Knižní pól Olgy Stehlíkové
Olga Stehlíková
Praha se v různých podobách vrací do české beletrie - to asi měla na mysli v tomto dílu Knižního pólu Českého rozhlasu 3 - Vltava bystrá literární redaktorka. O kom bude řeč? Minimálně o Marku Tomanovi, Petru Stančíkovi a Zuzaně Kultánové, čerstvé držitelce Ortenovy ceny.
Pražský mýtus, topos Prahy, Praha magická – to už jsou dnes témata úctyhodných konferencí a objemných diplomových a disertačních prací. S fenoménem pražské či staropražské literatury bývá ale spojován spíše přelom 19. a 20. století a místní německo-židovská literární tvorba; s Werfelem, který svou literární kariéru zahájil německu básní „Die Gärten der Stadt Prag“ - Zahrady města Prahy, Kafkou a zejména mystikem Meyrinkem a jeho Golemem funícím v první řadě. Zdá se, že románová Praha pozdního středověku i dneška začíná mít, poté co silně ožila například v poezii skupiny 42 nebo v Hrabalových a Kunderových dílech, svého nástupce i na přelomu jiných století – 20. a 21. Coby časová kulisa nepřestává být pro tento románový prostor zajímavé 14. století, ale nověji i století 19.
Postmoderní ikony Daniela Hodrová s trilogií Trýznivé město nebo Michal Ajvaz s knihou Druhé město, ale i příslušníci nyní střední prozaické generace, především Miloš Urban se Sedmikostelím, Emil Hakl s procházkovým románem O rodičích a dětech či snad i Jáchym Topol s pražskými romány Sestra a Anděl, tvoří páteře motivického světa, založeného na konci 19. století. Pražské reálie, celý ten turisty obdivovaný místopisný komplex, vytváří příznačnou – většinou dosti temnou a tajuplnou – atmosféru, v níž se stěží může odehrát něco idylického. Vždyť nejen uličky, proluky, náměstí, chrámy, ale raději hřbitovy a nejrůznější temné chodby a katakomby jsou prostorem, v nichž se děje těchto próz odehrávají nejčastěji.
V novodobých staropražských románech, situovaných časově do nejtěžších období národní či místní historie, jsou vyvolávány právě ty přelomové okamžiky, kdy význačné osobnosti přicházely o ctěné hlavy nebo kdy vrcholily spory národnostní a krutě na sebe narážela Praha německá, židovská a česká. Identita a cesta fyzické postavy, často vypravěče-putovníka, hledače symbolického pokladu, jímž bývá v nejobecnějším smyslu poznání, splývá či je přímo nahrazena identitou místa. Procházka Prahou coby metonymie cesty světem, bloudění za vlastním já, je chůzí po detailní mapě s přesnými souřadnicemi a dobrou znalostí jejich historického pozadí. Magie a čáry jsou při tom víceméně nasnadě, zvlášť pohybujeme-li se spolu s postavami těchto románů v epoše, která jim ráda věřila a jejich existenci tak či onak podporovala. Oživování míst jde tak daleko, že postavami próz se – nejen v dílech Miloše Urbana, ale nově třeba i Marka Tomana – stávají obdivované pražské budovy, stavby sakrální i profánní. Vypravěčem Tomanova románu Chvála oportunismu je sám Černínský palác, jehož milou je Loreta, a takové Urbanovo Sedmikostelí nese titul zcela výmluvný. V hmatatelném městě či pod ním se ostatně už v pražských prozách počátku 21. století často ukrývá druhé, skryté město a tyto personifikované urbánní figury jako by se sebou soupeřily, prorůstaly sebou - spolu s křížením historických epoch. Z prozaických žánrů je pro starou Prahu vyvoláván nejen gotický román, historická freska, ale i atmosféra a vypravěčské postupy filmu noir.
Po prvním desetiletí aktuálního století stověžatý genius loci podnítil české prozaiky k pragofilní renesanci znovu: hybateli nové vlny jsou zmíněný Marek Toman, nejen s Chválou oportunismu, ale i s předchozím románem Novina o hrozném mordu Šimona Abelese, nebo David Jan Novotný s oceněným románem z r. 2010 ze zaplavené Prahy Sidra Noach, i Petr Stančík s komisařem Durmanem z Literou oceněného Mlýna na mumie. Někteří prozaici se s radostí noří do prostředí židovského ghetta a špinavých stok pražského středověku, jiní do 60. let 19. století - a spolu s tím také do archivů a knihoven: jejich prózy jsou totiž založeny méně na fabulaci a více na nastudovaných dějinných faktech. Nejmladšími vyznavači tohoto typu staropražské prozy je František Kalenda, který se věnuje v historickém detektivním románu Vraždy ve znamení hvězdy dvornímu lékaři královny Anny Falcké, jenž vyšetřuje zločiny připisované pražské židovské komunitě, a Zuzana Kultánová. Ta ve stejnojmenné novele beletristicky zpracovala skutečný příběh Augustina Zimmermanna, který v nerovném boji s převratnou dobou průmyslové revoluce v pomatení mysli vyvraždí svou rodinu. Žádný z těchto mladých pražských prozaiků už ale neoživuje filosofický rozměr polistopadové či postmoderní pražské prózy hodrovsko-ajvazovské, s navazovatelem v osobnosti Miloše Urbana: totiž motiv města jako labyrintu, který je paralelou k labyrintu jazyků, ke světu jako takovému, ani vyhrocené symbolické vnímání centra a periferie, o to více rozvíjejí linii krváků. Praha je u nich skutečně pouhou kulisou.
Augustin Zimmermann, hlavní protagonista novely odehrávající se v šedesátých letech devatenáctého století, je ztělesněním osobní prohry, osudové tragédie, modelem slabošského loserovství, provázeného příznačně alkoholismem. Existenční nouze a neschopnost dostát nárokům doby se u něj snoubí s bídou charakteru, jehož pokřivenost vyvrcholí v závěrečné tragedii. Převratné společenské změny Augustin Zimmerman jednoduše nestihl.
16.5.2017
