Ženy to v dobách vznikajícího křesťanství na Blízkém východě, v oblasti Judeje, vůbec neměly jednoduché. Marie vroucně věřila v Artemidu, pravidelně navštěvovala chrám a byla zvyklá na nadřazenost mužů. To ale neznamená, že jí nevadilo přezíravé chování návštěvníků, kteří chodili za jejím synem. „Často byli ze začátku zamlklí, neklidní, dychtivě vyčkávali a pak zase mluvili příliš nahlas, mluvilo jich příliš najednou a nebo ještě hůř, když si můj syn vyžádal ticho a oslovil je jako by byli dav, falešný dav.“ Tóibín popisuje i Lazarovo zmrtvýchvstání. Lazar je na rozdíl od apoštolů jednou z důležitých postav knihy, neboť Marie ono zázračně procitnutí z hrobu prožívala spolu s jeho sestrami, které Ježíše k takovémuto zázraku uprosily. Jeho zmrtvýchvstání je stejně nepochopitelné, jako Ježíšovo (které Tóibín nezmiňuje, neb u něj Marie nebyla) a popis, kterak byl vyňat z hrobu a znovu ožil, evokuje případy z jiné kultury – zombie na Haiti.
„Postava špinavá od hlíny a zabalená do látky se na tom místě, jež jí určili, začala zvolna a velice nejistě hýbat. Jako by jej sama země zespoda postrkovala a zas nechávala na pokoji ve jeho převelikém zapomnění a potom ho opět pošťuchovala, jako když se nějaký nový tvor trhavě a kroutivě budí k životu.“
Marie zažila a nikdy nepochopila synovu dobrovolnou smrt. Mohl odejít, mohl se vzdát své nové víry, svého mesiášství a zůstat člověkem. Živým člověkem.
„Zemřel, aby vykoupil svět. Jeho smrt osvobodila svět z temnot a od hříchu. To jeho otec jej seslal na svět, aby mohl trpět na kříži.
„Jeho otec? Jeho otec...?¨“
Jeho utrpení bylo nutné, jedině tak mohlo lidstvo spaseno.“
„Spaseno?“ zopakovala jsem hlasitěji. „Kdo že byl spasen?“
„Ti co žili před ním, ti co žijí teď i ti ještě nenarození. „A ti byli zachráněni před smrtí?“
„Pro život věčný. Všichni, kdo na světě jsou, nyní poznají život věčný.“
Snažit se matce namluvit, že otcem jejího dítěte je někdo jiný, než s kým spala a onen otec syna zplodil jen proto, aby ho zabil hrůznou smrtí a zdůvodňovat to neznámým pojmem „spasení“ zcela neznámých lidí... K pochopení něčeho takového by Marie musela mít opravdu velkou fantazii. Byla ale „jen“ matkou milující svého syna a tak … nepochopila.
Kniha Colma Tóibína nevychází z žádných nově objevených historických pramenů, nehraje si na „Mariino evangelium“. Jde o jasnou beletrii pracující s obecně známými historickými postavami a biblickými prvky. Jenže Tóibín píše tak, že mu věříte každé slovo. Není divu, s pocity Marie jako matky, která se snaží zachránit svého syna před z jejího pohledu naprosto zbytečnou smrtí, se lze ztotožnit velmi snadno.
Topi Pigula, převzato z pigula.blog.respekt.ihned.cz
2.6.2015