Je maso vražda nebo ne?

Jonathan Safran Foer

Veganské heslo Meat is murder vyjadřuje jasný postoj. Takový zpěvák Morrissey dokonce jednou ucítil na koncertě pečínku a okamžitě vystoupení zrušil, že masožroutům hrát nebude. Pravda je, že problémem není samo maso nebo porážka zvířete, ale koncentráčnické podmínky života zvířat, která pak někteří z nás jedí. Právě "výrobu masa" popsal ve své knize známý americký spisovatel Jonathan Safran Foer.

Nový začátek

Když jsem zjistil, že budu otcem, jako by do mě něco vjelo. Začal jsem uklízet dům, vyměňovat dávno prasklé žárovky, leštit okna a vyplňovat různé papíry. Nechal jsem si opravit brýle, koupil si tucet nových ponožek, přidělal na auto zahrád­ku a do kufru oddělovací přepážku pro psa, došel si po pěti letech na prohlídku k doktorovi… a rozhodl se napsat knihu o pojídání zvířat.

Přímým impulsem pro to, abych se vydal na cestu, na jejímž konci stojí tato kniha, bylo tedy otcovství, ale připravoval jsem se na ni většinu svého života. Jako dvouleté dítě jsem každý den před spaním poslouchal příběhy, jejichž hrdiny byla zvířata. Když mi byly čtyři, bratranec nám na léto nechal svého psa. Nakopl jsem ho. Táta mě napomenul, že do zvířat se nekope. Když mi bylo sedm, oplakával jsem smrt svojí zlaté rybky a do­zvěděl se, že ji táta spláchl do záchodu. Tak jsem ho napomenul (jinými slovy, ne takhle zdvořile), že zvířata se do záchodu ne­splachují. A pak jsme jednou, to mi bylo devět, měli slečnu na hlídání, která „nechtěla působit utrpení“. Řekla to prostě jen tak, když jsem se zeptal, proč nemá k jídlu kuřecí maso stejně jako já a můj starší bratr. „Nechci působit utrpení.“

„Utrpení?“ divil jsem se.

„Víš přece, že kuře je kuře, ne?“

Frank po mně hodil pohledem: Téhle natvrdlé osobě svěřili

máma s tátou svoje zlatíčka?

Mohla a nemusela mít v úmyslu z nás udělat vegetariány – to, že se lidé při hovorech o mase často cítí zahnaní do kouta, ještě neznamená, že všichni vegetariáni se snaží ostatním vnu­tit své názory. Jelikož ale byla ještě hodně mladá, postrádala tu zvláštní zdrženlivost, která tak často brání povědět ten příběh celý. A tak se s námi zkrátka podělila o to, co věděla.

S bratrem jsme se na sebe podívali, pusu plnou kuřat, která musela trpět, a oběma se nám honilo hlavou, jak jen je mož­né, že jsme o tom nikdy dřív nepřemýšleli, a proč nám o tom proboha nikdo neřekl. Já odložil vidličku. Frank v klidu do­jedl a pravděpodobně si pochutnává na kuřeti i teď, zatímco píšu tahle slova.

Rozuměl jsem tomu, co nám slečna na hlídání říkala, a ne­jen proto, že to do sebe všechno perfektně zapadalo, ale taky proto, že to znamenalo jen vztáhnout na jídlo všechno to, co mě rodiče učili: Členům rodiny se neubližuje. Neubližuje se kamarádům ani cizím lidem. Dokonce ani čalouněnému ná­bytku. To, že mě do toho seznamu nenapadlo zahrnout i zví­řata, ještě neznamená, že tam nepatří. Znamenalo to jen, že jsem byl dítě, které nevědělo, jak to na světě chodí. Teď to ale najednou bylo jinak a já musel změnit svůj život.

Jenže jsem ho tak úplně nezměnil. Mé vegetariánské nad­šení trvalo pár let, pak začalo pomalu skomírat, až vyprchalo úplně. Místo toho, abych přemýšlel, jak se vzpomínkou na slečnu na hlídání naložit, jsem vždycky našel způsob, jak ji potlačit, zlehčit a vypustit z hlavy. V podstatě jsem to nebyl já, kdo působil bolest. A když se to tak vezme, udělal jsem, co bylo v mých silách. Takže jsem vlastně mohl mít čisté svědo­mí. Přihrajte sem to kuře – umírám hlady.

Mark Twain prohlásil, že přestat kouřit je ta nejjednodušší věc na světě – dokázal to nejmíň tisíckrát. Řekl bych, že s ve­getariánstvím je to podobné. Na střední škole jsem se stal ve­getariánem tolikrát, že to ani nedokážu spočítat. Většinou to bylo proto, že jsem si chtěl vybudovat nějakou vlastní identitu ve světě plném lidí, kteří ji měli tak nějak samo sebou. Vegeta­riánství pro mě představovalo originální slogan, který jsem si mohl nalepit na mámino auto, nebo příležitost dostat se pod sukně ekologickým aktivistkám. (A taky jsem si pořád myslel, že ubližovat zvířatům není správné.) Že bych ale úplně přestal jíst maso? To ne, jen jsem ho nejedl veřejně. V soukromí jsem byl jako na houpačce. V té době se táta, než začal vařit večeři, často ptal: „Má dnes někdo nějaké speciální stravovací požadavky?“

Na vysoké jsem maso zase začal jíst. Ne že bych věřil, že je to správné, ale nechtěl jsem tyhle věci vůbec řešit. Prostě jsem zrovna žádnou „identitu“ nepotřeboval. A nikdo z těch, co mě znali jako vegetariána, nebyl poblíž, takže jsem neměl důvod se přetvařovat, ani jsem se nemusel bát, že budu muset vysvětlovat tu změnu. Dost možná mě odradilo i to, že vegetariánů byla na univerzitě většina – připadalo mi to jako nošení dříví do lesa.

Když jsem si ale ve druháku vybral jako specializaci filozo­fii a snažil se o věcech opravdu přemýšlet, stal jsem se vegeta­riánem znovu. To úmyslné přehlížení faktů, které podle mě konzumace masa nesporně vyžaduje, mi najednou připadalo neslučitelné se životem intelektuála, o který jsem se snažil. Domníval jsem se, že člověk může, měl by a musí žít v soula­du s vlastním rozumem. Asi si dovedete představit, jak jsem tím každému lezl na nervy.

Asi dva roky po tom, co jsem dokončil školu, jsem maso zase jedl. Spoustu masa všeho druhu. Proč? Protože mi chutnalo. A taky proto, že při vytváření návyků není zas až tak důleži­tý rozum, ale spíš příběhy, které si mezi sebou lidé vyprávějí, a také ty, které vyprávíme sami sobě. A já si pověděl příběh o odpuštění, jehož hlavním hrdinou jsem byl já sám.

Jenže pak mi osud přihrál do cesty mou budoucí ženu. A než jsem se stihl vzpamatovat z naší první schůzky, už jsme řešili dvě nečekané záležitosti: svatbu a vegetariánství.

Její patálie s masem se nápadně podobaly těm mým. Na jed­né straně byly věci, kterým věřila, když ležela večer v posteli, a na straně druhé věci, pro které se rozhodla ráno u snídaně. Jímala ji hrůza (i když jen občas a na chvíli) z toho, že se po­dílí na něčem opravdu špatném, a zároveň se konejšila tím, že se jedná o problém příliš složitý na to, aby se v něm člověk dokázal vyznat, a že nakonec chybovat je lidské. Stejně jako já měla určité přesvědčení, které ale nebylo dost pevné.

Lidé vstupují do manželství z různých důvodů a my se rozhod­li vzít v naději, že náš svatební den bude zároveň prvním dnem našeho nového života. Ostatně i židovský obřad a symbolika podporují představu o tlusté čáře za minulostí – asi nejznáměj­ším příkladem je závěrečné rozdupávání sklenice. Co bylo, bylo, ale teď to bude jinak. Všechno bude lepší. My budeme lepší.

Zní to dobře, ale lepší v čem? Věcí, ve kterých bych se mohl zlepšit já, jsou mraky (mohl bych se naučit cizí jazyky, být tr­pělivější, pracovitější…), ale podobných slibů jsem si dal už to­lik, že jsem jim dávno přestal věřit. Jsou taky mraky věcí, které bychom mohli zlepšit mezi sebou, ale těch, co jsou opravdu důležité, lze ve vztahu změnit jen málo. A i když se někdy zdá, že nic není nemožné, ve skutečnosti je to jinak.

Pojídání zvířat, něco, co nás oba trápilo, a na co jsme už oba zapomněli, se zdálo jako dobrý začátek. A tak jsme se během jednoho týdne zasnoubili a stali vegetariány.

Jasně, že naše svatba nebyla vegetariánská. Přesvědčili jsme sami sebe, že naši hosté, z nichž někteří urazili pěkný kus cesty, aby se s námi mohli radovat, si zasluhují, abychom je pohostili živočišnou bílkovinou. (Taky vám to připadá posta­vené na hlavu?) Na líbánkách jsme jedli ryby, ale to jsme byli v Japonsku, a když už jste jednou v Japonsku… A po návratu do našeho nového domova jsme si občas dopřávali hambur­gery, kuřecí polévku, uzeného lososa nebo steak z tuňáka. Ale jen tu a tam. Jen když se nám zrovna zachtělo.

Myslel jsem, že máme vyhráno a že bychom u tohohle dů­sledně nedůsledného stravování mohli zůstat. Proč by se mělo jídlo od všech ostatních morálních oblastí našeho života nějak lišit? Byli jsme čestní lidé, kteří čas od času lhali, pozorní přá­telé, kteří se občas zachovali bezohledně, a vegetariáni, kteří sem tam jedli maso.

Nemohl jsem si být jistý ani tím, že se svého přesvědčení nedržím jen proto, že mi připomíná dětství – že kdybych se v sobě začal šťourat, nenašel bych jen lhostejnost. Nevěděl jsem, co to zvířata jsou, a už vůbec, v jakých podmínkách se chovají nebo jakým způsobem se zabíjejí. Celá ta věc mě zneklidňova­la, což ale neznamenalo, že by měla. A nic mě nenutilo, abych si to v hlavě srovnal.

Pak jsme se ale rozhodli mít dítě a to byl najednou úplně jiný příběh. Asi půl hodiny potom, co se mi narodil syn, jsem vešel do ne­mocniční čekárny, abych tu báječnou novinu oznámil rodině.

„Je to kluk, říkáš?“

„Jak se jmenuje?“

„Jak vypadá?“

„No mluv!“

Odpověděl jsem na jejich otázky, co nejrychleji to šlo, pak zašel za roh a vytočil na mobilu číslo.

„Babi,“ vydechl jsem. „Tak je to na světě.“

Babička má telefon v kuchyni. Zvedla ho hned po prvním zazvonění, což znamenalo, že seděla u stolu a čekala, až zavo­lám. Bylo chvíli po půlnoci. Vystříhávala snad kupony? Nebo pekla kuře s mrkví, aby ho zamrazila pro někoho jiného, až k ní přijde na oběd? Nikdy jsem ji neviděl ani neslyšel plakat, ale hlas se jí třásl, když se zeptala: „Kolikpak váží?“

Pár dní nato jsem poslal kamarádovi dopis s fotografií svého syna, ve kterém jsem se s ním podělil o první dojmy z otcovství. Odepsal jen: „Je to nový začátek.“ A nemohl napsat nic lepší­ho, protože přesně takhle jsem se cítil. Najednou bylo možné naše příběhy převyprávět a vylepšit, dodat jim na okázalosti nebo ctižádostivosti. Nebo dokonce začít vyprávět jiné. Měli jsme novou naději.

11.6.2015