Voni si snad lidi myslej, že se ta pop music udělá sama?

Tomáš Weiss

Kniha Stroj na hity redaktora časopisu The New Yorker Johna Seabrooka popisuje jednu z fata morgan světa. To, co může někomu připadat jako spontánní umělecký projev, je ve skutečnosti chladně vykalkulované používání jistých algoritmů, které mají za cíl vydělat. Výrobna popových hitů má svoje pravidla a svoje kalkulačky. Je to průmysl s emocemi, kam mají idealisté vstup zakázaný. Kdo je poslušný a šikovný, tomu se oslíček zatřese. Tím největším hrdinou je nakonec pop podnikatel a jeho právníci.

 
ukázka:
Producent Clive Davis vyslovuje slovo „hity“ zvláštním způsobem. Pokud na ně během rozhovoru dojde řeč, což dojde vždycky, zařve je jako lev. „Mám na mysli HITY!“ vyštěkne brooklynským přízvukem. Je rok 2014 a Davis, hlavní kreativec společnosti Sony Music, o hitech mluví už padesát let, od doby, kdy v polovině 60. let začínal v CBS Records jako hudební právník. Pro hudebního producenta, jako je Davis, jsou hity to hlavní. Bez hitu není popová hvězda ničím a popová kariéra závisí na „kontinuitě hitů“, což je Davisův oblíbený slovní obrat. Během jeho kariéry se lidový vkus samozřejmě měnil. Čistý popový střed, o který mu jde, pravidelně vytěsňovaly nové, drsnější styly, které nakonec, obvykle v desetiletém cyklu, zase vstřebal hlavní proud. Vkus teenagerů, jemuž populární hudba slouží, je nejvrtkavější. Během všech těch cyklických změn se však pořád objevovaly hity. Jsou úzkou bránou, kterou na cestě do nebes plynou všechny peníze, sláva a drby. Devadesát procent výnosů v nahrávacím průmyslu pochází z deseti procent skladeb. K nahrané písni jsou dvojí zásadní práva – vydavatelská a práva na nahrávku tzv. masteru. Vydavatelská práva se vztahují na autorská práva skladby a práva na master na nahrávku zvuku. Master je něco jako nemovitost; vydavatelská práva jsou práva na nerosty pod zemí a práva na vzduch. Kromě toho existují autorské poplatky, které vycházejí z prodeje, a licenční poplatky za přehrání na veřejnosti, včetně rozhlasu. Existuje také synchronizační licence za použití písně v reklamě, při zápasu, v televizním pořadu či ve filmu. V některých zemích (i když ne ve Spojených státech) existují i související práva neautorů, kteří mají k písni nějaký vztah, například interpretů. Celý systém je absurdně komplikovaný, což také má být. Veškerým složitostem ve vyplácení tantiém může rozumět jen hudební právník jako Davis. Vydavatelské společnosti jich mají spousty. Velký hit nejen vydělá díky rotaci v rádiích velký balík autorům, ale pomůže i albu, které přináší zisk hudebnímu vydavatelství, a prodá vstupenky na světové turné, na čemž zase vydělávají umělci.Historický hit může mít pro držitele autorských práv hodnotu stovek milionů dolarů po celou dobu jejich trvání, tedy po celý život autorů plus dalších padesát až šedesát let podle toho, kdy ho složili. Skladba Stairway to Heaven vydělala držitelům práv do roku 2008 víc než půl miliardy dolarů.
Vzhledem k tomu, o kolik peněz může jít, nepřekvapí, že hity jsou předmětem tvrdých vyjednávání a tajných dohod. Za starých časů interprety přemlouvali, aby se vydavatelských práv na hity, jež měly nakonec větší hodnotu než desky, vzdali. Dnes může špičkový interpret trvat na plnohodnotném podílu na vydavatelských právech, i když se samotnou tvorbou neměl nic společného. (Skladatelé této praxi říkají „změň třeba jen jedno slovo a třetinu plať nanovo“.) „Hudební průmysl je drsná a plytká strouha plná peněz, dlouhá plastová chodba, kde svobodně pobíhají zloději a pasáci a dobráci umírají jako psi,“ napsal Hunter S. Thompson – a přesně tak to vždycky chodilo i s hity.

2.5.2017