S Petrou Soukupovou o začátcích jejího psaní...
Miroslav Balaštík
V nejnovějším čísle literárního měsíčníku Host vyšel rozhovor s Petrou Soukupovou. Je ze všech těch povídání s úspěšnou autorkou z poslední doby asi nejnormálnější. Nabízíme ukázku. Víc v Hostu 5/2015, kde najdete mimo jiné i blok věnovaný české literární kritice, množství kritik a recenzí, ale také třeba novou, Nejteplejší povídku Martina Reinera.
Vzpomínám si, že když jsi dostala Magnesii Literu za knihu Zmizet, říkala jsi, že jsi to čekala. To sis tak věřila?
To ne. To je nějaká blbost. Nečekala. Jak bych to mohla čekat? Nečekala jsem to.
Spíš to vyznívalo, že jsi vždycky věděla, že budeš úspěšná spisovatelka…
No jo, to jsem možná tehdy řekla. To bylo ode mne dost pyšné, co? Ale to si asi myslí každý, kdo něco píše. Bez toho by to asi nešlo, kdyby si člověk nevěřil, že jednou tu Magnesii dostane. Nebo obecně řečeno dosáhne nějakého úspěchu. Je to jistá míra upřímnosti vůči sobě. Ale asi by se to nemělo říkat nahlas. Od sportovců taky nikdo neslyší rád, že si myslí na medaili. Nevím, tehdy jsem byla ještě asi mladá. Dneska bych to neřekla. Nebo možná řekla…
Kdy sis vlastně uvědomila, že chceš být spisovatelkou? Pamatuješ si na ten okamžik?
Na okamžik ne. Pamatuju si, že když se nás na základce ptaly učitelky, čím bychom chtěli být, tak jsem říkala, že chci být malířka. To bylo asi v páté třídě. Jenže pak se ukázalo, že vlastně moc neumím kreslit. Tak jsem začala říkat, že budu spisovatelka. To jsem už něco pro sebe psala. A taky jsem hodně četla.
To tě přivedlo k psaní? Přečetla sis nějakou knížku a řekla sis, že tohle bys chtěla napsat taky?
To spíš ne. To se mi stává až teď. Pamatuju si nějaké knihy, které ve mně zanechaly velký dojem. Jednu dobu jsem třeba četla horory a pak jsem psala takové povídky, kde vraždily děti. Jako ne že by někdo vraždil děti, ale že ty děti samy vraždily.
Ale celkově pro mě čtení bylo hrozně důležité, ten čtenářský zážitek mi připadal nejlepší na světě. Tak jsem chtěla taky něco tak božího dělat.
Kolem prolétne motorka, kterou Marla svrhla dolů ze schodů.
„Chce vraždit?“ ptám se nejistě.
„Chce jezdit dole, to ona tak dělá. Já zas dělám, že ke mně nepatří,“ směje se Petra.
Směje se i Marla, která mezitím slezla po schodech a s grácií šéfa Hells Angels naskočila opět na svého harleye. Teď vyráží mezi hipstery srážet ze stolů latéčka.
Jaké jsi měla dětství?
Vlastně celkem dobré. Takové normální, rozhodně se mi neděly nějaké strašné věci. Byla jsem takové to dítě, které si nechce moc hrát s ostatními, ale spíš ho baví být někde zalezlé a číst si. To začalo někdy od druhé třídy a pak už to bylo pořád.
Co se ti vybaví jako důležitá vzpomínka, zážitek?
Nedokážu říct, co je důležité. Pamatuju si toho spoustu. Mám totiž velmi dobrou paměť (zase to říkám, jako bych se chlubila, ale prostě mám) a taky můj táta hodně fotografoval, takže mám spoustu vzpomínek spojených s těmi fotkami. Je jich milion, hezkých zážitků i drobných křivd.
Co se týká spisovatelství, tak si vybavuju třeba to, když jsem si poprvé přečetla v Malém Bobešovi, jak umře dítě. Nebo pak mě napadají Tři mušketýři, oni taky nakonec umřou, aspoň někteří. To jsem hodně plakala. Taky si pamatuju, jak hrozně radostné pro mě bylo, když jsem zjistila, že si můžu v knihovně půjčovat knihy.
Mělo to nějaký důvod, že jsi byla tak uzavřená?
Asi jsem taková. A taky jsem neměla holčičí záliby. Ani jsem nesportovala. Tím jsem se taky vyřazovala z různých kolektivů. Ale když jsem byla starší, tak už jsem se s lidmi bavila, samozřejmě.
Jako že normálně bavila?
No normálně. Pořád jsem si četla, ale už jsem se tak asi od dvanácti let taky bavila s lidmi.
A jak to máš teď?
Teď? Mám kolem sebe pár kamarádek, ale s jinými lidmi se moc nebavím. Rozhodně ne s cizími. Nikdy ne. A je pro mě hrozně těžké poznat někoho nového.
To pro tebe ale musí být docela náročné, když jsi teď známá autorka, jezdíš na čtení, dáváš rozhovory…
Ze začátku to bylo strašné. Teď už jsem to trochu překonala. Autorská čtení mne už tak nestresují. Ale pořád mne to nebaví. Dokonce jsem přemýšlela, že bych z toho udělala koncept. Jako kdysi Krchovský. Že bych vůbec nikde nevystupovala a nedávala rozhovory.
A když sis na základní škole představovala, že budeš spisovatelkou, co tě na tom lákalo?
No že bych psala knihy.
Nechtěla jsi být slavná?
To asi taky. Asi mi připadalo super, že můžu napsat něco, co se bude líbit dalším lidem. Nikdy to nebylo tak, že niterně potřebuju psát. Asi to bylo stejné, jak když holky chtějí být zpěvačky nebo herečky. Asi jsem si myslela, že to taky obsahuje nějakou slávu. Ale nevím proč. Žádné spisovatele jsem osobně neznala.
.......
připravil Miroslav Balaštík, ukázka z rozhovoru z časopisu Host 5/2015, celý rozhovor najdete k přečtení TADY
27.5.2015
