Svátek překladové literatury - do češtiny poprvé uveden další držitel Nobelovy ceny, básník Tomas Tranströmer

Tomáš Weiss

Byla to roku 2011 od Švédské akademie celkem frajeřina, udělit Nobelovu cenu za literaturu švédskému básníkovi. Když ale čtete jeho básně, zjistíte, že ukázat ve světě dnešní literatury zrovna na tohoto autora, bylo správně. České prostředí bylo zaskočeno - česky totiž neexistovala žádná kniha. Až teď dochází k nápravě - v překladu Milana Richtera a básníka Víta Janoty vychází výbor Přijde smrt a vezme míry.

Tomas Gösta Tranströmer se narodil 15.4.1931 ve Stockholmu. Studoval dějiny literatury a poetiku na Stockholmské univerzitě. Kromě toho se však věnoval i psychologii, která se stala jeho zaměstnáním – mnoho let pracoval mimo jiné ve vězení pro mladé delikventy. V Tranströmerově tvorbě hraje důležitou roli zájem o hudbu, jíž se věnuje teoreticky, ale je i nadaným klavíristou. Za literární debut, sbírka 17 dikter (17 básní) z roku 1954, získal uznání a respekt, a to i za hranicemi Švédska. V roce 1990 básník získal za sbírku För levande och döda (Pro živé i mrtvé) významnou Cenu Severské rady za literaturu. V témž roce jej ale postihla mrtvice, která mu způsobila částečné ochrnutí a zasáhla i řečové centrum. Tomas Tranströmer psal po celý život takřka výhradně poezii, v roce 1993 však vyšla i jeho autobiografie s názvem Vzpomínky mě vidí.

 
Z července 1990
Konal se pohřeb
a já jsem cítil, že mrtvý
čte mé myšlenky
lépe nežli já sám.
Varhany mlčely, ptáci zpívali.
Jáma v slunečním žáru.
Hlas mého přítele ulpíval
na rubu minut.
Vezl jsem se domů, odhalený
leskem letního dne,
deštěm a tichem,
odhalený měsícem
 
 
Leták
Tichá zuřivost čmárá po stěně směrem dovnitř.
Ovocné stromy v květu, kukačka volá.
Narkóza jara. Ale tichá zuřivost
maluje svá hesla pozpátku v garážích.
Vidíme vše, nevidíme nic, jsme rovní jako periskopy,
obsluhované plachou posádkou podzemí.
Vypukla válka minut. Spalující slunce
stojí nad lazaretem, tím parkovištěm utrpení.
My, živé hřeby, pozatloukané ve společnosti!
Jednoho dne se od všeho odtrhneme.
Vzduch smrti ucítíme pod křídly
a budeme mírnější a divější než tady.
 
 
Postludium
Vleču se jako hledající kotva po dně světa.
Zachytává se vše, co je mi na nic.
Unavené rozhořčení, horoucí rezignace.
Kati si jdou pro kameny, Bůh píše do písku.
Tiché pokoje.
Nábytek v měsíčním svitu, chystá se odletět.
Vcházím pomalu sám do sebe
lesem prázdných brnění.

9.3.2015