Není to obrázková encyklopedie, která by měla ambici všechny ty barevné „ismy“ 19. a 20. století násilně roztřídit, tak trochu učesat, nacpat do škatulek a popsat patřičnou definicí. A není to ani pokus zjednodušit a pěkně zgruntu, komplexně a přitom polopaticky vyložit dějiny moderního výtvarného umění dětskému publiku − Horák a Franta si z množství uměleckých děl, která vznikla za poslední dvě století, vybrali sotva hrstku. Nicméně způsob, jakým k nim přistupují a jak s nimi v knize pracují, může malému čtenáři pomoct pochopit podstatu moderního umění (nebo alespoň některých jeho mezníků) lépe než výše zmíněné encyklopedie či schematické, obsahově však víceméně vyprázdněné výklady. Autoři totiž obrazy nejen ukazují a popisují, dokážou mnohem víc: nechávají nás do nich rovnou vstoupit, umožňují nám prožít jejich příběh. A tak se spolu s dvanáctiletou, po umění lačnící Emou, poněkud mrzutým podivínským dědou, který sám maluje a ilustruje knihy, inteligentní, elegantní a říznou babičkou a Eminým mladším bráchou Mikulášem, fotbalistou, který je z návštěvy galerie lehce zpruzený, díváme na strom tak, jak ho poprvé v polovině 19. století uviděli realisté, vnímáme, jak se tentýž strom změnil v očích impresionistů, a žasneme, co z něj zbylo, když ho zhruba o šedesát let později začal pozorovat a malovat Piet Mondrian. S Emou a dědečkem se plavíme po Kupkově jezeře do míst, kde se zrodilo abstraktní umění, přímo tam, kde se černobílé klávesy piana už už dotýkají kmenů stromů, které se odrážejí na vodní hladině. Sledujeme Pollocka ve chvíli, kdy se chystá na jedno ze svých velkých pláten chrstnout další plechovku s barvou, a při pohledu na Monetovy Kupky sena nejenže skoro cítíme vůni sušené trávy, ale spolu s Mikulášem se nestačíme divit, co všechno na obraze z toho srpnového odpoledne roku 1891 není vidět, a přece to tam je. Zatímco babička se pokouší Mikulášovi přiblížit obecnější věci spojené jak s provozem galerie, tak s malováním samým, dědeček s Emou se pouštějí do specifičtějších, ale o to zajímavějších debat nad konkrétními díly a jejich autory. Vyprávění si navíc až do konce udržuje napětí díky paralelnímu příběhu s detektivní zápletkou − prozradíme jen tolik, že v něm hraje prim pomstychtivý profesor, jeho ďábelský plán a dva náhodně (ne však příliš šťastně) vybraní kumpáni.

Autorům se podařilo vytvořit jedinečnou, chytrou, a především kvalitní knížku (nejen) pro děti. Hravě a jasně odpovídá na zapeklité otázky, které by dokázaly potrápit nejednoho milovníka umění. Žádná z odpovědí však není definitivní, za každou vyvstává další otázka a ta směřuje ke čtenáři: nutí ho přemýšlet o tom, co on sám v obrazech vidí. Dokázal by je popsat? Co si o nich vůbec myslí? A co pro něj vlastně znamená celé to moderní umění?

„Mám chuť vůbec nic nepsat a zítra ve škole všem ty obrazy ukázat. Aby je viděli a pak si o nich třeba jen povídali,“ povzdechne si Ema na konci příběhu, když se vrátí z galerie a má napsat práci o tom, co viděla. Autorka této recenze dodává, že se s ní v případě knihy Proč obrazy nepotřebují názvy plně ztotožňuje a všem ji vřele doporučuje.

Lucie Kukačková, převzato z Literární bašty Dobré češtiny