Takhle si to pamatuje Ivo Pospíšil...
Tomáš Weiss
A má na co v knize Příliš pozdě umřít mladý vzpomínat - svobodná hudební scéna v okolí Plastic People a undergroundu, skupina Garáž, pražský legendární klub Radost FX... "Tato kniha vzpomínek je nejen z doby undergroundu, ale je jím vlastně celá ovlivněná, neboť základní myšlenka osobní svobody a lásky k hudbě jí celou provází. Vzpomíná se v ní chronologicky, včetně fotografií. Dospívání, normalizace, hudební svět undergroundu i po něm, okamžik změn a život po nich."
Kapitola Osm
(1973 - 1974)
koncert ve Veleni – České Budějovice – koncert
u Jaroslava Kadlece
Na domluvený koncert ve veleňské hospodě se Plastici připravovali už na Zlatém kopci. Zkoušeli ve vlhkém, studeném sklepě, kam za neskutečného rámusu dodával elektřinu motorový agregát a teplo zajišťovaly všelijaké lihoviny, což se na nadcházející show náležitě podepsalo. Magor seděl v kriminále, Mejla před pražskými depkami stále častěji prchal za Frantou Maxerou na Moravu, a tak se imaginární role šéfa ujal Vráťa Brabenec. Plastikům, ale i lidem okolo dával svou převahu jasně najevo. Třeba tím, jaké má vzdělání, kolik not umí odtroubit na saxofon nebo kolik panáků do sebe dokáže nasázet. Především ale do kapely, která nikdy neměla jasně stanoveného šéfa, vnesl další porci revolučního zmatku. Dégéčkám moc nefandil, takže se s nimi do Veleně nepočítalo. Místo toho se tam znovu zjevil duch mnou nenáviděné dechovky.
Vráťa opojený Magorovým Sen noci svatojánské bandem posunul Plastikům část jejich vystoupení z rock and rollového nářezu do lesácké performance. Na pódium nechal navézt větve a pařezy, mezi ně ulehla kapela, cpala se špekem, popíjela pivo, vyřvávala Do lesíčka na čekanou, a to celé byla úvodní skladba nazvaná Svačina. Kolem nich pobíhal Pavel Zajíček v azbestovém obleku vypůjčeném od vulkanologa Mydlíka a křičel svoje Anti, Anti včetně dnes již legendárního verše „Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu“. Já si svou porci slávy užil ve skladbě Kohoutkova kometa. V modrém přehozu s našitými zlatými hvězdami jsem chodil po pódiu, v ruce dlouhou tyč, na jejím konci se třpytila papírová kometa, kterou vyrobily děti z Ječné. Kohoutkova kometa byla tenkrát populární téma. K zeměkouli se
pravidelně přibližuje v intervalu sedmdesáti pěti let a po tom, co začátkem století kolem proletěla naposledy, se toho dost změnilo. Tak se i tentokrát, obzvlášť v Čechách předpokládalo, že se zase něco stane, pokud možno samo od sebe, bez našeho přičinění.
Nestalo se samozřejmě nic, jenom zpráva o papírové kometě nad mou hlavou obletěla Evropu s odkazem na to, jak je ten český underground aktuální.
Jakousi tečkou za celou záležitostí se stala drsná hádka mezi Vráťou a hospodským, která vyústila v doživotní plot nejen pro Vráťu, ale i pro jeho kumpány. Tím ovšem skončila i éra Zlatéhokopce. Bylo potřeba se vrátit zpátky k hudbě, a to naštěstí Mejla dokázal. Sehnal novou zkušebnu, zavedl pravidelné zkoušky a brzy to bylo znát. Plastici se sehráli, dělali na nových věcech a byli lepší než kdy předtím.
Jednou v Ječné nám Dana Němcová oznámila, že jí volali přátelé z Českých Budějovic, že mají zamluvenou hospodu, že tam bude hrát jakási bluesová kapela a že by bylo hezké, kdyby tam zahráli i Plastic People a DG 307. Nejprve se do toho nikomu moc nechtělo.
S Magorem kdesi daleko za katrem byla činorodost na nule, ale vůle předvést to, co Plastici nazkoušeli, nakonec vyhrála. Přípravy proběhly bez problémů, a tak se jednoho sobotního rána na Náměstí bratří Synků sjela flotila prapodivných androšských vozidel, naložila celou partu i s jejím harampádím a vyrazila na jih. Byla to doba častých silničních kontrol obvykle s fatálními do pady na naše autovraky, ale co se dělo toho dne, nemělo obdoby. Skoro na každé křižovatce stálo auto s příslušníky Veřejné bezpečnosti a s jejich početnými nohsledy z takzvané Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti a někde dokonce stála i hlídka vojenská.
Hloupou shodou náhod se totiž datum budějovické akce krylo s datem celostátní úpravy cen pohonných hmot z 2,40 na 4,50 korun za litr a ta neuvěřitelná pohotovost a demonstrace síly měla už v zárodku potlačit případné choutky obyvatelstva projevit nesouhlas s tím, že od toho dne bude za benzín platit dvakrát tolik. K žádným nepokojům samozřejmě nedošlo, ale na všech těch ozbrojencích bylo jasně vidět, že když už tam musí být, nějaký ten zásah by docela uvítali. Díky obvykle vydařené šeptandě se máničky do Rudolfova u Českých Budějovic sjížděly ze všech stran a v hojném počtu. Když jsme lehce po poledni k hospodě Na Americe dorazili, byla už obležena davem huňáčů a skvělá atmosféra napovídala, že by se akce mohla podařit. My jsme přijeli od Prahy, takže jsme se Budějovicím, obávané baště komunistů, vyhnuli. Kdybychom jeli přes město, určitě bychom si všimli poněkud jiné atmosféry – atmosféry průseru. Nosili jsme aparát na pódium, bluesmani už začali hrát a najednou to začalo drhnout. Parta rozhodných chlápků v civilu začala otravovat a dožadovat se okamžitého ukončení toho rámusu. S tím už jsme svoje zkušenosti měli a hned jsme poznali,
že je jenom otázkou času, kdy to budeme muset zabalit a dát zpátečku do Prahy. K ústupu jako první zavelel hrdina největší, sám Milan Knížák, což pro nás znamenalo totéž, jako kdyby husitům zavelel k ústupu sám Žižka. Jenže Knížák není Žižka. Schoulil se na zadní sedadlo mého tudora, přikryl se velkým bubnem DG 307 a odtud tiše řval: „Jdou po mně! Jeď!“
Zbaběle jsme uháněli ku Praze a neměli jsme ani ponětí o tom, jak policejní úderka máničky zmasakrovala, jak je za neustálého mlácení zahnala na nádraží a jak je tam nechala projít legendární pendrekovou uličkou až do speciálně vypraveného vlaku. Já se o tom dověděl až druhý den U dvou slunců. Mejla už tam seděl nad půllitrem a s tragickým výrazem ve tváři mě přivítal: „Je to úplně v prdeli...“ A ono to tak opravdu bylo.
Magora měli propustit 29. května 1974. Rádi bychom ho velkolepě přivítali nějakou akcí nebo koncertem, jenže jsme dobře věděli, že Plastici si už nikdy veřejně nezahrají. Nikomu se nechtělo s tím cokoli dělat. Budějovická zkušenost tu beznaděj a apatii ještě prohloubila, což se dalo pochopit, ale smířit se s tím mi připadalo ještě horší. Za obvyklého přihlížení jsem se do toho musel pustit sám. Známý recept najít nějakou hospodu postrádal smysl, asi bychom ani nestačili vybalit aparát. Musel jsem se poohlédnout jinde. Vzpomněl jsem si na svého skoro strejdu, malíře Jaroslava Kadlece. Od dětství mi byl ze všech chlápků, co se motali kolem matky, nejmilejší. Byl manželem její nejlepší kamarádky a jako malíř se srbskými geny byl i velký holkař a bonviván. Povídal mi o malování a měl radost, že mě to zajímá. Po tom, co se rozvedl, sice na nějaký čas z mého života zmizel, ale čím jsem byl starší, tím víc jsem
ho vyhledával a těšil se z jeho společnosti. Chodil jsem za ním na Žižkov, kde žil v malém romantickém domku uvnitř pavlačového vnitrobloku, nasával jsem tam vůni barev, jedl jsem jeho balkánská jídla, myl jsem nikdy neubývající hromadu špinavého nádobí a do nedaleké hospody jsem s kufrem chodil pro lahváče. Okouzlen tou kulturní a útulnou atmosférou jeho domova jsem trochu zneužil jeho nekonečné dobroty a požádal jsem ho o azyl pro koncert na počest Magorova návratu. Bez váhání souhlasil. Tím se 2. června 1974 jeho ateliér proměnil v malý koncertní sál zaplněný dvěma kapelami, aparaturou a asi tak třemi desítkami spřízněných duší s čerstvě propuštěným Magorem v čele. Hraní netrvalo dlouho. Plastici a DG 307 se pro tu příležitost spojili v jedno těleso a já měl od Pavla a Mejly poprvé povoleno zahrát ve skladbě DeGeNerace tři tóny na basu. Byla to příjemná a podařená akce, nikdo se nehádal, nikdo se nevztekal, kouzelné prostředí Jardova domku dokázalo zkrotit i zduřelá ega androšských rockerů. S odstupem času a s otevřením svazků Státní bezpečnosti se ukázalo, že to byla akce dost riskantní a vlastně jediná, o které StB nevěděla předem. Teprve když už bylo po všem, založila na Jardu speciání složku „Grafik“. Jarda o tom nevěděl, neměl ani potuchy o vlastní důležitosti a bohužel ani o hrozbě pro milovaný ateliér. Vyhnán z něj byl nedlouho potom a já se můžu jenom modlit, že to nebylo v souvislosti s touto akcí. V náhradním suterénním ateliéru v Baranově ulici rok na to zemřel.
