Kyndrové oko
Jefim Fištejn
"Krajinu či pohled na silnici si člověk může pověsit v bytě, ale mé fotografie jsou často tak osobní, že by se to ani nehodilo. Jsou výsečí, a proto je považuji za jakousi vizuální literaturu. Jsou-li uspořádány v knížce, tak si v ní listuji podle toho, jakou mám náladu, a k různým snímkům se mohu vrátit." Tak je to i v zatím poslední knížce Dany Kyndrové Rusové. Přinášíme vám její úvod, který napsal Jefim Fištejn.
Cokoli, co by se dalo říct nebo napsat o ruské povaze, o svérázu ruského národního bytí, bude vždy z podstaty zavádějící, pokud ne rovnou lživé. Neznamená to, že ducha jiných velkých národů lze snadno vtěsnat do Prokrustova lože jednoduchých definicí, leč pro Rusko to platí stonásob. Je to tak obrovitý terč, že se do něho nedá nestrefit. Jakýkoli soud o Rusku vystihuje kus pravdy, aniž by ji vystihl celou. Možná také proto, že žádná celá pravda o Rusku neexistuje. Každý hodnotící výrok bdělého pozorovatele je nutně zabarven citově, jako to bývá u zamilovaných nebo nenávidících se na život a na smrt. To znesnadňuje pouhou suchou konstataci faktů spojených s fungováním ruské společnosti. Stačí se neopatrně pozastavit nad zpožděním vlakových spojů nebo nad zaneřáděností veřejných záchodků, aby si jeden zbůhdarma vysloužil pověst rusofoba. Napravit to lze jen takovou dovednou formulací stejné skutečnosti, která by ji lstivě vykládala jako projev duchovní nadřazenosti nad západní přízemní pořádkumilovností.
O příslovečné ruské „sobornosti“ (což je nepřeložitelný pojem pro typický jev pospolitosti, v níž individuální já zcela zaniká a rozpouští se) psal Anton Pavlovič Čechov poněkud uštěpačně: „Když latríny páchnou a zlodějina je, kam se podíváš, pak za to mohou všichni, tudíž nemůže nikdo.“ Zdá se, že není žádné záporné vlastnosti, mluvíme-li o Rusku, která by nemohla při troše dobré vůle být vyložena jako skrytá podoba vlastnosti kladné a vnitřně ušlechtilé.
Vlastně celá ruská literatura je o tom – o schopnosti ruského člověka ve svém neustálém kolotání ode zdi ke zdi projít všemi dostupnými stavy lidské psychiky, bezdůvodným nadšením počínaje, přes nevysvětlitelnou a měšťanskému rozumu nedostupnou rozmarnost, až po slepou zvířecí vzteklost – a uchovat je všechny v sobě zároveň jako v matrixu. Pro cizince vstupujícího do styku s ruským člověkem musí navždy zůstat záhadou, která okolnost probudí v něm dobrého anděla a která hotového běsa bez zábran a skrupulí. To všechno v jenom balení.
Jeden z nejlepších znalců této jemné látky filozof Nikolaj Berdjajev napsal: „Ruský národ je mimořádně polarizován. Spojují se v něm neslučitelné protiklady. Může silně okouzlovat a rozčarovávat. Dá se od něj čekat cokoli, je dobrý pro každou nepředloženost. Jako žádný jiný je schopen vzbuzovat vůči sobě silnou lásku, ale také silnou nenávist.“
A platí to dodnes. Jediná rada pro zájemce o pochopení Ruska je obsažena ve značně zprofanovaném kupletu Fjodora Tjutčeva: „Rozumem Rusko nepochopíš, obecným loktem nepoměříš, Rusko je vždycky k Bohu blíž – buďto v něj věříš, nebo nevěříš.“ My však pro pochopení jiný orgán než rozum nemáme. Naštěstí je tu ještě objektiv fotografické kamery, který nezklame – ovšem pokud se jím dívá citlivé a nelhostejné oko.
Jefim Fištejn
7.5.2015
