V tom lze spatřit pojítko (nejen) s evropským člověkem, kterého provází šeď pracovních dní, bezprizornost, nejistota a zároveň rozumové popírání vyššího smyslu čehokoliv. Ani přes svou urputnou snahu nedokáže racionálně popřít důležitost a moc sociálních vztahů. „Sílu té situace, která mezi námi úplnou náhodou nastala. Protože bylo jasné, že se už nikdy nezopakuje.“ A Cukurua ztráta této síly doprovází v nejrůznějších nuancích celé roky, dokonce desetiletí.

Soustředění na pachuť dávné zrady je provázáno do příběhu, který má téměř detektivní konstrukci. Murakami hlavní postavě umožňuje ohlížet se o šestnáct let zpátky do minulosti a každý ze střípků zasazovat do mozaiky přítomnosti. V mnoha událostech rozpoznáváme vlastní život, zároveň cítíme, že Cukuruovi se od jisté chvíle děje něco výjimečného a neopakovatelného, i přesto, že je naprosto obyčejný. A naléhavě potřebujeme vědět, co se bude dít dál. Potvrzuje se tu dřívější zkušenost, že Murakami dokáže přikovat čtenáře ke knize a nepustit ho, dokud se poctivě nedočte na konec. Posledních pár desítek stran už jen „hraje o čas“ a ujišťuje o tom, že kniha je skutečně všedním příběhem bezbarvého jedince. O tom, kolik času zabere zapamatovat si název, ani mluvit nemusím.

Haruki Murakami dokáže brilantně komponovat nálady svých knih. V této knize mu v tom pomohla nejen vážná hudba (opakující se motiv Le mal du pays od Franze Liszta), ale i barevnost japonských jmen a schopnost probouzet čtenářovu obrazotvornost popisem, metaforou, metonymií či přirovnáním. „Jednoho dne se znenadání vypaří. Bez vysvětlení a bez pozdravu. Pouto, co stále ještě poklidně tepe horkou krví, která v něm proudí, přeseknou sekyrou ostrého ticha.“

Cukuru Tazaki zdařile popisuje své pocity, ostatní lidi a místa. Jeho očima nás Murakami vpouští nejen do Tokia, Nagoji a Helsinek, ale i do našich vlastních myšlenek a představ. Autor pracuje s charakterovou deskripcí tak, že se zaměří na detaily vzhledu, které čtenáři nenápadně sugerují osobnost dané postavy – ať už jde o vyhrnuté rukávy od košile a komínek cigaretového kouře, mátově zelené šaty, anebo o zálibu ve výrobě porcelánu. Murakami si libuje i v naprosto absurdních detailech, které však navozují určitou atmosféru. „Aka přehodil nohu přes nohu a rukou smetl z okraje nohavice svých plátěnek nitku, která se mu tam zachytila.“

Murakamiho parketou nejsou dialogy. Jako by se jimi snažil knihu pouze oživovat a zpestřovat. Jsou nekonzistentní a nepřirozené, narativní a málo dramatické, často kostrbatě šroubované, vyznívají nevěrohodně. To škodí zejména ztvárnění Cukuruova vztahu se Sárou, které na dialozích staví. Kniha jako celek však není založena na přímých řečech a dramatické situaci, poutavá zápletka je pro Murakamiho jen východisko k tomu, aby uvedl na scénu archytypální postavy a rafinovanou skladbou hudebních a vizuálních motivů vyvolal velmi konkrétní náladu. Jeho imaginace je přesná, každá událost, každý pocit, každá osoba mají v líčení Cukurova putování přesně dané místo. Významné místo ve výjimečně banálním příběhu jednoho bezbarvého a bezvýznamného člověka.

Jana Fleglová, převzato ze stránek Dobrá čeština