Život Edwarda Stachury v devíti obrazech
Pavel Zelinka
Jeden rys života polské literární legendy Edwarda Stachury (1937 - 1979) vystupuje do popředí. Je to mimořádná citlivost a zranitelnost. Mimořádná vnímavost vůči světu, mimořádná zranitelnost sebou samým i svým okolím. Většina lidí se mezi dvacátým a třicátým rokem života spolehlivě adaptuje na prostředí, v němž žije, aby mohla fungovat. Takhle se ale Stachura adaptovat neuměl.
Obraz I
Narodil se ve Francii rodině polských emigrantů, kteří vyjeli do světa za prací. V domě, kde bydleli, žilo mnoho emigrantů z různých zemí Evropy, vyrůstal tedy v prostředí, kde se setkávaly a mísily jazyky a kultury. Byl divoké povahy, ve škole často vyvolával rvačky se spolužáky, i se staršími. Ačkoliv byl velmi nadaným žákem, pro umíněnost, vzdorovitost a
nechuť podřídit se řádu byl neoblíben učiteli.
Obraz II
Když je mu 11 let, rodina se stěhuje zpět do Polska, do malé vesnice Łazieniec v regionu Kujawy, a Edward přechází do polské školy, o třídu níže, aby si zvykl na polské prostředí a jazyk. O rok mladší spolužáci mu dávají přezdívku „Francouz“– koktavý přistěhovalec ze zahraničí mluví se zvláštním akcentem, často užívá slova vrstevníkům nesrozumitelná, snaží se imponovat znalostmi a fyzickou převahou, při hodinách sjednává pořádek a poučuje jiné. Pro to všechno nebyl příliš oblíbený, zároveň však imponoval svou výjimečností, nápaditostí, když neustále vymýšlel nové druhy zábav a činností. Přes obtíže s jazykem byl natolik pilným žákem, že za jeden rok zvládl postoupit o dvě třídy. Podle vyprávění spolužáků byl neustále připraven ukazovat, že je lepší, bojovat za svou pravdu, v kapse nosil hrst písku, aby ji mohl kdykoliv vrhnout případnému protivníkovi do očí.
Obraz III
Časté konflikty s otcem způsobené Edwardovou nezkrotnou povahou, nechutí podřídit se domácímu řádu a pomáhat při práci, a otcovou přísností, vynucováním, aby Edward byl někým jiným než básníkem a aby chodil v obleku a ne v džínách, vedly k několika kratším útěkům a
posléze k definitivnímu opuštění domova ve věku 17 let. Edward se odstěhoval k bratrovi do Gdyně a tam pokračoval ve studiu na gymnáziu. S rodiči přerušil kontakt na mnoho let.
Obraz IV
V roce 1957 je přijat na katedru romanistiky na Katolické univerzitě v Lublinu. Žádá o sociální stipendium, ze studu a hrdosti však nepřizná svou skutečnou situaci. Než je mu stipendium a
místo v ubytovně přiznáno, nocuje v čekárně nádraží nebo na lavičkách na nástupišti, chodí v
potrhaném špinavém oblečení a plášti ze staré deky. Na ulici prosí o příspěvky na studium. Na konci roku je vyloučen ze studia, po dodělání zápočtů a zkoušek znovu přijat. Noci tráví ve studentských a tanečních klubech, kde se účastní mnoha bitek. Má pověst samotáře, bez blízkých přátel, bez přítelkyně. Přivydělává si v karetních hrách. Pravděpodobně na základě toho je znovu ze studia vyloučen, na vlastní žádost znovu přijat. Stále méně však dochází na přednášky, nakonec univerzitu sám definitivně opouští. V té době už publikuje ve studentských a literárních časopisech, pořádá autorské večery.
Obraz V
Neustále cestuje po Polsku i do zahraničí, pořádá autorské večery, čtení poezie, koncerty, nahrává LP desky svých písní.
Obraz VI
V květnu 1962 se žení se Zytou Bartkowskou (literární pseudonym Zyta Oryszyn). V roce 1970 se „veliká láska“, vztah a manželství z neznámých příčin zcela rozpadá. Tato rána se zřejmě nikdy zcela nezahojila, jako tom svědčí zápisky z deníků i některá místa v literárních textech. „... vím, že jsem miloval, a miluji, jak nikdy nikdo nemiloval ... nemám už vlásek, na kterém jsem deset let visel ... a proto chci umřít, abych Tě nikdy nepřestal milovat.“
Začínají se objevovat deprese, úzkostné stavy, projevy psychózy.
Obraz VII
V letech 1977–1979 básník žije mystické období člověka-nikdo. Zbavuje se majetku, rozdává peníze, zpřetrhává vazby s přáteli, opouští byt, který nezamyká. Žije neustálé teď a tady, pálí staré deníky, fotografie. Zprávy o tomto období jeho života jsou kusé zmínky v textech z této doby a z pozdějších deníkových zápisků. „Člověk-nikdo mohl nic nedělat. Mohl chodit a příležitostně sbírat lahve, vydělávat si tak na živobytí a zároveň uklízet parky a městské promenády, a byl zázračně klidný, a vyzařoval ten klid na všechny lidi, které potkal. Mluvil s
těmi, kdo se procházeli, ze starými lidmi, pro každého měl dobré slovo a dobrou radu. Tím, že nežil pro sebe, že téměř nebyl, mohl být jako vzduch, jako hojivý balzám, jako člověk-lék-na-rány.“
„Všechny peníze jsem rozdal. Jemně jsem je vkládal do dlaní nebo kapes starým lidem, které jsem potkával v mléčných barech, kde jsem jedl. Tak a jinak jsem rozdal skoro sto tisíc zlotých. Mluvím o tom jenom proto, abych mohl položit otázku: bylo to normální?“
Obraz VIII
3. dubna 1979 Edward skočil pod kola elektrického vlaku. Podle vyprávění strojvůdce šel podél kolejí, nereagoval na výstražné signály a v poslední chvíli skočil pod vlak. Vlak jel pomalu, strojvůdci se podařilo okamžitě zastavit, přední kola mu najela na pravou ruku. Ztrácí čtyři prsty a část dlaně, lékařům se daří zachránit jenom palec. Po krátkém pobytu v nemocnici je na vlastní žádost hospitalizován v Ústavu pro nervově a psychicky nemocné v
Ząbkách u Varšavy.
Obraz IX
„Člověk-nikdo zmizel. Zmizel můj velký Utěšitel. Zmizel ten, kdo byl bezstarostný a všechno věděl... Ale jako by zmizel i ten, komu člověk-nikdo nadiktoval dva texty: Fabula rasa a Hle Jakýsi Edward Stachura, který sám sebe popřel. Který mimo jiné spálil stovky dopisů a
stovky svých fotografií, zahodil sešit s adresami, všechno rozdal, odešel z domu, nechal ho otevřený a zahodil klíč. Ale, ach Bože, kdo to tady zůstal? Kdo jsem? Cítím se jako syn zatracení.“
Poslední dny života tráví básník střídavě u matky v Łazienici a ve Varšavě, znovu v ústavu, z
něhož posléze utíká. Záznamem marného hledání nové identity jsou deníky z tohoto období vydané posmrtně pod názvem Smířit se se světem.
„Kde končí normální a začíná nenormální? To je otázka! Kde končí snesitelné šílenství a začíná šílenství nesnesitelné?“
24. července 1979 si Edward Stachura ve věku nedožitých 42 let vzal život. Polsko zalila vlna stachurománie v podobě Stachuriád – setkání a festivalů spojených s odkazem idolu, poutí ke hrobu, a bezpočtu interpretů Stachurových písní o tom, že „život není divadlo“, a o „nádherných bezcestích“.
Pavel Zelinka, překladatel, text je ukázkou z rozsáhlé přemluvy ke knize
18.2.2015
