Lituji, ale najdu tvůj stín
Saša Neuman
"Pracuji v Kabině krutosti – pracovně na konci zahrady, kterou takto pojmenovaly mé dospívající dcery. (Dřív jsem pracoval ve sklepě, v místnosti zvané „Tátovo doupě zoufalství“.) Začínám kolem deváté ráno a pracuji tak do šesti večer. Mám přestávku na oběd. Přestože mi vydávají jednu knížku ročně, nepokládám se za spisovatele, pracujícího rychle." Víc v rozhovoru americký krimiautor Michael Robotham.
Mohl byste českým čtenářům trochu představit Joea O ́Loughlina, hrdinu vašich románů?
Joe O ́Loughlin je klinický psycholog – člověk s brilantním mozkem, jemuž s ale zároveň rozpadá tělo v důsledku počínající Parkinsonovy choroby. Není to typický hrdina – akční typ jako třeba James Bond nebo Jason Bourne, kteří každého předběhnou a přeperou – musí své protivníky porazit svou myslí. Dokonale chápe, proč a jak se lidé chovají, a je schopný rozpoznat psychologický „stín“ zanechaný na místě činu. Nerad spolupracuje s policií a nerad se ocitá na temných místech. Touží po klidném životě a rád by se usmířil se svou odloučenou manželkou. Joeův soucit s lidským utrpením však způsobuje, že nedokáže říct ne, když ho někdo požádá o pomoc.
O čem je vaše kniha ŘEKNI LITUJI a jak významné místo podle vás zaujímá v sérii knih o Joeovi O ́Loughlinovi?
Román ŘEKNI LITUJI je temný psychologický thriller o dvou pohřešovaných dospívajících dívkách, kamarádkách Piper Hadleyové a Tash McBainové, které se ztratily poslední neděli
letních prázdnin. Jejich příběh vypráví Piper, která je stále naživu a tráví už třetí rok jako vězněná oběť únosu. V době, kdy navíc dojde na izolované farmě k děsivé dvojnásobné vraždě, dospívá psycholog Joe O ́Louglin k přesvědčení, že dívky by mohly být stále naživu. Piper na něj spoléhá a na útěku bojuje o život. Ze všech knih o Joeovi O ́Loughlinovi je ŘEKNI LITUJI asi nejvíc konfrontační a nejvíc temná. Ukázala se taky být zvláštně jasnozřivá. Těsně poté, co vyšla v Americe, vyšlo najevo, že muž jménem Ariel Castro věznil deset let ve svém domě v Clevelandu ve státě Ohio tři ženy. Můj vymyšlený příběh se najednou stal předobrazem reality.
Kdesi jste prohlásil, že všechny vaše romány mají původ v nějaké skutečné události. Co bylo tou událostí pro román ŘEKNI LITUJI?
Některé zločiny spouštějí davové projevy emocí a smutku. Takovou událostí byl i únos dvo u desetiletých dívek, kamarádek Holly Wellsové a Jessicy Chapmanové, které zmizely v anglické vesničce Soham po rodinném rožnění. Existuje jejich slavná fotografie, jak stojí pod hodinami v dresech Manchesteru United. Byly mrtvé během hodiny, ale dlouhé dny se nedařilo najít jejich mrtvoly. Celý národ řešil každičký střípek nové informace o nich. Stavěli jim pomníčky, drželi svíčkové vigilie a hlavně neustále probíhalo obrovské pátrání.Nakonec byl zatčen školník Ian Huntley a byl za jejich vraždu odsouzen. Fascinovaně jsem sledoval ty kolektivní i individuální projevy smutku, jež celou událost provázely. Je úžasné, jak některé příběhy oslovují kolektivní představivost a vyvolávají fenomén, který někteří psychologové označují za „epidemii smutku“
Joe O ́Loughlin je terapeut. To je, jak se zdá, profese, o které toho hodně víte. Psal jste postavu Joea O ́Loughlina podle nějaké skutečné osoby?
Joe O ́Loughlin není napsaný podle skutečné žijící osoby. Všechno, co vím o psychologii zločinců, ale pramení v přátelství a spolupráci s Paulem Brittonem, britským soudním znalcem psychologie, který je zakladatelem tvorby psychologických profilů zločinců ve Velké Británii. Spolupracoval na řadě významných vyšetřování britské policie v posledních dvaceti letech, včetně případu „Domu hrůzy“ v Gloucestershiru či únosu a vraždy liverpoolského batolete Jamieho Bulgera.
Proč jste se rozhodl zkomplikovat Joeovi O ́Loughlinovi život Parkinsonovou chorobou?
Když jsem stvořil Joea O ́Loughlina a obdařil jsem ho symptomy počínající Parkinsonovy
choroby, vůbec jsem neplánoval, že by to měla být postava více než jedné knihy. Neměl jsem v úmyslu stvořit obvyklý typ hrdiny – jako jsou Jack Reacher, Jason Bourne nebo James Bond. Chtěl jsem psát o obyčejném člověku, který má brilantní mozek a jeho pomocí musí své protivníky překonat. Obdařil jsem Joea Parkinsonem, protože je v tom jakási tragická ironie, když vidíte někoho s úžasně fungujícím mozkem, uvězněného v rozpadajícím se těle. Je to jako sledovat slavného tanečníka nebo sportovní hvězdu, z nichž zranění udělalo invalidu.
Saša Neuman, ukázka z delšího rozhovoru
17.4.2015
