Georg Friedrich Händel - souzvuk talentu a úspěchu
Tomáš Weiss
Co se týká veřejného přijímání jeho děl za života, nemohl si v únoru 1685 v Halle narozený skladatel skutečně stěžovat. Tleskalo se mu. Slávu zažil už na tomto světě. Vodní hudba a Hudba k ohňastroji....a Mesiáš... Jenže život není peříčko, ale traverza. Víc se dočtete v Händelově biografii od britského cembalisty Christophera Hogwooda (1941 - 2014).
Händel
(ukázka)
Bývá zvykem strkat velikány v dětském věku do jedné ze škatulek – v nichž se jeví buď jako anděl, nebo mučedník. Händelovi životopisci se tradičně přiklánějí k tomu druhému, ačkoli důkazy o tom jsou mírně řečeno povšechné. Náš obraz se musí téměř výhradně odvozovat z líčení, které poskytuje John Mainwaring ve své knize Memoirs of the Life of the Late George Frederic Handel (1760). Ačkoliv není zcela spolehlivá co do chronologie, je založena na autorových rozhovorech s Händelovým tajemníkem Johnem Christopherem Smithem, který opět vyprávěl to, na co se rozpomínal sám Händel. Pokud jde o první léta skladatelova života, Mainwaring ani Smith rozhodně neměli jiné zdroje než Händela, a nejranější anekdoty, tak často citované na podporu obrazu mučedníka, se dají interpretovat jako pochopitelné obavy staršího otce. V upadajícím městečku, které trpělo chudobou a poničeným hospodářstvím vlivem dosud patrných následků třicetileté války, odkud se odstěhoval dvůr, dříve poskytující patronát, by zaměření na hudbu mohlo být počátkem katastrofální kariéry, zejména v případě, že by mladému chlapci chybělo nadání. Naštěstí Händel dokázal, že měl jak talent, tak nezbytné odhodlání.
Od nejútlejšího dětství HÄNDEL jevil tak silnou náchylnost k hudbě, že jeho otec, který si vždy myslel, že syn bude studovat civilní právo, měl důvod ke znepokojení. Shledav, že tato náchylnost stále vzrůstá, využíval každé možnosti, jak jí zabrániti. Přísně chlapci zakázal, aby se byť jen dotkl kteréhokoli hudebního nástroje; nic takového se nesmělo ocitnouti v domě, a synovi nebylo ani dovoleno navštíviti jiný dům, kde byl jakýkoli nástroj v používání. Avšak veškerá tato obezřelost a snaha chlapcovu vášeň jen rozdmychávala, místo co by ji potlačovala. Našel si způsob, jak tajně umístiti malý klavichord do komůrky v podkroví. Do této místnosti se vkrádal, když rodina spala. Již předtím, než mu byla hudba zapovězena, učinil jakýsi pokrok a díky svému pilnému cvičení v hodinách nočního odpočinku ještě se zdokonalil natolik, že ačkoliv se jeho rozvoji nikdo nevěnoval, již bylo možno předpovídati jeho budoucí velikost.
Jiná příhoda, patrně pocházející od Händela, se týká návštěvy jeho nevlastního bratra Karla, který byl skoro o třicet let starší než on a sloužil jako valet de chambre u místního dvora. Mainwaring tvrdí, že Händelovi v té době nebylo ještě sedm let, ale to je nepravděpodobné; pravděpodobnější datum oné příhody bude rok 1696, kdy chlapci bylo jedenáct. Není vyloučeno, že Händel si při pozdějším líčení sám roky ubral, a Smith a Mainwaring prostě jen zaznamenali, jak si to pamatovali.
Když mu nebylo ještě sedm roků, jel se svým otcem k vévodovi ze Saxe Weissenfelsu… Otec ho původně chtěl nechat doma, a také se vydal na cestu bez něho. Považoval synka v takovém věku za nevhodného spolucestujícího, když se chystal ke knížecímu dvoru, kde se měl ujmouti vykonávání své profese. Chlapec, zjistiv, že jeho prosby nejsou účinné, uchýlil se k jedinému způsobu, jímž by mohl dosáhnouti splnění své tužby. Číhal na hodinu otcova odjezdu, a skrývaje před zbytkem rodiny svůj záměr, vydal se na cestu za kočárem pěšky. Kočár se cestou patrně zdržel, ať nerovností cesty či nějakou jinou nehodou, takže hoch jej předešel, ještě než se povoz dostal do podstatné vzdálenosti od města. Otec, velice překvapen synovou kuráží a poněkud popuzen jeho umíněností, nemohl se rozhodnouti, jak se má zachovat. Když se synka otázal, jak mohl vůbec pomýšleti na cestu, ač se mu předtím dostalo tak rozhodného odmítnutí, místo odpovědi syn obnovil své naléhavé prosby slovy tak jímavými, že nebylo možno odmítnouti. Hoch byl vzat do kočáru a odvezen ke dvoru a posléze zažil nepopsatelnou radost ze setkání se svým výše jmenovaným bratrem, kterého do té chvíle nikdy nespatřil.
Jakmile se ocitl u dvora, Händel k otcově nelibosti mohl pustit své instinkty z uzdy:
V takovéto situaci nebylo snadné udržeti jej, aby se nedostal k cembalu, a jeho otec byl příliš zaneprázdněn, takže nemohl hlídat tak bedlivě jako doma. Často se svým přátelům zmiňoval o této nezvladatelné synově letoře, již se s takovým úsilím snažil potlačiti, leč s malým či pražádným úspěchem. Řekl, že se dalo snadno předvídati, že nebude-li potlačena včas, hoch bude vzdorovati všem pokusům o vzdělání ve vědě, kterou pro něho vybral, a zcela zmaří plán na jeho vzdělání, který si utvořil a o němž bylo rozhodnuto.
Rozumnost takovéto představy musil každý uznat, pokud by se výše zmíněný plán dodržel. Avšak mnozí zpochybňovali, že je možno se této představy držet. Odůvodněně bylo pozorováno, že tam, kde se přirozenost projevuje tak silným způsobem, odpor často nebývá pouze bezvýsledný, nýbrž zhoubný. Někteří říkali, že se ten případ podle všeho jevil tak zoufalým, že v hraní by chlapci zabránilo, pouze kdyby mu byly odříznuty prsty; a jiní prohlašovali, že by byla škoda, kdyby mu v tom zabránilo cokoli. Takové byly pocity doktorových přátel a tak se vyjadřovali o jeho synovi. Není pravděpodobné, že by měly nějaký velký účinek, nebýt následující příhody, která jejich radám dodala veškerou váhu a autoritu, již si nepochybně zasluhovaly.
Stalo se jednoho dopoledne po skončení bohoslužeb, že chlapec hrál na varhany v kostele a vévoda byl přítomen. Něco ve způsobu hry upoutalo pozornost Jeho Výsosti tak silně, že ihned po návratu se tázal svého komorníka, koho že to slyšel po skončení bohoslužeb hráti na varhany. Komorník odvětil, že to byl jeho bratr. Vévoda si jej přál poznat.
Poté, co jej viděl a na vše se vyptal, což bylo při takové příležitosti pro muže výtečného vkusu a bystré mysli jen přirozené, řekl svému lékaři, že každý otec sám musí rozhodnouti, jak naloží se svými dětmi; avšak pokud jde o něho, on sám by považoval za zločin vůči lidstvu a příštím generacím, kdyby připravil svět o takového rostoucího génia!
Starý doktor se stále držel svého zaujetí ve prospěch civilního práva. Ačkoli byl tak přesvědčen, stalo se téměř skutkem nutnosti podlehnout synovým sklonům (a zřejmě i skutkem povinnosti nevzpírati se vévodově radě a autoritě), ač se to neobešlo bez největší neochoty, s níž k tomuto rozhodnutí dospěl. Byl natolik moudrý, že si uvědomoval, jak je vévoda laskavý, že se zajímá o jeho syna i že poskytuje radu týkající se nejlepšího způsobu jeho vzdělání. Avšak pokorně žádal, aby směl Jeho Jasnosti namítnout, že hudba je sice elegantní umění a poskytuje příjemné rozptýlení, avšak pokud se o ní uvažuje jako o povolání, má jen málo vážnosti, neboť jejím záměrem není nic jiného leč potěšení a zábava; že i kdyby jeho syn dosáhl v takovéto profesi vynikajícího postavení, podle něho by bylo více žádoucí postavení mnohem nižší, avšak v profesi jiné.
Vévoda nemohl souhlasiti s jeho názory na hudbu jakožto povolání, neboť, jak řekl, jsou příliš přezíravé a pohrdavé; přece pokud muž vynikne v činnosti jakéhokoli druhu, slouží mu to k veliké cti. A pokud jde o zisk, poznamenal, že člověk velice pravděpodobně lépe uspěje, pokud se vydá po cestě, kterou mu, jak se zdá, předurčily nátura i prozřetelnost, než kdyby byl nucen sledovati jinou dráhu, pro niž takové vlohy nemá, ba, k níž dokonce cítí přímo odpor. Zakončil své nabádání řka, že je dalek toho, aby doporučoval pouze studium hudby na úkor cizích jazyků nebo i práva, ovšem za předpokladu, že bude možné vše skloubit; přeje si pouze, aby se vše dělo, jak náleží, ve slušnosti; nechť není použito žádné násilí, nýbrž hoch ať se sám svobodně rozhodne, kam jej vábí jeho přirozené sklony, nechť jsou jakékoli.
Po celou dobu této promluvy Händel nespouštěl oči ze svého mocného přímluvce; i jeho uši byly pozorné a všímavé, jakým dojmem působí vévodova slova na jeho otce.
Výsledkem jejich rozpravy bylo následující: nejenom že otec bude hudbu chlapci tolerovat, ale po návratu do Halle obstará i vhodného učitele, který by mu napomáhal v jeho dalším rozvoji. Při odjezdu z Weissenfelsu vévoda naplnil Händelovy kapsy penězi a s úsměvem řekl, že bude-li si hledět svých studií, dalšího doporučení nebude třeba.
Citujeme Mainwaringovo líčení, náš jediný zdroj, tak obsáhle, protože ačkoli je debata zdlouhavá a mnohomluvná, naznačuje, že při vyprávění této příhody Händel zdůraznil rovnováhu obou argumentů a snažil se dát najevo pochopení pro otcovo dilema. Ačkoli sám roli otce nezakusil, v textech Händelových dramatických děl se často vyskytují krize rodičovství a našly v něm ozvučnou desku.
Jakmile se ocitli zpátky v Halle, jeho otec uposlechl aristokratickou radu i synovu touhu a zařídil synovi hodiny u energického Friedricha Wilhelma Zachowa, který byl varhaníkem v kostele Panny Marie a dirigoval místní „chorus musicus“, s nímž vystupoval každou třetí neděli. Byl to výborný učitel a poctivě se snažil, aby svému žákovi vštípil solidní základy, ale nikoli doktrinářským způsobem. Jak píše Mainwaring:
Jeho hlavním zájmem bylo, aby chlapec získal řádné základy v nauce o harmonii. Dále věnoval péči pěstění jeho imaginace a tříbení vkusu. Měl velkou sbírku italských a též německých hudebnin: předváděl mu, jak se liší styly různých národů; upozorňoval jej na přednosti a nedostatky toho kterého autora; a aby žák také dělal pokroky v praktické části výuky, často mu zadával úkoly a nechával ho za sebe opisovat, hrát a komponovat.
