Patří ženské k policii?

Tomáš Weiss

Hloupá otázka, která má ale v knize Město policajtů, odehrávající se v americké Atlantě 1974, svůj smysl. Místní kovbojové s odznakem se totiž dívají na policistky spíš jako na chodící kávovary nebo kopírky s prsama. Až do chvíle, kdy ve městě někdo začne policajty likvidovat a do akce se dostanou policistka Maggie Lawsonová a její nová parťačka Kate. Autorka téhle kriminálky Karin Slaughterová je letos nominována na prestižní Edgar Awards, spolu třeba s Ianem Rankinem nebo Stephenem Kingem.

Maggie věděla, že bratrův partner se právě vrátil z Vietnamu a je schopen dělat jenom práci, při které u sebe musí nosit zbraň. Jeho rodina pocházela z jižní Alabamy. Don si pronajal byt poblíž Piedmontské třídy a jezdil ve vínovém Chevroletu Chevelle. Měl přítelkyni – Indiánku a květinové dítě. Ráda nadávala vládě a nestěžovala si, když ji Don bil, protože v džungli viděl plno strašných věcí.

Teď už na tom nezáleželo, protože byl mrtvý.

Terry s hlasitým bouchnutím postavil hrnek na stůl a na bílý ubrus vyšplouchla káva. „Můžu si dát ňáký jídlo?“

Delia vstala. Vzala jeho talíř a začala mu na něj nakládat, ačkoli Terry ráno obvykle míval takovou kocovinu, že nedokázal nic pozřít.

Položila talíř před něho a řekla prosebným tónem: „Terry, prosím tě, jenom mi pověz, co se stalo. Je to můj kluk. Potřebuju to vědět.“

Terry se podíval na Maggii a pak stočil pohled k poloprázdnému hrnku s kávou.

Dovolila si ten luxus, že si nahlas povzdechla. Potom šla pro konvici kávovaru. Jakmile opustila jídelnu, Terry se rozpovídal.

„Blížil se jim konec služby a byl klid. Pak dostali echo, že na konci Whitehallský ulice ve Five Points někdo hlásí kód čtyřicet čtyři. To je domnělá loupež.“ Významně se podíval na Maggii, která se vrátila do místnosti, jako by byla nějaký nováček. Přitom už pět let hlídkovala v policejním autě. „Skočili do auta a jeli to tam prohlídnout. Přední i zadní dveře baráku byly zavřený. Nahlásili dispečinku, že je tam klid, a pak…“ Terry pokrčil rameny. „Zpoza rohu vylez chlap, střelil Dona do hlavy a zdrhnul. Zbytek znáte. Jimmy udělal všechno, co moh. Stejně to nestačilo.“

„Chudák Jimmy,“ zamumlala Lilly.

„Žádnej chudák,“ odporoval Terry. „Jimmy Lawson se o sebe dovede postarat. Jasný?“

Lilly rychle přikývla.

„Dejte na moje slova.“ Terry zabodl prst do novin. „Je to úplně jednoduchý. Tady jde o rasovou válku. Z novin ani z rádia se o ní nedozvíte. Vidíme to na ulicích. Je to přesně tak, jak jsem říkal před deseti rokama. Dáte jim trochu moci a oni se na vás vrhnou jako vzteklí psi. Tu moc jim musíme zase sebrat.“

Maggie se ramenem opřela o zárubeň dveří. Měla sto chutí otočit oči ke stropu. Tuhle tirádu slyšela už tolikrát, že by ji mohla zpaměti odříkat s Terrym. Všechny nenáviděl – jak menšiny, které nyní vládly městu, tak zrádce, co je pomohli dosadit do funkcí. Kdyby záleželo na něm, spolu se svými kumpány by vykopal tunel až do Číny a všechny by je do něj nastrkal, ať táhnou.

„Kdo ohlásil čtyřiačtyřicítku?“ Maggii otázka na okamžik překvapila. Pak si ale uvědomila, že vylétla z jejích vlastních úst. Byla to dobrá otázka, takže ji zopakovala. „Kdo ohlásil tu domnělou loupež?“

Terry znovu rozevřel noviny a přeložil je.

Delia vstala. Dotkla se Maggiiny paže a vrátila se do kuchyně. Lilly zírala na vejce, která jí tuhla na talíři. Maggie se posadila na židli, z níž se zvedla matka. Nalila si kávu, ale neměla na ni žaludek.

Jimmy s Donem se po nahlášení domnělé loupeže rozjeli do Five Points, do samého srdce města, kde se poprvé v historii zavedly adresy. Ještě před občanskou válkou tam vznikla první atlantská vodárna a čtvrť červených luceren. Sbíhalo se tam pět ulic – Broskvoňová, Whitehallská, Decaturská, Mariettská a Edgewoodská. Křižovatka se nacházela nedaleko státní univerzity a velmi blízko sociálky, kde každý den ve frontě čekaly ženy na poukazy na sociální dávky. Mnohé z nich se vracely v noci, když všechna světla v okolních mrakodrapech zhasla a jedinýmí muži na ulici byli ti, kteří ochotně zaplatili za společnost.

Maggie dokázala odhadnout, jak policie na Donovu vraždu zareaguje. V celém městě provede drsný zátah a vězení na stanici bude každou noc plné. Zákazníci prostitutek se neodváží vyjít ven, což uškodí obchodu. Všichni pasáci se vytahovali, že se s poldama zásadně nebaví, ale jakmile se jim zastavily obchody, začali houfně dolézat a podávat informace.

Obvykle to tak chodilo. Případy Střelce však byly jiné. Celý policejní sbor se pokaždé zmobilizoval a provedl jeden velký zátah. Vzápětí veškerý ruch utichl, práskači přestali dolézat a život v ulicích se pozvolna vrátil do starých kolejí. Obchody se zase rozběhly a všichni čekali, kdy přijde o život další policajt.

Nešlo jenom o fatalistické úvahy. Sedmdesátá léta celkově policistům nepřála. Atlanta jich ztratila víc než jiná města. V posledních dvou letech chytili pět vrahů, kteří si za oběti vybrali členy policejního sboru, i když pouze jeden z nich se dostal před soud. Ostatním se staly různé nehody – jeden z nich se vzpíral zatčení a skončil v kómatu, další se ve vězení probudil s nožem v ledvině. Další dva museli do Gradyho nemocnice s mírnými žaludečními potížemi a opustili ji ve vacích na těla.

Pátého soud osvobodil. Každý policajt ve městě si odplivl, než o tom začal mluvit. Teď si navíc Atlantský střelec možná udělal další zářez na pažbě. Ti, kteří se ocitli na nesprávné straně zákona, se dnes museli mít na pozoru.

Terry si odkašlal a znovu upřel pohled na prázdný hrnek.

Maggie mu dolila kávu a postavila konvici na stůl. Urovnala příbor a otočila svůj hrnek nejprve ouškem doleva a pak doprava.

Terry si znechuceně odfrkl. „Máš něco na srdci, princezno?“

„Ne,“ odpověděla Maggie, ale přece jenom se zeptala: „Co jejich auto?“ Jimmy s Donem měli služební vůz. V brzkých ranních hodinách nikdo nehlídkoval opěšalý. „Proč Jimmy Dona nesl? Proč prostě ne…“

„Měli proříznutý gumy.“

Maggie svraštila obočí. „Těm ostatním čtyřem poldům je pachatel taky prořízl?“

„Ne.“

Pokusila se v hlavě si uspořádat jednotlivé události posloupně. „Takže někdo ohlásil domnělé vloupání, prořízl jim pneumatiky, pak zastřelil Dona, ale Jimmyho se ani nedotkl?“

Terry zavrtěl hlavou, ale nezvedl oči od novin. „Přenech to detektivům, zlatíčko.“

„Ale...“ nedala pokoj Maggie. „Střelec mění modus operandi.“ Cítila potřebu ještě dodat: „Nebo to není on a někdo se ho snaží kopírovat.“

Terry znovu zavrtěl hlavou, ale tentokrát spíš pro výstrahu.

„Píšu referát o občanský válce,“ oznámila jim Lilly.

„Oni nebyli spolu, když to Don koupil?“ zeptala se Mag­gie.

„Žádnej polda parťáka neopustí. To bys měla vědět i ty.“

„Takže Jimmy byl s Donem?“

„Jasně, že jo.“

„Většina kluků a holek se na to ptá prarodičů, ale já…“ ozvala se zase Lilly.

Maggie ji přerušila. „Ale Jimmyho pachatel nezastřelil. Stál hned vedle Dona, nebo aspoň v jeho blízkosti.“ V tom spočíval zásadní rozdíl. V předchozích případech vrah oba policisty přinutil kleknout a jednoho po druhém je odpravil. „Vytáhl Jimmy zbraň?“ zeptala se.

„Prokristapána!“ Terry bouchl pěstí do stolu. „Zavřeš už konečně hubu, abych si moh přečíst noviny?“

„Terry?“ zavolala Delia z kuchyně. „Zase se ucpal odpad. Myslíš, že bys moh…“

„Hned to bude.“ Terry z Maggie nespouštěl oči. „Jenom chci vědět, co si tady naše drsná holka myslí. Už jsi na to přišla, slečno Columbová? Zjistila jsi něco, co přehlídli chlapi, kteří u policie dělali už v době, kdy jsi byla ještě pulec v tátově pytlíku?“

Maggie si řekla, že pokud má dostat nakládačku, musí pro to existovat dobrý důvod. „V ostatních případech oba po­li­cajti klečeli. Střelec jednoho po druhém popravil ranou do hlavy. Dona taky zastřelil. Proč ne Jimmyho?“

Terry se naklonil nad stůl. Páchl whisky a potem, který mu crčel z pórů. „Jestli máš ňákej problém s bráchou, tak na něj koukej rychle zapomenout, jasný?“

S Maggií se zahoupala podlaha. „Tak to není,“ odpověděla. Všichni dobře věděli, jak to myslí.

„A jak to teda je?“ zeptal se Terry. „Proč se tak vyptáváš?“

Nejradši by mu odpověděla, že je to tím, že je policistka a po­­licisté obvykle řeší kriminální případy kladením otázek, ale nakonec se rozhodla pro odpověď: „Protože to nedává smysl.“

„Smysl,“ odfrkl si pohrdavě. „Odkdy tvoje kecy dávaj smysl?“

„Už je tady!“ vykřikla Lilly.

Všichni sebou trhli. Lilly měla pravdu. Maggie slyšela, jak na příjezdovou cestu odbočil Jimmy ve svém Fordu Fairlane. Auto mělo zrezavělý výfuk a tlumič mu visel na vlásku. Proto chrčivě kašlal stejně jako Delia, když ráno vstala z postele.

Maggie se pokusila zvednout, ale Terry ji popadl za paži a přitlačil ji zpátky na židli.

Věděla, že nemá smysl mu vzdorovat. Mohla jenom poslouchat. Slyšela stejné zvuky, jako když dorazil strýc. Bouchly dveře vozu a pod přístřeškem na auto zašoupaly kroky, které pokračovaly nahoru po schodech. Dveře do kuchyně už byly otevřené a Jimmy je za sebou zavřel. Chvíli jen tak postával na místě a Maggie si představovala, že si vyměnil pohled s matkou. Možná na Delii kývl, nebo jí podal svoji čepici, aby si připadala užitečná.

Když bratr vešel do jídelny, Maggie pochopila, že nejspíš vůbec netuší, kde čepici nechal. Místo uniformy na sobě měl zelený nemocniční oděv. Halena mu byla těsná v ramenou. Obličej měl bílý jako křídu a oči zarudlé. Rty pod knírkem ztratily barvu. Vypadal hrozně. Připomínal jejich otce před návratem do léčebny.

„Postarali se o tebe Mack s Budem?“ zeptal se Terry.

4.2.2015