Co udělal As‘ad, seržante Muchtáre?
Tomáš Weiss
Zatímco jsme jako zvěř pobíhali po lesích a ráchali se v bažinách, v Egyptě bydleli lidé s vysokou kulturou a s mimořádnými intelektuálními schopnostmi. I s takovým předznamením se dá přistoupit k k výběrou moderních egyptských povídek.
Ukázka z povídky Tři zelení kanárci:
Mistr ‘Abdo, pracující jako ojmagí1, je náš soused. Jednoho dne nechal svého syna As‘ada ve svém krámku a odcestoval do Iráku. As‘ad byl chlapec vysoké postavy a světlé pleti. V nepřítomnosti svého otce přicházel po škole do jeho dílny a nakrmil dva zelené kanárky v kleci zavěšené nad vstupními dveřmi. Poté zavřel dílnu a nikdo z nás ho neviděl až do pozdních odpoledních hodin. To jsme ho opět spatřili, jak otvírá krámek, zametá, kropí rozpálený asfalt před vchodem a sedí na židličce z bukového dřeva. Vždy ji umístil před vchod, posedával na ní a v odpoledním vánku se učil z knihy. Do té chvíle se nevyskytl jakýkoliv problém. Nikdo z nás tedy neočekával, že by se stalo něco, co by mohlo narušit tuto každodenní rutinu.
Jednoho dne jsme slyšeli v našem sousedství, jehož obyvatelé byli známí svou vlastností vše zveličovat, že se As‘adovi přihodilo něco, co zcela narušilo obvyklý chod jeho dne. Poté, co otevřel dílnu, zametl před prahem, pokropil asfalt vodou a vysedával s knížkou na své židličce, se náhle objevili dva vyšetřovatelé z místního policejního oddělení. Vytrhli mu knížku z ruky, a jak chlapec před nimi stál, nemající tušení, co se vlastně děje, jeden z policistů, Muchtár, známý spíše pod přezdívkou Naviják, ho udeřil pěstí do břicha.
Lidé ze sousedství se ptali, pečlivě zvažujíce dopad svých slov: „Co se stalo, Muchtáre?“ Muchtár vrčel jako vzteklý pes. Sklonil se k chlapci a vzal ho za límec košile, obličej As‘ada náhle zbělal jako papír.
„Co udělal As‘ad, seržante Muchtáre?“
Podle vzteklého prskání, které se ozývalo z jeho ječících úst, lidé ze sousedství rychle pochopili, že pan důstojník chce As‘ada dostat.
„Veliteli Muchtáre, co As‘ad udělal?“ Muchtár nikomu neodpověděl. Nedbal otázek ulice, zatímco malý chlapec v jeho rukách se zdál téměř mrtvý.
Celé sousedství se následně srotilo, ostatně tak jako vždy, v kavárně U Basala. Hloučky debatujících lidí se rovněž tvořily u pultu hokynáře Hamády, syna strýce Hámida, před lavičkami nebo před tesařstvím. Neustále se všichni dohadovali, co mohl As‘ad, syn našeho souseda a mistrného řemeslníka ‘Abda, který toho času pracovně pobýval v Iráku, udělat.
Nakonec společně přišli s hypotézou, že chlapec musel jistě udělat něco hrozného. Hokynář Hamáda jim však stále opakoval to, co už dávno vědí, že chlapec je stydlivý jako dívka, klidný jako jeho otec a nezná nic jiného než krmení kanárků a studium.
Tlustý chlapec Hassúna, syn prodejce ryb aš-Šaháwího z velkého rybího trhu, překvapil celé sousedství, shromážděné na ulici v čase blížícího se západu slunce. Přiběhl s vyděšeným výrazem v obličeji a sdělil jim, za soustavného lapání po dechu, že vylezl na plot policejní stanice za jejich domem. To, co prý slyšel, byly výkřiky As‘ada, pokaždé když dostal úder rákoskou na bosé nohy. S rostoucím zděšením se lidé začali chytat za hlavu.
S příchodem večera se linula vůně kadidla a vodní dýmky z kavárny U Basala a paměť našeho sousedství začala lidem vracet vzpomínky na minulá neštěstí. Bylo zmíněno jméno Hasana al-Bísího, čističe bot, a to, co se mu přihodilo. Pravidelně vídal detektiva ad-Dassúqího přicházet a odcházet z jeho domu bez legitimního důvodu, avšak vždy, když se tam osamocena nacházela jeho manželka Zóba, povoláním zdravotní sestřička. Pokáral tedy svou manželku a detektivovi sdělil, že Zóba už mu nebude dávat žádné injekce. Avšak ani tato konfrontace s manželem nezastavila ad-Dassúqího počínání. A tak Husejn Murgán, místní notář, doporučil Hasanovi, aby zašel za velitelem policie, naleštil mu boty a při té příležitosti si postěžoval na detektiva ad-Dassúqího. Celé sousedství věc projednalo a podpořilo tento plán po konzultaci s kavárníkem Basalem, který osobně donášel objednávky na stanici, a měl tudíž jisté důvěrné informace zevnitř. Hasan tedy šel na stanici. Kéž by tam však nechodil!
Říkalo se, že policejní velitel ho vyslechl, důkladně si prohlédl své naleštěné boty, nechal si přivolat ad-Dassúqího a vynadal mu za jeho nepřístojné chování.
Někdo říkal, že vynadal ad-Dassúqímu i Hasanovi.
Rovněž se říkalo, že plivl do tváře al-Bísímu a zavolal Navijáka.
Ve skutečnosti lidé v našem sousedství vůbec neměli tušení, co se doopravdy stalo. Jisté bylo jen to, že nad ránem byl noční klid přerušen výkřiky Hasana al-Bísího, čističe bot. Jeho řev málem zboural stanici, sestupoval schodištěm, vymetl asfalt a držel se zdí domů. A bezradní lidé z našeho sousedství neměli tušení, jak se mají zachovat.
Nakonec Muchtár, známý jako Naviják, vynesl Hasana al-Bísího a hodil ho jako kus starého hadru před policejní stanici.
Od toho dne Hasan, čistič bot, trávil čas rybařením. Vysedával na své židličce uprostřed kanálu a chytal ryby. Celé naše sousedství však na něj nepřestávalo dohlížet, aby se neutopil. Když nerybařil, stál u vchodu do policejní stanice, vyřvával nadávky na policejního velitele a detektiva ad-Dassúqího a mezitím kolemjdoucím ve velkých detailech popisoval, jak minulou noc spal s matkami obou policistů. Avšak všichni bez výjimky jsme věděli, že Hasan al-Bísí už nebyl schopen spát ani s mravencem. Tak to pokračovalo až do chvíle, kdy už policejního velitele začalo tohle divadlo unavovat. Rozkázal, aby byl Hasan převezen do psychiatrické léčebny.
A tak všichni z našeho sousedství přemítali nad některým z neštěstí, jehož byli svědky. Sotva si je začali navzájem vyprávět, přiběhl z policejní stanice kavárník Basal s absolutní jistotou toho, co se doopravdy stalo. Řekl, že As‘ad před třemi dny, když jako vždy kropil vodou prostranství před krámkem našeho souseda ‘Abda, neúmyslně postříkal projíždějící automobil vrchního detektiva. Ten prý nechtěl nejdříve chlapce vůbec trestat, jelikož nespatřoval v jeho jednání žádný úmysl. Avšak to, co ho rozzuřilo, byl fakt, že pokaždé, když v následujících dvou dnech projížděl se svým autem okolo dílny, viděl sedícího chlapce na židličce z bukového dřeva s nohou přes nohu, jako by byl samotný ředitel bezpečnosti. Rozhodl se tedy, že mu udělí lekci.
Lidé se pod tíhou těchto sdělení začali nervózně kousat do rtů a hovořit o nespravedlnosti, jejíž obětí se malý chlapec stal. Neuplynula dlouhá doba a na ulici se zjevil As‘ad, jak zcela sám bez Muchtára kráčel ulicí. Mlčel a hleděl do asfaltu pod svýma nohama, jako by něco hledal. Lidem ze sousedství, kteří se kolem něho hned seběhli, neřekl vůbec nic.
„Nic si z toho nedělej, As‘ade!“
„Na každého jednou dojde!“
„Zamkli jsme krámek a tady máš klíč, chlapče.“
Brzy si však všichni uvědomili, že As‘ad už byl tou dobou ve svém světě. Říkávalo se, že otevřel krámek, nakrmil dva zelené kanárky, vytáhl svou židličku z bukového dřeva, sedl si na ni a četl si z knížky za slabého světla lampy. Poté vstal a v neznámou hodinu odešel.
Říkalo se, že si vzal klíč od al-Hinnáwího, který se živil jako nájemný rváč a policejní informátor a zamířil do ulice, kde se nachází jeho dům.
A taktéž se říkalo, že lidé jeden po druhém odcházeli do svých domovů a nakonec mlčící As‘ad zůstal zcela osamocen.
Potom As‘ad zmizel. Nikdo z našeho sousedství ho už nespatřil. Krámek našeho souseda ‘Abda zůstal otevřen a svítilo se tam až do rána. Za úsvitu přišli chlapcovi příbuzní, ale nikde ho nenašli. Později si všimli lidé ze sousedství zvláštní věci. Dva zelení kanárci, které považovaly děti z našeho sousedství za ptáčky zpívající v ráji, byli najednou tři. Nikdo z nás nevěděl, jak a kdy se objevil v kleci třetí kanárek. Mnoho dalších dní v našem sousedství bylo naplněno pípáním, které připomínalo nářek.
Dojemný, nikdy nekončící nářek.
přeložil Igor Dostalík
1 Ojmagí — truhlář, který se specializuje na dekorativní a ornamentální techniky práce se dřevem.
2 ‘Abd al-Halím Háfiz — legendární egyptský zpěvák, jehož popularita vrcholila v 70. a 80. letech 20. století.
