Může být fantasy nečekaně lyrická?
Tomáš Weiss
"Rothfuss sice píše fantasy, ale tentokrát především píše příběh narušené dívky, jejíž mysl je rozbitá a zoufale se snaží udržet ve svém okolí řád a harmonii. Její vítězství však může být vždy jen dočasné. Přesto se nevzdává a stále doufá, že jednoho dne by se svět třeba mohl začít starat sám… i když ví, jak to s věcmi chodí, že „nenašlapuješ-li jako ptáček, celý svět se rozpadne a vezme tě s sebou“. Tak popsal ve zkratce knihu Hudba ticha ve svém textu recenzent Boris Hokr.
A takhle to všechno začíná:
Hluboko pode dnem
Když se Auri probudila, věděla, že má sedm dní. Ano. Byla si tím docela jistá. On přijde na návštěvu sedmého dne.
Dlouhá doba. Dlouhá na čekání. Ovšem ne tak dlouhá na všechno, co je třeba udělat. Ne, pokud chce být opatrná. Ne, když chce být připravena.
Otevřela oči a spatřila nepatrnou stopu mdlého svitu. To se stávalo vzácně, jelikož se útulně schoulila v Příkrytu, nejsoukromější z jejích skrýší. Venku byl tedy bílý den. Plný den. Den
nálezů. Usmála se, v prsou jí zašuměly bublinky vzrušení. Bylo tu právě tolik světla, aby rozeznala bledý obrys své paže a prsty našla kapací lahvičku na poličce u lůžka. Odšroubovala ji a jednu kapku nechala skanout na Foxenův talířek. Po chvilce se pomalu rozzářiil do slabé, šeré modři.
Opatrně odhrnula přikrývku, tak aby se nesesula na podlahu. Vyklouzla z postele, kamenná podlaha ji zahřála do nohou.Umyvadlo spočívalo na stolku blízko lůžka, vedle skrojku jejího
nejsladšího mýdla. Nic z toho se během noci nezměnilo. To bylo dobré.
Auri vymáčkla přímo na Foxena další kapku. Zaváhala, pak se široce usmála a nechala skanout ještě třetí. V den nálezů nesmí být nic polovičaté. Vzala deku, dvakrát ji přeložila –
Foxenovo světýlko nabývalo na síle. Nejprve jen blikalo; skvrnka, vzdálená hvězda. Pak hra duhových barev, jako světluška. A jasnělo dál, až vše zalilo chvějivou září. Foxen hrdě trůnil na svém talířku, připomínaje modrozelený uhlík, o málo větší než mince. Usmála se na něj, načež se rozohnil do plného výkonu a vyplnil Příkryt svým nejopravdovějším, nejjasnějším, modrobílým světlem.
Auri se rozhlédla. Viděla svou dokonalou postel, jí přesně na míru. Prověřila své sedací křeslo. Svou cedrovou truhličku. Svůj maličký stříbrný pohárek. Ohniště bylo prázdné. Nad ním se zvedala krbová římsa: její žlutý list, kamenná krabička, šedý skleněný džbán se sladkou sušenou levandulí. Nic z toho nebylo ničím jiným. Nic nebylo něčím, čím nemělo být.
Z Příkrytu vedly tři východy. Chodba, průchod a dveře. To poslední nebylo pro ni. Zvolila si průchod do Útočiště. Foxen odpočíval na talířku, takže jeho světlo tu zářilo matněji, ale dost na to, aby viděla.
V Útočišti nebyl poslední dobou velký provoz, ale i tak Auri všechno jedno po druhém zkontrolovala. Ve stojanu na víno spočíval rozbitý porcelánový talíř, o nic tlustší než okvětní lístek. Pod ním ležela kniha malého formátu, vázaná v kůži, pár zátek a klubíčko motouzu. Stranou čekal jeho jemný bílý šálek na čaj, čekal na něj s trpělivostí, kterou mu Auri záviděla.
Na nástěnné poličce ležela hrudka žluté pryskyřice. Černý kámen. Šedý kámen. Hladký, plochý kus dřeva. O kousek dál stála malá lahvička s drátěným uzávěrem, otevřeným jako zobák hladového ptáka. Na stole, na čistém bílém plátně, ležela hrst cesmínových bobulí. Auri se na ně chvilku dívala, pak je přemístila na poličku s knihami, kam se hodily lépe. Znovu se rozhlédla a pokývla si pro sebe. Všechno v pořádku.
Vrátila se do Příkrytu, umyla si obličej, ruce a nohy. Vyklouzla z noční košile a složila ji do cedrové truhličky. Spokojeně se protáhla, zvedla paže a zhoupla se na špičkách.
Pak si oblékla své oblíbené šaty, ty, které jí daroval. Rozkošně jí hladily kůži. Její jméno v ní hořelo plamenem. Dnes bude rušný den.
