snědl a vypil. Karl vypil jen několik piv.
„V tom případě je nadbytečná váha auta způsobená tím pivem,“ rozhodne Eugen. Vůz znovu vydá zvláštní zvuk.
„To byla náprava,“ hlásí Karl a sdělí spolucestujícím, že pokud jede sám, náprava se neozve. Eugen se zeptá Alberta, co má na sobě. Albert hlásí: trenýrky, tričko, ponožky, košili, kalhoty, bundu a boty.
„A co máš v kapsách?“
„Zapalovač, cigarety a klíče.“
„Kolik cigaret?“
„Osmnáct.“
„Nad deset je to váhově kritická dávka,“ usoudí Eugen. Slibuje, že až pojede příště Karlovým autem, nechá doma pro jistotu drobné a zapalovač, aby autu odlehčil tu hroznou dřinu. Albert se zamyslí nad tím, jestli potřebuje mít pod košilí ještě tričko.
„Cigarety bych taky nemusel vozit,“ napadne ho.
„Ty si můžeš koupit v hospodě a nemusíš zatěžovat auto,“ poznamená Eugen.
„Krom toho bych mohl postrádat kapesník. Můžeme mít jeden všichni dohromady.“
„Komu se v autě nelíbí, může vystoupit,“ ozve se Karl. Vůz vydá nový zvuk. Eugen tipuje levý reflektor. Albert pravý. Karl si zapálí cigaretu a otevře okno.
„Tohle auto mám rád už proto, že se v něm mohu otužovat,“ řekne Eugen. Karl má svou teorii na topení ve voze.
„Vůz má skvělé topení, jen potřebuje chvilku na to, aby se zahřálo.“ Eugen odhaduje, jakou nejnižší teplotu vydrží člověk a jaká je životu kritická. Albert se zmíní o Amundsenovi a
dobyvatelích pólu. Ozve se nový zvuk.
„Asi budu muset nechat vyměnit spojku,“ řekne Karl.
„Já bych ji neměnil,“ ozve se Albert.
„Proč ne?“ zeptá se Eugen.
„Protože bych nechtěl riskovat, že automechanik uvidí celý motor.“
„Musel by se předem varovat, aby neměl šok.“ Karl přibrzdí. Albert s
Eugenem uvažují o tom, co všecko by nechali vyměnit, kdyby jim auto patřilo. Dospějí
k závěru, že by bylo nejlepší vyměnit řidiče. Karl opakuje, že pokud mají spolucestující nějaké námitky, mohou vypadnout. Pak cosi zaslechne a
zaposlouchá se. „To se stává jen někdy v zatáčkách. To si jen něco sedlo a něco jiného se maličko roztáhlo, ale zase se to narovná.“
„Nejlepší by bylo jet pořád rovně,“ soudí Eugen.
„Ale jen za dobrého počasí.“
„A raději nebrzdit.“
„Určitě ne za jízdy,“ uzavře úvahu Albert.
Karl nereaguje. Pustí rádio, které šustí a prská. Jakmile na rovině ubere plyn, bude poslech zase perfektní. Rádio není dobře odizolováno od motoru. Vinen je mechanik Hans, který zaskakoval za Heinricha, když si Heinrich zlomil ruku. Jedou do kopce. Motor řve jako z
posledních sil. Karl gestikuluje, ale není mu rozumět ani slovo. Není to nutné. Určitě se to týká výjimečných kvalit skvělé renaultky.
