My hrdí, dvouocasí lvové, poslušně hlásíme...
Mikael Gwilou, Denis Molčanov
Pomalu a nenápadně se blíží rok 2018. 100 let vzniku Československa bude jedna velká švanda, megavšesokolský slet, modlení za národ, vyblýskané boty všech 1918 českých neonacistů, volání po monarchii, všude metály a Masaryk a hrdost a věnce s trikolórou...Bude to chtít i trochu kontra-falše, byť by byla zase na druhou stranu splašená. Tak tedy: Češi, polibte mě....vyzývají s předstihem jeden Francouz a jeden Čech.
Kvůli tomu, jak Mikael Gwilou, cizinec žijící pětadvacet let v Česku, píše o našich národních symbolech, se s ním dokonce rozešli někteří jeho čeští přátelé. On ale tvrdí, že jeho kniha není výsměchem, nýbrž výzvou k diskusi o tom, co česká národní identita vlastně je. A příkrý tón nemá čtenář chápat jako odsudek, ale jako výzvu k větší sebedůvěře.
ukázka:
5. Hašek
„
Dobrého vojáka Švejka jsi četla?“
„Jenom ukázky ve škole. Ale znám ho z filmu.“
„Ukázky ve škole, zná ho z filmu... Vy jste fakt dobrý. Ani svoje klasiky nečtete. To, co jsi četla z Haška a Masaryka, by nevydalo ani na komiks.“
„Nemám Haška ráda, s tím nic nenaděláš.“
„Nejde o to ho mít ráda, ale porozumět mu. Hašek byl povahou možná mizera, ale Čechy tak dobře popsal jen málokdo, psal sice sprostě, ale dobře. Jeho biografii vyprávět nebudu, všechno je na netu. Pouze jedno datum. 14.března 1921, vydání prvního dílu Osudů dobrého vojáka Švejka. Kdyby to vyšlo, řekněme, o dvacet let později, tak by se asi nic hrozného nestalo. Ale Švejk vychází jen tři roky po založení první republiky. Konec biblickým imitacím o
Libuši, na scénu přichází Švejk zahalen do národní standarty. Představ si, jak by asi vypadala dnešní Anglie, kdyby Shakespeare vydal jenom Veselé paničky Windsorské. Britové mají rytíře Falstaffa a Češi si vyhlídli poťouchlého šaška. Vědělas o tom, že psychologie dokonce rozeznává i Švejkův syndrom, tzv.švejkózu? Jedná se o druh účelové psychózy postihující zvláště pacienty s psychotickou minulostí, kteří se však navenek projevují pseudo-psychoticky, jinak řečeno, jedná se o šílené jedince, kteří šílenství navíc předstírají, aby dokázali, že šílení nejsou. No, není to ohromný? Prostě bomba!“
„Prosím tě, vždycky když takhle velkohubě spustíš, dostávám husí kůži. Co je na tom tak ohromujícího?“
„Tenhle kretenismus po česku, švejkovina, chceš-li. Řečeno psychologickým žargonem: pasivní agresor. Švejk je vojenskou lékařskou komisí prohlášen‚ úplným idiotem‘ a
pak ještě, jako by to nestačilo, ‚notorickým idiotem‘. Jak se takový antihrdina může stát
národním hrdinou? Jednoznačný důvod nikdo nezná. Ale nepřímo je to, zdá se, jasné: Švejk slouží jako výmluva ze všech blamáží tohoto národa. My Češi jsme směšní, nemožní poseroutkové, ale protože celý svět je směšný, prašivý, připosraný, tak si v té frašce vždycky
nějak poradíme. Hlavní je mít poslední slovo. Kafka toto uvažování uplatňuje na úrovni jednotlivce: jsem neurotik impotent, takže si vytvořím svět plný neuróz, plný bezmoci, v
němž nemám na nic vliv, už za nic nemůžu, má nedostatečnost není má vina. Takový ten chcípáček, profesionální otrava, co si pořád na všechno stěžuje, chodí po doktorech a
je na práškách. Zajímá se jen o sebe, čímž ovšem přitahuje všechny profesionální otravy odkudkoli na světě, kteří se v něm vzhlíží. Kdežto Hašek míří výš, on už mluví
jménem národa. České národní cítění se ztotožnilo s obrazem vojáka rukujícího na invalidním vozíku, který na vyhnání uchvatitele ovšem nezná lepší zbraň než strojenou idiocii. Ty samozřejmě víš, určitě i z těch pár stránek, co jsi četla ve škole, že zrovna tenhle obraz je jedno velké nedorozumění. Švejk se do jedné z největších řežeb lidské historie ve skutečnosti zapojuje, jak nejlépe umí. Žádný prašivec, ani poseroutka. Kdepak. Kousek ti přečtu, jeden úryvek, slibuju. Švejk je pár kilometrů od fronty a vidí plakát, na kterém rakouský voják probodává nějakého kozáka. Když se ho poručík Dub zeptá, jak se mu to líbí, Švejk odpoví:
‚Mně se,pane lajtnant, na tom plakátu nelíbí to, jak ten voják zachází se svěřenejma zbraněma, dyť von může ten bajonet zlomit vo zeď, a potom je to vůbec zbytečný, byl by za to trestanej, poněvadž ten Rus má ruce nahoře a vzdává se. On je zajatej, a se zajatci se musí slušně zacházet, poněvadž je to marný, ale jsou to taky lidi.‘
Tohle neříká žádný pitomec. On se tváří jako pitomec jenom proto, aby lépe poukázal na blbost lidstva jako takového. Hašek totiž má, na rozdíl od Kafky, obecný ideál a bojuje za něj. Jenže tenhle chvályhodný rozměr nám uniká, protože blbost je v tomhle textu tak přehnaná, že je až snesitelná: hrdinství zmizelo za slovy.“
„To si pamatuju, takhle nám to říkala profesorka na gymplu. Švejk není srab. Všichni se mu smějí, ale ve skutečnosti díky Švejkovi vidíme, že jsou k smíchu jen oni.“
„Říkala ti to, protože to opakují všichni, celé generace, ale co je to platný, když už ta překroucená myšlenka dávno pronikla do národního smyšlení? V archívu Mladé fronty Dnes
například...“
„Už zase!?“
„To bys nevěřila, co všechno najdeš v archívech. Poklady.
„Počkej, ne tak zhurta. Češi se ve Švejkovi přece vůbec nevzhlížejí!“
„Nevzhlížejí možná, ale vidí ho mezi sebou. Hašek je pořád nejprodávanější kniha z celé české literatury.
„Ještě tak v první polovině 20. století, ne o šedesát let později.“
„O šedesát let později ho musí ještě popírat, takže je pořád tady. V archívu Mladé fronty Dnes
jsem tedy našel úvodník nazvaný Proč věříme na Švejka?, Datum je 25. března 2003, rok druhé války v Zálivu. Česko se po boku Američanů a Britů právě angažovalo v boji a celá země se třese z možnosti nějakého průseru, který by ji mohl zostudit v očích ostatních, což je taková typicky česká fobie. Tentokrát to však novináře rozhořčí: Švejk je ztělesněním odmítnutí českého vojáka i celého národa ztotožnit se s vlastní armádou. (...) Když se
naše zvláštní jednotky cvičí bok po boku se svými britskými a americkými kolegy, (...) hledáme okamžitě nějaký háček. Známe se příliš dobře: není pochyb o tom, že takhle dobří
být nemůžeme, když jsme Češi. Podívej se na tu fotku. Nějaký klučina odkudsi ze střední Evropy na hlídce v ulicích Kuvajtu, obličej zakrytý plynovou maskou, prst na spoušti samopalu. Dokonce vidíš i černý nápis na maskáčích: M. Vlk. M jako
Miloš, Mirek nebo Milan. Miloš Vlk, šelma z našich lesů v Kuvajtu. Grrrr! Působí to velmi bojovně, k povzbuzení národní hrdosti, tedy aspoň v té době. Ale veřejné mínění se tehdy postavilo proti všem těmhle Vlkům, ne z nějakých humanitárních důvodů – veřejnost na tuhle válku kašle, Češi přece kašlou na všechno z principu, ále prdlajs, ne? –, ale právě proto, že má v sobě příliš toho pasivního, vykutáleného Švejka, než aby věřila na akčního, přímočarého Vlka.“
„Tak to není. V roce 2003 Češi ještě chtěli věřit na Vlka, tajně byli pyšní na to, že bojujeme spolu s Američany a Brity, oni se jen báli nějakého trapasu, který ten Vlk každou chvíli způsobí, proto ten sarkasmus.“
„Takže svoji hrdost museli schovávat pod rouškou smíchu, toho pitomého, uštěpačného hihňání mířící opět ke Švejkovi.“
„Pitomost přeci sahá dál než k první světové válce, to není žádná česká výsada. Vzpomeň si na Řeky, naAristofana.“
„Jenže k vyvážení Aristofanovy poťouchlosti mají Řekové táááákhle dlouhou řadu velkých hrdinských figur. Američani, Rusové to samé. Čím se chlubí Češi? Tázajícími se filozofy. Masaryk, Havel bojují s pochybami celý život a nakonec národu sdělí: Vím, že nic nevím. Je mi líto, miláčku, ale když notorická pochybovačnost přesáhne určitou míru, tak to čpí filozofickou levárnou. Lidem se nemůžeš věčně jen vysmívat. Povím ti jeden rodinný příběh.“
„To je páté přes deváté.“
„A proč ne? Páté přes deváté je přeci skvělý způsob, jak se dostat do sporu sám se sebou, kategorický nesouhlas s bytím, nezapomeň.“
„Ale jak se v tom má pak člověk vyznat. Jsem úplně ztracená! Švejk! Sametová revoluce. Druhá válka v Zálivu. A teď tvoje rodina...?!“
17.6.2015
