Vieweghova křižovatka
Aleš Merenus
Pokud se někdo domníval, že prasklá aorta předčasně ukončí Vieweghovu spisovatelskou kariéru, tak se pořádně spletl. Za dva roky od složité operace jeden z nejpopulárnějších a nejčtenějších českých autorů polistopadové éry už stihl vydat dva knižní tituly – deníkové zápisy Můj život po životě a povídkový soubor Zpátky ve hře.
Viewegh tak tedy nejenže nepřestal psát, ale dokonce drží i dříve nastavenou frekvenci v publikování svých novinek – každý rok jedna kniha. Otázkou tedy již není, zda Viewegh bude vůbec schopen dál psát, nýbrž zda si jeho psaní udrží původní charakter a zda autor nepřijde o své široké publikum čtenář(ů)ek.
Vyhoštěn z pohádkového světa
Viewegh získal velmi brzy nálepku komerčního autora, který píše spíše oddechové čtivo. Po prvotním nadšení, jež v řadách českých kritiků vzbudila jeho prvotina Názory na vraždu a především román Báječná léta pod psa, přišla velká deziluze. Slibně vyhlížející autor podle mnohých postupně „podlehl“ komerčním svodům a začal psát plytké texty, které příliš okatě vycházely vstříc čtenářské poptávce – ani jeho největší kritici mu však nikdy nemohli upřít řemeslnou zručnost a lehkost, s níž vypráví příběh a staví svižné dialogy. Viewegh, původní profesí učitel na základní škole, se tak postupně stal mediálně známou celebritou, jejíž obličej a svalnaté tělo často vyhlíželo z obálek lifestylových časopisů. Drahá auta, kvalitní vína, dovolené v luxusních hotelech a početné zástupy obdivovatelek – to byl denní chleba tohoto úspěšného muže devadesátých let, který dokázal nemožné – uživit se literaturou! Téměř pohádkový příběh. Jeho konec však přišel dřív, než by kdokoli čekal. Padesátník Viewegh sice jako zázrakem přežil prasknutí aorty i následnou těžkou operaci, ale zdravotní následky si nese dodnes. Kromě ztráty krátkodobé paměti a zhoršení celkového fyzického stavu, se nyní vyrovnává i s častými depresemi.
Oskar už není Oskar
Jestliže Můj život po životě popisoval ve formě deníkových zápisů první měsíce po autorově „návratu do života“, pak třináct krátkých povídek zařazených do souboru Zpátky ve hře reflektuje Vieweghovu bezprostřední současnost. Jejich hlavní hrdina, autorovo alter ego Oskar, s nímž se čtenáři mohli potkat například už na stránkách Výchovy dívek v Čechách či románu Účastníci zájezdu, podstatně zestárl a také zahořkl. Žehrá na krutý osud, který ho připravil o zdraví a v konečném důsledku i o rodinu. Výpadky paměti mu znemožňují řadu běžných činností, cítí se nejistý, trpí depresemi a velmi těžko se vyrovnává s čerstvým rozvodem. Pod tlakem okolností se tak Oskarovi totálně změnil každodenní život a v konečném důsledku i žebříček hodnot. Jeho vlastní ego sice stále stojí v centru jeho světa, ale bývalá životní pohoda je ta tam. Dosavadní život se mu totálně zhroutil a on musí hledat sílu, jak se s tím vyrovnat. Divoké večírky, milenky, jeho léta budovaný mediální obraz – nic z toho ho už příliš nezajímá. Je apatický, rezignovaný, uzavřený a zcela osamělý.
Umění variace
Oskarova nelehká situace je tak společným tématem všech povídek, které jsou vystavěny jako soubor variací. Variací, v nichž Viewegh volnou fabulací zpracovává vlastní zážitky a pojmenovává současný životní pocit. Například v úvodní povídce Křižovatka, která zřetelně odkazuje ke Kunderově povídce Autostop, jsme svědky dlouhotrvající manželské krize či povídka Mrtvola a zombie předvádí neradostný konec jednoho dobyvatele dívčích srdcí. Nejlépe napsanými texty v knize jsou však povídky, v nichž autor propojil motiv prázdné paměti s vlastním rozvodem. V drobné próze Desigual zasazené do španělské Barcelony sedí Oskar na lavičce před stejnojmenným obchodem a nervózně čeká na svou ženu, až dokončí nákupy. Místo očekávané ženy jej však před obchodem vyzvedne bratr. Jeho žena totiž nejenže v obchodě vůbec není, ale dokonce není ani v Barceloně, ba co víc, už to ani není jeho žena. Podobně vystavěnou pointu má i povídka Bez paměti, na jejímž konci dezorientovanému Oskarovi nedávný rozvod musí připomenout jeho vlastní sousedi.
Proměna Jekylla a Hyda
Posledně jmenovaný text však otevírá ještě jednu žánrovou polohu přítomnou ve sbírce. Důsledně realistické povídky se zde totiž odrážejí do sféry halucinací a vytvářejí tak logicky nekoherentní světy. Špatně fungující paměť totiž Oskara usvědčuje nejen z toho, že dosud nebyl schopen vnitřně přijmout rozpad dlouholetého manželství, ale že mu jeho mozek předkládá obrazy a situace, které se ve skutečnosti ani nemohly reálně stát. V povídce Jekyll a Hyde Oskar žije dva paralelní životy – jeden s milenkou a druhý s manželkou. Ovšem není to dvojí život v běžném slova smyslu, protože postava se v této povídce opravdu rozdvojí, takže je přítomna současně na dvou místech. Rysy fantastična se pak naplno projeví v povídce Zmenšený muž, která je volnou parafrází Kafkovy Proměny a ve které se Oskar probudí v těle, jehož rozměry jsou poloviční. A tato nenadálá proměna pak, za přihlížení všech členů rodiny, postupuje, až jeho postava zmizí ze světa úplně.
Alegorické podobenství vlastního osudu tak ztvárňuje celkové duševní rozpoložení hlavní postavy, která prožila fatální životní otřes. Dosavadní jistoty a víra v racionální fungování tohoto světa se jeho následkem totálně rozplynuly. Oskar, bytostný ironik a skeptik, se najednou upíná k alternativní medicíně a o svém krachujícím manželství si u otevřeného okna začíná povídat s měsícem. Zoufale se snaží najít pevnou půdu pod nohama a vlastně nějaký hlubší smysl toho, co se mu stalo. Kniha pak končí povídkou, která dala název i celému souboru. Po jejím přečtení každému dojde, že titul Zpátky ve hře je vlastně značně ironický, protože oproti původnímu očekávání neohlašuje návrat na místo, dokud Oskar (a vlastně také sám autor) před více než dvěma lety vypadl, nýbrž pouze oznamuje, že se mu podařilo zatím nespáchat sebevraždu.
Zpátky ve hře
Vieweghova kniha tak opět zpracovává tzv. životní prózu. Stejně jako dřív se zaměřuje na mezilidské vztahy, v jejím centru opět stojí postava silně připomínající samotného autora, její dialogy nezadrhávají a skrze drobný detail dokáže autor v několika větách vystavět velmi autenticky působící situaci. Řemeslnou zručnost Viewegh tedy v žádném případě neztratil. Právě naopak, nově nalezená střídmost vyjadřování jeho vypravěčský styl spíš umocňuje. Co se však radikálně proměnilo, je celková atmosféra jeho prózy. Sice jí stále nechybí vtip, nadhled a ironie, ale celkové vyznění je úplně jiné, protože úplně jiná je i její náplň. Takovou změnu nepřinesla ani oceňovaná Vybíjená, v níž se snad poprvé objevilo hlubší bilancování. Zpátky ve hře jde však ještě jinam. Do oblasti vlastního prožívání a deziluze ze stávajícího života, ale vlastně i ze života předcházejícího. Proto je téměř k nevíře, že celkový dojem z přečtené knihy je spíš optimistický. Možná je to tím, že člověka těší, že Viewegha jeho osud totálně nezlomil a že v něm stále vítězí potřeba psát.
Dá se tedy předpokládat, že stejně jako se proměňují jeho knihy, tak se postupně promění i Vieweghovo publikum. Část čtenářů určitě odpadne, protože je nebude bavit číst o problémech nemocného stárnoucího spisovatele. Naopak právě tato změna přitáhne spoustu zvědavců, jež budou chtít zjistit, jak to s tím slavným Vieweghem po té operaci vlastně „skutečně“ vypadá. Jeho osobní příběh je totiž, podobně jako například osud nedávno zesnulého Stanislava Grosse, klasickým příběhem polepšeného hříšníka, jenž pod tíhou vlastní konečnosti hledá odpuštění za hédonicky prožitá léta. Což je sama o sobě látka jak stvořená pro román.
Aleš Merenus, publikováno se svolením studentské literární web revue PULSY
29.5.2015
