Přes Vláčilův film až ke knize - Markéta Lazarová
Tomáš Weiss
Pochopitelně, že nejprve si František Vláčil přečetl knihu Vladislava Vančury a pak vznikl geniální film. Jenže dnes by to mohlo fungovat přesně naopak. Okouzleni filmem, začnou se mnozí ptát po předloze. Právě v další reedici opět vychází. Román z hrubozrného středověku vyšel poprvé v roce 1931. V tom roce vyhrála kniha anketu Lidových novin o Knihu roku.
Ve Vančurovských studiích bylo opakovaně zdůrazňováno, že v románu nešlo o věrné zachycení určitého období a že si autor drsné časy raného středověku zvolil hlavně proto, aby se na takovém pozadí mohly impozantně tyčit jeho monumentální, nelomené charaktery, blížící se v mnohém mytickým hrdinům. Mohlo by se zdát, že Vláčilovi, který měl původně ve scénáři i dva královské obrazy, situující vyprávění do poloviny 13. století, kdy vládl Přemysl Otakar II., šlo naopak více o přesnější časové zařazení.
Jak se Vláčilovi (a Pavlíčkovi) podařilo vytvořit filmový opus, souměřitelný s literárním dílem, které se jeví jako nepřevoditelné? Jak mohl Vláčil nalézt ekvivalenty Vančurových jedinečných obrazných pojmenování a jeho expresivního jazyka?
Vančura je autorem ryze literárního projevu. Neobyčejná působivost Markety tkví v sugestivně navozené iluzi bezprostřednosti, kdy čtenář má dojem, že je přímým účastníkem dění, že vstupuje mezi postavy a dívá se zblízka na jejich konání. Ta blízkost mu dovoluje vnímat ostře i nepatrné jednotlivosti, které by se z většího odstupu hned ztratily, ovšem na druhé straně je pocit opojnosti z takto viděného příběhu vykupován nepřehledností celku, jehož smyslu se dobírá pomalu, přerývaně, postupně, podobně jako je tomu při účasti na skutečném běhu života. Zdá se ale, že neexistuje účinnější způsob, jak znovuvzkřísit časy, jejichž svědkové se už před staletími obrátili v prach, jak proměnit v živou tkáň něco, co je předmětem strohých a navíc beztak hypotetických konstatování historiografie.
ze studie Zdeny Škapové Literární a filmová podoba Markéty Lazarové
23.3.2015
