Ten, který uměl číst knihy nahlas - zemřel Jiří Ornest
Tomáš Weiss
Ve věku sedmdesáti let zemřel herec Jiří Ornest. Vynikající herec a dobře zorientovaný aktivní občan (každé z těch čtyř posledních slov platí do písmene!) byl mimo jiné i jedním z nejlepších současných interpretů rozhlasové četby a audioknih.
Talent na takovou práci není zase až tak častý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tak snad si skoro každý herec dokáže sednout k mikrofonu a přečíst knihu, ne? No právě že ne! To by vám potvrdil každý režisér rozhlasové četby nebo audioknihy. Protože dokázat načíst celou knihu se správnými intonacemi, důrazy, soustředěním a udržením napětí a atmosféry knihy - takových herců v českém jazyce mnoho není. A jeden z all stars týmu právě utichnul. Naštěstí, budete-li chtít, může obživnout. Stačí si pustit třeba některou z Best Of Jiří Ornest: Cestu Cormacka McCarthyho, Kafkův Proces nebo opravdu geniální Novákovo Zatím dobrý o bratrech Mašínech. Jiří Ornest - hlas kultivovaně civilní, bez šklebů a pitvoření, jemný i dobrodružný. Ve spojení s tím, jaké texty si vybíral, jde určitě u mnoha a mnoha (v tomto případě jeho talentu) posluchačů o lásku nesmrtelnou.
ukázka z rozhovoru pro Týdeník Rozhlas z roku 2012:
Jaké jsou největší rozdíly v pocitech herce „viditelného“, pohybujícího se na jevišti, oproti těm, které zažívá coby herec „neviditelný“ před mikrofonem?
To nelze srovnávat, to je nebe a dudy. Na rozhlas nedám dopustit. Když pomineme výhodu, ale i riziko okamžité odezvy – na divadle vás mohou klidně vypískat –, pak jediné plus, které bych divadelnímu jevišti přiřknul, je, že vy sám se na něm nevidíte. V rozhlase se, bohužel, občas slyšíte, protože vás režiséři nutí – pokud jsou tak suroví, a to oni bývají –, abyste si poslechl, co jste natočil. Bláhově se domnívají, že rozpoznáte své chyby a napravíte je. Nevím, jak ostatní herci, ale já dávám přednost tomu, když mi režisér jasně řekne: Udělej to tak a tak. Jinak ale má rozhlas jen samé přednosti. Jsou to snadno vydělané malé peníze. Vydělat si nějaký obolus na divadle je náročnější: musíte se líčit, oblékat, svlékat, klanět...
A také se naučit text nazpaměť. To rozhlas nevyžaduje. Nicméně – když máte natáčet poezii nebo prózu, připravujete se na to nějak? Analyzujte si třeba dopředu text, anebo jen čekáte na pokyny režiséra?
Je to smutné, ale s přibývajícím věkem jsem čím dál odpovědnější. A když se chystám na nějakou vícedílnou četbu – zvlášť autora, kterého si vážím a nechci mu ublížit, který má třeba složitější poetiku –, připravuju se skoro jako na maturitu.
Takže předpokládám, že asi raději natáčíte inscenace než četbu.
To záleží na okolnostech. Rozhodně častěji čtu. Na divadle bych si na one man show nikdy netroufl a herce, kteří ji dělají, pokládám za hrdiny. Četba v rádiu mi podobné sólové vystoupení nahrazuje. Čtu věci tak, aby si posluchač mohl na věc vytvořit vlastní názor, nechci mu vnucovat svou představu. Být podobně zdrženlivý v rozhlasových inscenacích je obtížnější. Zase se ale při jejich natáčení setkáte s partnery, se kterými byste se pracovně asi jinak nesešel. A taky si užijete víc srandy.
10.4.2017
