Pro užitečné zkušenosti vypusťte děti do přírody!
Andreas Weber
Štěstí v přírodě je bezplatný dar, tak jako se dává slunce rostlinám, které z jeho energie vytvářejí celou biosféru. Jeden z nejhlubších účinků jiných živočichů na dětskou duši možná tkví v tom, že v kontaktu s nimi děti znovu rozpoznávají jako princip života toto dávání, toto už navždy darované. V našem světě plném efektivity, který vítá i ty nejmenší podle zásady „nic není zadarmo“, mohou děti potřebovat právě tuto zkušenost k tomu, aby si uchovaly svůj vnitřní svět.
Zkušenost světa u dítěte
Jednu slunečnou sobotu na začátku května kráčela Emma s Maxem do pekařství pro housky. Děti si ze své ranní vycházky přinesly zvířata. Max našel venku u starých, jako papír rozpadlých klád nějaký velký druh hmyzu. Šlo o nějaký neobvyklý druh včely nebo vosy. Létací svaly měla čistě vyžrané ze zad. Ještě hýbala nohama, stejně tak i zadní částí těla, která sebou trhala ve vlnovité peristaltice, která je u hmyzu totožná s naším lapáním po dechu. Vedle ústního otvoru se kmitalo jedno maličké černé tykadlo. Vosa byla téměř tak velká jako sršeň. Tělo jí svítilo krásnou černohnědou barvou, od které se odrážela průsvitná křídla s tmavým orámováním. Záda jí zdobil nádech do oranžova a žlutá skvrna. Všechny tři nás zachvátil smutek, smutek a přece i štěstí z toho nálezu. Vyhledali jsme si vosu v Pareyho encyklopedii hmyzu. Byla to velká paličatka březová. Byla vzácná a krásná, jedna z drahocenností z truhlíku přírody, které občas spatří jen ti zasvěcení. Její nohy slabě sahaly na lakovaném jídelním stole do prázdna. Emma chytila živého, takřka nezraněného chrousta. Byl v pytlíku od housek, který ti dva bez okolků vyjedli a přeměnili na kasematy pro tohoto velkého brouka. Mé dceři svítily oči. Byl to opravdový chroust, takříkajíc pan Bzučoun osobně. Chyběla mu jedna nožička. Děti pro něj natrhaly listí, lískové, zimolezové, ořechové, dubové – čerstvou, jemnou zeleň, o které bylo hned všem jasné, že bude broukovi chutnat. Něco tak čerstvého, jemného, voňavého, mladého, živoucího! Šok z napůl mrtvé paličatky březové byl ještě čerstvý a musel být pohřben při dožínkové mši. Několik hodin, až do svého oficiálního propuštění, seděl brouk v proděravěné papírové krabici. Pod ochranou ořechového listu mu tiše tepaly boky.
Co se děje v srdcích našich dětí, když procházejí tímto jarním světem v celém jeho lesku a v celém jeho trápení, když jej křižují jako cítění mezi jiným cítěním, jako duše v biotopu duše? Na jaké poznávací a zkušenostní procesy zde narážejí a proč? Vypátrat, jaký má smysl, že naši nejmenší jako posedlí vyhledávají přírodu, znamená ptát se, co to je, být naživu. Tedy pátrat po tom, co značí být živým tvorem v živém kosmu, který tohoto tvora zrodil. Na takové otázky naše kultura z velké části nebere zřetel. Možná to jsou obtížné otázky, ale jsou obsaženy v těch nejjednodušších životních hnutích, které cítíme my všichni. Jsou to otázky, které klade dítě a kterými dospělé přivádí k bezradnosti. Kde jsem byl, než jsem se narodil? Musím jednoho dne umřít? Proč? Jak to, že se stanu zase zemí? Proč existuje víc druhů květin než jeden jediný? Právě na tyto otázky lehké jako facka rodiče a učitelé neznají odpověď.
Zapudili jsme je z našich oficiálních rozhovorů. Místo toho jsme se rozhodli, že budeme ke světu přistupovat zkrátka jako k něčemu neživému. Věříme, že se skládá z němých a mrtvých částeček hmoty. Tato víra je hlubší příčinou skutečnosti, proč většina lidí zdůvodňuje velký význam přírody pro děti tím, že skrze zážitek jiných zvířat a rostlin se naši potomci
stávají chytřejší, duchaplnější nebo zdravější. Z takovéhoto úhlu pohledu nahlížíme na přírodu jako na materiál. O to však nejde, jde o to, jak moc jsme živí. Sousedství s jiným životem je nezbytné k tomu, aby rozvíjející se člověk mohl porozumět sám sobě. Není tím myšleno žádné analytické chápání lékaře nebo forenzního psychologa, nýbrž něco podobného,
jako to, co se dozvídáme od svého těla, když sbíháme ze svahu, hnáni pružností vlastních svalů. Děti musejí zažívat samy sebe uprostřed života, aby se mohly stát lidmi. Neboť být humánní znamená v prvé řadě být živý. Americká literární vědkyně Louise Chawla, která se zabývala vnímáním přírody u dětí, se domnívá: „Děti vidí na zvířatech to, co jsou ony samy: autonomní, koherentní aktéři s intencemi a emocemi.“A musíme dodat, že pouze, vidí-li to na zvířatech, vidí-li, co znamená svobodně,procítěně jednat, mohou se to naučit i ony samy.
Nedávno měla moje dcera nevděčný úkol vykartáčovat našeho černého kudrnatého křížence pudla. Ani pes, ani dcera nemají rádi, když je třeba rozčesávat kožich, který se rychle zplstí. Když se Emma dostala k obzvlášť zamotané zcuchanině pod bradou, pokrčila rezignovaně rameny, podívala se na mě, ukázala si na krk na stejné místo a prohlásila:
„Tati, nejde mi to rozčesat, Fazolka to tady má moc zacuchané!“ Pudl také zvedl hlavu a tázavě na mě pohlédl, nejinak než jeho sourozenec – lidské štěně. Kde byla hranice mezi dítětem a psem, mezi jedním životem a druhým?
Americká pedagožka Gail Melson popisuje jednu vyučovací hodinu, při níž děti probíraly zpěvné ptáky na příkladu červenky obecné. Na konci hodiny všechny poskakovaly a poletovaly po třídě.100 Také toto byla jedna podoba tělesné moudrosti, kterou mnozí dospělí dávno zapomněli. Děti ukazují, že přírodní tvorové jsou stejní jako ony, ale jsou takoví v jiné podobě. Příroda je já, protože i mě naplňuje živost. Nesmí--li se dítě nikdy proměnit ve zvíře, zůstane toto bohatství nevyčerpáno. Moje dcera se nedávno vrátila ze školního výletu celá rozhořčená. Se třídou navštívili zoologickou zahradu. „Jaká byla cesta?“ zeptal jsem se.
„Dobrá,“ řekla, pak se odmlčela a váhavě dodala: „Ale tati…“
„Ano?“
„Hráli jsme si na lamy, ale nesměli jsme na sebe přitom plivat.“
Potom co vědci dlouhou dobu chápali děti jako omezené instinktivní stroje nebo – což je opačný extrém – jako prázdné bílé stránky, které lze libovolně popsat pravidly a povinnostmi, začíná se dnes jejich obraz měnit. Kognitivní psychologové poznávají, že děti přicházejí na svět jako plnohodnotní živí tvorové a jsou vybaveny způsoby chování, které nelze ignorovat, chceme-li jim umožnit zdravý rozvoj. Přitom vychází najevo, že děti jsou při rozvíjení svých vlastností odkázány na vzájemnost. Aby mohly utvářit své já, potřebují nějaké ty. Žádné ono, něco, nýbrž ty.
16.7.2015
