Václav Havel v duši zelináře...
Josef Rauvolf
Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří, soubor esejů inspirovaných Havlovou Mocí bezmocných, přináší velice zajímavé a neotřelé pohledy na tento důležitý text z roku 1978. Text, jehož četba, jak autoři esejů prokazují, je stále podnětná.
Lze tedy jen uvítat záměr editorů Kristiny Andělové a Jiřího Suka vyvolat nové čtení Havlova textu, zároveň je dobré, že výběr autorů pokryl skutečně široké spektrum, tedy, pokud jde o jejich názory – z knihy, obsahující celkem třicet esejů se tak nestal jakýsi jednohlasý paján na geniálního Havla, řada autorů se totiž k Moci bezmocných staví kriticky. Jak ale píší editoři, "jakkoli se úloha disentu jako klíčového hráče při pádu železné opony zpochybňuje a pozornost se upíná k jiným faktorům v delších historických a širších geografických souvislostech, jsme přesvědčeni, že témata spojená s disentem mají v soudobých dějinách své pevné místo," a dále zdůvodňují volbu výchozího textu, Moci bezmocných, jež je podle nich textem "vskutku nadčasovým."
Nelze se nyní ovšem vyhnout jisté historické exkursi, takže: Havel svou Moc bezmocných psal v roce 1978, v době nejen rozbujelé normalisace, ale i honu na chartisty. Právě v této úvaze se Havel zaobírá možnostmi, jaké má jedinec ve střetu s mocenským aparátem, úvaha, jež platila tehdy jako dnes. Jistě i díky tomu je dodnes živá a byla doposud přeložena do dvaadvaceti jazyků...
Jak se tedy k Moci bezmocných staví jednotliví esejisté? Jak již bylo naznačeno, lze příspěvky – je jich celkem třicet – rozdělit na dvě skupiny, jednu k textu spíše kritickou, druhou naopak spíše uznalou. Probírat jednotlivé eseje by bohužel přesáhlo rozsah této reflexe, proto stručně: jistě zajímavá je úvaha Stevena Lukese (Zelinář pod tíhou viny), zdůrazňující universalitu Havlova textu, jeho aplikovatelnost na současnou situaci, zároveň si autor klade otázku: "Za jakých okolností a jakými mechanismy dospěje morálně poháněný protest k úspěchu?"
Roger Scrutton vzpomíná na Prahu té doby, jak ji viděl člověk, který přijel z demokratického Západu, Karel Hrubý se zaměřuje na otázku krize společnosti jako takové, tedy i dnes. Podobně aktualisující je úvaha Delie Popescu, srovnávající (neúspěšné) pražské jaro roku 1968 s (neúspěšným) arabským jarem roku 2011. Podobně uznalí jsou k Havlovi i další autoři, naopak kriticky se k němu staví, celkem nepřekvapivě, Bohumil Doležal, jeho hlavní výtku lze shrnout takto: Havel svým textem stvořil jakýsi mýtus morálního odporu, který ovšem ve chvíli, kdy bylo třeba utvářet reálnou politiku, působil jako závaží. Podobně kritický je i Václav Bělohradský, tvrdící, že havlovská "antipolitika má své oprávnění v určitých historických situacích, ale nemůže chtít být politikou," zároveň Havlovi vytýká vstřícnost k NATO a USA. Petr Pithart navazuje na svůj text z roku 1979 Dizi-rizika, v němž poukazoval, že ani není tak důležité, zdali zelinář bolševický plakát vyvěsí či ne, jako spíše to, "pokud kolem sebe vytvoří enklávu nakažlivé solidnosti a poctivosti, udělá proti ‘moci’ velice mnoho..." A podobně bychom mohli citovat i z dalších příspěvků, jedno však je důležité: ať si o Havlově textu myslí to či ono, neupírají mu jeho význam.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
10.4.2017