Popsat svoji rodinu s těmi nejhoršími úmysly
Alice Flemrová
Role vypravěče knihy Alessandra Piperna S těmi nejhoršími úmysly se ujímá ten nejmladší. Daniel Sonnino je hrdinný zcizovatel dámských punčocháčů, neurotický onanista a mytoman s woodyallenovským profilem. Přistupuje k psaní ságy své rodiny „s těmi nejhoršími úmysly“: své příbuzné zkoumá a soudí a dělá vše pro to, aby odhalil jejich slabosti a jejich viny, špehuje je, vyslýchá je, klade jim nepříjemné otázky. Nutno dodat, že nešetří žádnou z postav románu ani sám sebe.
Název románové prvotiny italského prozaika Alessandra Piperna (1972) na první pohled trochu provokuje, vzbuzuje otázky. Čí jsou ony nejhorší úmysly? táže se čtenář. Autora, vypravěče, postav? Je to odkaz k příběhu nebo k životnímu postoji? Odpověď není zcela jednoznačná, ale rozhodně můžeme říct, že název s obsahem díla souvisí.
Románový vypravěč Daniel Sonnino má s empirickým autorem Alessandrem Pipernem ledasco společného: oba jsou poloviční Židé (po otci), narodili se a vyrostli v Římě, patří k téže generaci, přednášejí literaturu na vysoké škole (Piperno učí francouzskou literaturu na římské univerzitě Tor Vergata) a napsali odbornou publikaci o vztahu spisovatele k jeho židovskému původu. Ta Danielova se jmenuje Všichni Židé antisemité. Od Otto Weiningera po Philipa Rotha, zatímco Alessandro Piperno vydal v roce 2000 kritický esej s názvem Antisemita Proust, v němž o vztahu autora Hledání ztraceného času k židovství mimo jiné napsal, že Proust je živoucím důkazem toho, že „může existovat psýcha, v níž se zmítá skrývaná a podvědomá hrdost na příslušnost ke kastě odlišných, ale která si současně plně uvědomuje nedostatečnost tohoto stavu až do té míry, že v jistých intervalech propuká v záchvaty hluboké zlosti namířené proti vlastní osobě, proti svému lidu, proti svým neovladatelným atavismům“. Citovaný úryvek by se dal dobře vztáhnout i na Pipernova vypravěče, pod jehož explicitní protižidovskou záští, živenou zejména jeho pozicí „míšence“ a vyvržence („Ty nejsi Žid,“ opakuje mu jeho otec) a kulminující ve výše zmíněném eseji (o němž ale sám přiznává: „jestli [byl] pro nebo protižidovský, to nikdo nikdy nepochopil“) se skrývá náklonnost jak k rozmařilým a zhýralým semitům z jeho rodiny, tak k „židovství“ obecně (vyplývá to i z pasáží věnovaných Izraeli). Tato bezděčná náklonnost se projevuje zejména větší shovívavostí k postavám Židů, kteří se přes všechny své nectnosti jeví jako sympatičtější než jejich nežidovští spolu- a protihráči.
V podstatě je dodrženo pravidlo, o němž hovoří Daniel v souvislosti se svou knihou o židovských spisovatelích: „Copak už celá staletí, tisíciletí nemluví Židé špatně o Židech jen za jediným účelem, aby o nich mluvili dobře, a gójové nehovoří pěkně o Židech jen proto, aby je pomlouvali?“
......
Když v roce 2005 román S těmi nejhoršími úmysly vyšel, stal se rázem literární událostí – dočkal se literární ceny Viareggio a ceny Campiello za prvotinu – a bestsellerem s dvěma sty tisíci prodaných výtisků během prvních měsíců. Přijetí však nebylo jednomyslné. Literární kritika a čtenářská obec se rozdělily na dva nesmiřitelné, extremistické tábory. Jedni opěvovali jazykový talent nového Prousta a italského Philipa Rotha, jiní dílo zavrhli pro jeho „verbální inkontinenci“ a autorovi vyčítali samolibost, exhibici, lacinou provokaci, přehnané ambice. Našli se dokonce i tací, kterým vadil jeho původ, styl oblékání, majetek jeho rodiny. Dnes, poté co emoce opadly a Alessandro Piperno napsal další dva objemné romány, můžeme debut posoudit s odstupem i větším nadhledem. Není sporu o tom, že román
vykazuje určité příznaky ambiciózní prvotiny, napsané autorem s nesmírně bohatým literárním zázemím, autorem, který je živen literaturou, který se výukou literatury živí. Naštěstí je to
také autor vybavený dostatkem sebeironie, jež ho bezpečně vrací na zem. Při četbě jeho dalších děl si uvědomíme, že se posléze zbavil onoho syndromu literárního debutanta, který výstižně okomentoval v prvotině slovy o tom, že začínající spisovatel netouží tolik po úspěchu, jako po příležitosti. Svůj první román napsal, jako kdyby to byla jeho první a poslední šance, a on chtěl ukázat, co všechno dovede, a odmítal zahodit jediné písmenko. To je však zároveň i kladem knihy, protože psát umí a upoutá nás naléhavostí hlasu vypravěče. Literární modely a vzory (spisovatelé citovaní v mottu, již zmíněný Roth, Nabokov, Kafka, Tolstoj a samozřejmě Proust, ale seznam zdaleka není úplný) jsou sice v knize čitelné a autor se k nim otevřeně hlásí, zároveň nám však předložil velice osobní příběh a osobní hledisko. I Pipernovi kritici a nepřátelé museli uznat, že se v současné italské próze objevil nový typ románu a vypravěče, v kontextu doby zcela atypické dílo. Nejde přitom jen o jiný, nový obraz italského Žida, o němž jsme už mluvili, nebo o skutečnost, že nás děj zavádí mezi zbohatlíky a snoby, do prostředí, kde i ti takzvaně „chudí“ nevědí o chudobě nic, tedy do prostředí, které není v moderní italské próze příliš často traktováno, a pokud ano, tak jen jako kontrapunkt. Jde především o to, že se objevil román, který můžeme označit za poctivý ve smyslu tradičního uchopení tohoto plastického žánru: Piperno chtěl do své prvotiny vměstnat celý svůj svět, prožitý i načtený, a odvážně čelil tomuto úkolu, přestože si byl jako poučený „člověk od fochu“ vědom toho, že není v jeho (protože není v ničích) silách jej plně uchopit a porozumět mu. Podobnou odvahu i vášeň projevila naposledy v italské literatuře, zejména je-li řeč o románových prvotinách, patrně Elsa Morantová ve své několikasetstránkové a v době svého vzniku rozporuplně přijaté sáze Lež a kouzlo (Menzogna e sortilegio, 1948).
Pipernův vypravěč je mnohomluvný jazykový akrobat, jeho nutkavá potřeba sebeukájení jako kdyby místy ovlivňovala i jeho verbální projev, je nedůvěryhodný, přiznává se ke své bájné lhavosti, občas sám neví, zda se to, co vypráví, stalo, nebo je to jen výplod jeho fantazie, navíc se mu v paměti podivně pomíchala data, takže kdybyste chtěli rekonstruovat fabuli příběhu, nebude sedět snad jediný časový údaj, ale promlouvá jasným hlasem, který přes všechnu ironii a sarkasmus a zálibu ve frašce bere svět, o kterém hovoří, vážně. Daniel Sonnino je ve svém megalomanství a svých nejhorších úmyslech upřímný.
Alice Flemrová, překladatelka, ukázka z doslovu knihy
