Ti se sice poctivě utkali s atmosférou, se zapsáním okamžiku, chtěli vyklenout pomocí slov oblouk, který by čtenáři zajiskřil před očima. Dělali formálně i obsahově psí kusy. Odvolávali se na tradice či proti nim rebelovali. Psali rozpustile nebo vyráželi do hlubin. Angažovali se nebo vytrvali ve svém soukromí. Četli ve vlacích, za doprovodu živých či mrtvých hudeb, psali anonymně nebo se snažili se svým veršem nacpat do každého myslitelného prostoru, kam se dalo. Jenže Hruška ovládá zvláštní alchymii. Rukou na papír zapsaná civilní slova si tak dlouho přepisuje a přeříkává, až vznikne čistá struktura o nebývale vysokém vnitřním napětí. V současné české literatuře originální a ojedinělá. Asi jako psaní Jana Balabána, dej mu pámbůh věčnu slávu. Však si také oba navzájem svoje texty četli a jeden druhému do nich mluvili. Vytvořili si tak jaksi mimoděk společný literární jazyk, který se dá rozpoznat. Je to nějaká metafyzická civilnost, kde dětské pyžamo se zvířátky poukáže na napětí lidských vztahů tak silně, že musíte zavřít oči nebo si opřít hlavu o zeď.
Červenec
Janu Balabánovi
U okna noční ložnice
jako u okna vlaku
jenomže venku pořád stojí
tma stromu
za zády hledí zvířata
na dětském pyžamu
Jak vysvětluje sám autor, jeho nová sbírka Nevlastní vlastně nová není. Už od první sbírky Obývací nepokoje má v knihách básně, kde hraje hlavní roli Adam, člověk, inspirovaný Hruškovým nevlastním synem. Asi před dvěma lety si autor začal pohrávat s myšlenkou, že za těch dvacet let jeho psaní už má vlastně Adam svůj vlastní příběh. Od devíti let až k dnešní třicítce. K těm již dříve otištěným byly přidány ty z rukopisů. Hruška tomuto samopohybu při sestavení sbírky říká, že si básně samy řeknou o sousedství. Nesmí se na ně spěchat, nesmí se na ně naléhat. Poezie nesnáší deadliny a další podobné bičíky, kterými se snažíme ochočit čas.
Moře
Adam si nepamatuje moře
ne prostě ne
ať děláme co děláme
je to k ničemu
krucihergot a tak se tam smál
jako u svého
ožralého otce v Praze
jistě nikdy
Jak často se snažíme utéct z vážnosti chvíle nebo vztahů nějakou groteskou, ironií. Srandujeme a švejkujeme. Bráníme se před patetickými chvílemi, nejdou nám přes pysky velká slova, žertujeme o vlastních zarudlých očích. Tohle je opakovaně na Hruškově poezii k ocenění – je civilní, uživatelsky přístupná, existenciálně pod napětím a odvážně vážná. Protože nad tím naším ofrňováním se nad vážností je už něco trapného. Ta naše věčná veselost, ten náš věčný humor, ty naše sarkastické štíty a lidově-demokratická prdel ze všeho, i když nám už trhají nehty a klečí nám vší silou na krkavici. Není vlastně nakonec největší angažovanost právě to, že tady někdo zachází se slovy tak, že nás aspoň na moment ty naše fórky přejdou? Že nás vlastně od nich na chvíli osvobodí?
Za kamencem
Chlapcům plápolají košile
jak na kolech ujíždějí
konci srpna
Chlapcům plápolají košile
jak ujíždějí touze dospělých
nadělat z nich
smysl života
Sezení
Řekli mu
že jde o
Povolání celníka.
Řekli mu,
ať počká,
že to bude chvíli trvat.
Od té chvíle tu
sedí,
s matným obrysem na okenním skle.
Dává do toho vše.
Sedí,
jako ještě nikdo.
Bůhvíodkud
Přivedl si bůhvíodkud
elektřinu
přitáhl ji v noci domů
podél nahé měsíční zdi
Shýbal se nad ní
šeptem něco něžně opakoval
když se dotýkal
spojů
když proplétal černý kabel s černým kabelem
A pak dlouho stál
uprostřed holé cimry
zalit v aspiku
ukradeného světla
9.5.2017