Budu muset chodit k zubaři častěji...
Tomáš Weiss
"Cestou k zubaři" - tak odpověděl Günter Grass v roce 1999 na otázku, kde se dozvěděl o udělení Nobelovy ceny za literaturu. Autor geniálního Plechového bubínku, autor, který se ale zároveň cpal do polohy svědomí národa, přestože dlouho (až do roku 2006, kdy vydal vzpomínkovou knihu Při loupání cibule) otevřeně nemluvil o svém mladickém hříchu - okouzlení a službě u Waffen SS. Zemřel 13. dubna 2015 ve věku 87 let.
Co vám Nobelova cena přinesla?
Švédští akademici mě na ni připravovali téměř dvacet let, takže zase až takový šok to nebyl. Jistě, po vyhlášení byly nejvýraznějšími pocity přece jen hrdost a špetka zadostitučinění. Zároveň ale připomínám, že touhle cenou moje politické angažování nekončí. Je mnoho věcí, o kterých je třeba mluvit.
Například?
Fakt, že v demokraticky kultivované krajině sedí víc než 4 tisíce lidí ve vyhošťovací vazbě. Jsou to lidé, kteří nespáchali žádný zločin, ale každý den musí čekat, že budou vyvezeni za hranice.
Jste tedy stále svědomím národa?
Co to je, být svědomím národa? Zní to velmi pateticky. Předpokládá to totiž, že se svědomí někomu jinému odnímá a dává se spisovatelům, kteří nemají žádnou moc něco prosadit. Je to nesmysl. Svědomí má každý jen to svoje.„
Co vám říká to vaše?
„Žít tak, aby jsem svých činů a slov nemusel jednou litovať.“
Říká se, že jste se rozhodnutí švédské akademie o udělení Nobelovy ceny dozvěděl na cestě ke svému zubaři. V té situaci je cítit příchuť bizarní normálnosti, která jakoby byla okopírovaná z vašich próz.
“Řekl jsem si, že teď budu chodit k zubaři častěji."
Měl jste někdy autorskou depresi, takovou tu vizi o ztrátě obecenstva?
„Jéje, kolikrát. Víte, jaký mám recept na zlé období? Sednu si ke stolu a pracuju. Pořád to funguje..“
Váš oblíbený spisovatel 20. století?
„Budu patriot. Heinrich Böll.“
ukázky z rozhovoru, který otiskl denník Sme v roce 1999 hned po udělení Nobelovy ceny za literaturu
14.4.2015
