Kniha Rytíř sedmi království je souborem tří vzájemně provázaných novel – Potulný rytíř, Přísežný meč a Tajemný rytíř, které velmi volně předcházejí románové sérii Písně ledu a ohně. Přestože se významných událostí z minulosti sedmi království vždy jen dotkneme, i zde se setkáváme s představiteli rodů Lannisterů, Greyjoyů, Tyrellů, a především dosud velmi rozvětveného a rovněž velmi „živého“ královského domu Targaryenů. Oproti rozmáchlejší a mnohem velkorysejší románové pentalogii (dosud; každá kniha čítá cca 1000 stran) je povídkový cyklus samozřejmě mnohem komornější, nese charakter dávných vzpomínek, někdy úsměvných, jindy velmi teskných.

Dunk pochovává svého pána, sera Arlana. Sám se vzápětí stává rytířem a přijímá (s jistou nevolí) pod ochranu panoše Egga, aby mohl koloběh středověkého konceptu rytířství pokračovat. Nadále se daří vysledovat i jisté prvky iniciačního románu. Oproti pronikajícímu postmodernímu relativismu a depresivnímu politikaření Her o trůny přinášejí Dunkovy příhody jednu zásadní optimistickou myšlenku – že na světě není mocných a bezmocných, vysokých a nízkých. Cestování v sedle doprovázejí rozhovory rytíře s panošem, ale také prince s poddaným. Potulný rytíř je morálně silnější než mnozí princové a hrabata (serové) a hodnoty rytířství pro něj dosud něco znamenají. Provází jej i odkaz mrtvého Arlana, kterému ale nikdy neřekne jinak nežli „starý“, a stejně je tomu i u ostatních jmen – Dunk, ale i Duncan Vysoký, Egg, ale i Aegon (s přezdívkou nikoli náhodnou, protože pod slamákem skrývá vyholenou hlavu, jež nemá daleko k vařenému vajíčku, tedy anglickému „egg“). Dunkova vítězství jsou často dosažena nízkým původem a rváčskou minulostí v Bleším zadku spíše než rytířskými ctnostmi a uměním meče.

Vzpomínkový charakter knihy prohlubují četné repetice. Mrtví z první novely pronásledují Dunka ve snech a vzpomínkách i v obou pokračováních. Nutí ho přemýšlet o jeho poslání na tomto světě. Hrdina si nese cejch toho, který zavinil smrt někoho mnohem důležitějšího, než kým by se sám kdy mohl stát. Nebo by mohl? A vracejí se i další vzpomínky. Oceli, dube, chraňte mě, jinak mě zahrabou do země, ozývá se Dunkovi v hlavě, kdykoli třímá v rukou dřevec a rozjíždí se do bitvy. Dunk, co vypil truňk, tupý jako lenochův meč byla zase oblíbená věta, jíž častoval nedovtipného klacka starý Arlan, a již si nyní už trochu rozumnější klacek připomíná pokaždé, když se vlastní vinou dostane do další bryndy. (Mimochodem zde jsem slovní hříčku zcela nepochopil, a pokusil se ji tedy pro čtenáře vyhledat v originále. „Dunk the lunk, thick as a castle wall.“ Lunk je zkrácenina slova „lunkhead“, což znamená moula nebo trouba. Celý překlad by tedy byl zhruba: „Hlupák Dunk, co je silný jako hradní zeď.“ Ale chápu, že na jméno Dunk se rým – má-li být zachován význam fráze – hledá těžko.)

Martin zůstává i v povídkách věrný svému perfekcionistickému smyslu pro detail (erby, výstroj, seznam jídel), na malém prostoru se této kratochvíli naštěstí věnuje znatelně méně. (V Písních ledu a ohně mě tyhle vyčerpávající výčty od četby vždy spíše odrazovaly. Je to podobné, jako když Fuks ve Vévodkyni a kuchařce věnuje celou kapitolu studii o zrcadlech nebo když vám Eco ve Jménu růže předestře kompletní historii františkánské­ho řádu.)

Ze tří novel je ta poslední bohužel také nejslabší. Jednak dějově částečně kopíruje první příběh (rytířský turnaj), jednak nedává odpověď na zásadní otázku, již si Dunk stále dokola pokládá. Je ale možné, že není všem dnům konec a s oběma protagonisty se nevidíme naposledy, třeba právě na slibované pouti k severní Zdi. Tohle donkichotské putování se totiž blíží písni – někdy hravé, jindy tklivé a jímavé – daleko více než celé Písně ledu a ohně, a troufám si říci, že je ve všech ohledech překonává.

Radek Hochmal, převzato z webu Dobrá čeština