Kdo je to Hans Jahnn, autor knihy Noc z olova?
Radovan Charvát
O textech, které se i příznivě nakloněnému čtenáři obtížně čtou, poznamenal roku 1926 Robert Musil, že jen úplně špatné romány dokáže dočíst rychle až do konce: „Je-li román skutečně básnickým dílem, dostane se člověk zřídka přes polovinu; s délkou přečteného textu v něm narůstá dodnes nevyjasně- ný, stále umocňovaný odpor. Přesně taková je Noc z olova.
ukázka z doslovu překladatele:
Démoničnost lásky
Číst Jahnna je výzva, neboť se pokouší popsat život v celé jeho tíži, kráse, krutosti a protikladech. Jde o jazyk, sexualitu, přírodu, je to odvážné a jen pro toho, kdo v životě něco hledá.
Hans Henny Jahnn se narodil roku 1894 v hamburském předměstí Stellingenu jako syn lodního tesaře a byl vychován v přísné křesťanské víře. Z dětství si nesl hrůzný zážitek,který ho pronásledoval po celý život: s matkou chodíval o vánočních svátcích na místní hřbitov, kde ležel v hrobě spolu s dědečkem jeho starší bratr, který zemřel záhy po porodu. Matka měla ze synovy smrti trauma a malý Hans získal brzy pocit, že v hrobě měl místo svého bratra ležet on. Tuto zkušenost vylíčil mj. ve svém Norském deníku z roku 1915 a motivy hrobky ve svém díle mnohokrát variuje.
První světové válce unikl Jahnn jen díky útěku donorského Auerlandu. Norsko se pak pro něho stalo v následujících letech iniciační tvrdou školou života, neboť byl často odkázán jen sám na sebe. Válku tam přestál se svým nejmilejším druhem Gottliebem Harmsem díky podpoře staršího přítele Lorenze Jürgensena. Vztah k Harmsovi byl pro Jahnna nejhlubším životním prožitkem. V Norsku se začal rovněž vážně zabývat teorií stavby varhan, později se věnoval její zásadní reformě.
Po válce vyšlo v nakladatelství S. Fischer drama Pastor Ephraim Magnus, za něž Jahnn obdržel Kleistovu cenu. Tímto dramatem se definitivně vymanil z úzkého pohledu na svět a na křesťanskou víru. V roce 1920 vystoupil z evangelicko-luteránské církve a založil umělecké společenství Ugrino spolu s hudebním nakladatelstvím téhož jména. Od roku 1926 žil se ženou Ellinorou a později dcerou Signe v Hamburku. V roce 1929 vyšel expresionistický román Perrudja, ojedinělé dílo jak ohromujících obrazů a jazykové nápaditosti, tak neobvykle disparátních forem děje. Pro nekonvenční líčení sexuality však bylo ve své době přijímáno dost rozporuplně. V roce 1934, po roce stráveném v Curychu, se rodina přesunula do Dánska. Zakoupila zde statek Bondegaard na ostrově Bornholm, Jahnn začal hospodařit a choval koně. Ke druhé emigraci ho přiměly finanční starosti, ale hlavně situace v Německu, kde se k moci dostali nacisté, Adolf Hitler byl zvolen kancléřem a zavedl diktaturu. Poté, co nacistická vojska obsadila i Dánsko, Jahnn statek pronajal, aby jako Němec omezil styk s místním obyvatelstvem. Už předtím zde ale začal pracovat na románu Dřevěná loď (první části pozdější rozsáhlé trilogie Řeka bez břehů o rozsahu 2000 stran), který vyšel v roce 1944. V letech 1949–1951 vyšly první části rozsáhlých textů Řeky bez břehů, Dřevěná loď a surreální Sepsání vzpomínek Gustava Aniase Horna. Jahnn založil v Hamburku Svobodnou akademii umění a byl jejím předsedou až do své smrti v roce 1959.
Jahnnovo nejmilejší dílo
V roce 1951 začal Jahnn psát poslední román Každého to dostihne, ale už nad jeho konceptem pochyboval o možnostech publikace. Svému příteli a kolegovi Werneru Helwigovi tehdy napsal, že knihu zřejmě nebude možné vydat, neboť v ní nebere na nikoho ohledy a žádné, byť sebepodivínštější sklony mu nepřipadají zavrženíhodné. To potvrzuje i Jahnnův životopisec Thomas Freeman, který v souvislosti s textem románu mimo jiné podotknul: „Nikde v jeho díle není homosexualita vyjádřena tak nezastřeně jako zde“.
Jahnn sice na knize pracoval ještě v roce 1952 a pak v letech 1957 a 1958, ale nedokončil ji. Nehotový text se všemi dopsanými koncepty a dodatky byl poprvé zveřejněn teprve devět let po jeho smrti, v roce 1968.
Od podzimu 1952 do ledna 1954 psal Noc z olova. Jde vlastně o rozšířenou epizodu z románu Každého to dostihne, kde vystupuje jedna a tatáž hlavní postava, syn rejdaře Matthieu Brende. Thomas Freeman označil Noc z olova za „kafkovský prozaický útvar napsaný v symbolickém surreálním jazyce“. Obsahuje tři typická, extrémně vyhrocená autorova témata, erotiku, sakrálnost a násilí, a radikálně nám přibližuje to, co od sebe společnost běžně odvrhuje. Intenzita obrazného a jazykově vizionářského násilí čtenáře nutně přitahuje, svou přesvědčivostí omamuje a činí tak z něho účastníka děje. Noc z olova vyšla jako druhý svazek „mohučské řady“ Akademie věd a literatury v hamburském nakladatelství Christiana Wegnera. Literární veřejnost ji ponechala téměř bez povšimnutí, vyšly pouhé dvě recenze a do konce roku 1958 se prodalo 809 knih. Povídka končí jak v rukopisu, tak v prvním vydání slovem KONEC. V náčrtu rukopisu následuje ještě náznak pokračování, ale po třech větách končí i ten: Už jsem napůl zemřel; zbytek nebude důležitý.
Matthieu se probudil. Usmál se. „Proč víko hrobky dvakrát zapadlo?“ ptal se sám sebe. Sáhl si mezi stehna. Zpotil se, o tom nebylo pochyb. „To nejhorší mám za sebou. Bylo to odporné. A navíc nesmyslné. Proč jsem tuhle noc nemyslel na Gariho? Neznal jsem ho. Skrýval se v jednom slově, které mne ne a ne napadnout. Až úplně na konci, když už jsem se probouzel, se dostavilo.A pak s takovou obrovskou, všeobjímající silou, tak sladce, tak nesmírně sladce, že se to nedá s ničím srovnat.
Průběh novely vykazuje snové prvky, ale nepřekračuje známou reálnou sféru, která je jen o něco přesnější, důkladnější a zároveň abstraktnější. Jde o jakési pomezí mezi snem a skutečností, mezi vědomím a nevědomím. Problémy při četbě Noci z olova vyplývají v neposlední řadě z toho, že některé jednotlivosti – třeba na počátku vzývaná postava Gariho, „temného anděla“ – musí zůstat bez znalosti Každého to dostihne nepochopitelné. Ale zdá se, že autor nás do téhle černoty, do tohoto metaforického zastření zavádí záměrně, abychom se museli neustále ujišťovat o tom, co jen tušíme. Převládajícím tónem povídky je černota jako obraz marnosti. Jde o zlý sen, který měl Matthieu ve
vězení, když upadl v podezření, že zavraždil svou sestru, protože nechtěl přítele Gariho, skutečného vraha, prozradit. O tom se samozřejmě v Noci z olova nemluví. Sen Matthieua začíná v kurzívě slovy Gariho, ten se mu zjeví i ke konci jako anděl smrti z lidové židovské tradice, malach ha’moves. Scénicky jasně rozčleněná a přehledná forma vyprávění ostře kontrastuje s temnotou bolestného propátrávání duše, jejíž hloubku text s obdivuhodnou jasností a jazykovou přesností sleduje a zkoumá až po samou mez rozplynutí Já ve stavu jakéhosi blouznění. Matthieu prožívá ve snu při setkání s dvojníkem Andersem vlastní smrt. Vůbec lze celou Noc z olova chápat podle Wernera Helwiga jako„meditaci nad stavem těla po smrti“. Noc z olova, napsaná v jednom velkém narativním oblouku, je onou tísnivou anatomií duše, již Jahnn sledoval téměř ve všech svých dílech, v žádném však nedosáhl tak přesvědčivého uměleckého projevu jako zde. Už v deníku z roku 1915 si jako mladík poznamenal, že naprostá nezbytnost lásky v něm propukla náhle, bez jakéhokoli vnějšího důvodu či účelu.
......
Radovan Charvát
4.4.2017
